Luboš Blaha: Západ by měl Rusům líbat ruce. Držím jim palce

Anketa

35 let vězení pro Radovana Krejčíře. Je to moc, nebo málo?

35%

56%

hlasovalo: 3374 lidí

Začněme vývojem na syrské frontě. Ruská média halasně tvrdí, že Asad už v bojích rozhodl ve svůj prospěch a současně obviňují tureckého prezidenta Erdogana, že pomáhá IS tím, že jeho rodina od radikálů kupuje ropu, a tím pádem Erdoganův vztek na vývoj v Sýrii souvisí s tímhle. Jak situaci střízlivě a nepropagandisticky posoudit?

Ve válkách neexistují objektivní informace. Každá bojující strana používá propagandu. Můžeme jen doufat, že syrská občanská válka se blíží ke konci (a myslím, že Západ by měl Rusům líbat ruce) a tuto krizi ukončí. Ze Sýrie do Evropy proudí miliony uprchlíků, což, jak vidíme, působí na Unii mimořádně destabilizačně. Ještě horší jsou teroristické hrozby Islámského státu. Rusko svým způsobem v Sýrii zachraňuje i Evropu. Stejně jako to bylo už ve druhé světové válce proti fašismu – Rusové opět bojují i za nás. Co se týká Turecka, to se chová čím dál víc jako utržené z řetězu. Sestřelení ruské stíhačky byl kriminální čin. Ale očividně ne poslední. Turci zneužívají syrskou krizi k tomu, aby si řešili kurdský problém. Netřeba zapomínat, že Kurdi velmi statečně bojují proti Islámskému státu. Otevřeně je podporuje i Slovensko. Naopak Turecko vlastně podráží nohy všem, co proti islamofašistům bojují – jak Kurdům, tak i Rusům, nemluvě o syrské vládě. Navíc Erdogan jako by hledal záminky pro pozemní invazi do Sýrie, což by mohlo vést k otevřenému sporu s Ruskem a možná k velké válce. Už nyní turecká armáda porušuje mezinárodní právo, když pravidelně překračuje hranice Iráku či Sýrie. Zajímavé je, že nikdo nemluví o sankcích za tato flagrantní porušení mezinárodního práva ze strany Turecka. Opět vidíme dvojaký metr v mezinárodní politice. Spojenci USA mohou dělat věci, které jiní dělat nemohou. Turecko není jediný příklad. Podívejte se, co dělá Saúdská Arábie v Jemenu či Izrael v Palestině. Mimochodem, rozpínavost Turecka je citelná i ve sporu o Náhorní Karabach, kde turecký spojenec Ázerbájdžán čím dál agresivněji vystupuje proti Arménii, což je spojenec Ruska. Jsem rád, že například na půdě Parlamentního shromáždění Rady Evropy slovenská delegace rozhodujícími hlasy podpořila Armény, ale tento tlak Turků a Azerů bude určitě pokračovat. Západ by si měl uvědomit, jakou falešnou hru hraje Erdogan, a nenechat se vtáhnout do velké války. Věřme, že Rusko co nejdříve stabilizuje situaci v Sýrii, zlikviduje Islámský stát a opět do tohoto regionu přinese pořádek. Pro dobro Syřanů i Evropanů. Držím Rusům palce.

V Evropě začala smršť zostřování ochrany hranic. Rakousko na hranice vysílá další vojáky, omezuje počet běženců, kterým udělí azyl. Německo se zlobí, že tímto krokem Rakušané uprchlíky v podstatě přeposílají do Německa. Na makedonské hranici nepouštějí Afghánce a plán Angely Merkelové na dohodu s Tureckem zjevně zatím v EU podporu nemá. Co k jednotlivým položkám v migrační krizi říci a v co lze doufat?

Z vaší otázky jakoby vyplývalo, že Rakousko se nechová v souladu s „křupavoučkým“ humanismem, který už měsíce hlásá. Pozor na to. Všichni přeci víme, že Rakousko, Německo, Švédsko a další západní státy jsou neposkvrnění světci a ti zlí xenofobové žijí výlučně ve střední Evropě. Omlouvám se za tu ironii, ale přiznám se, že když vidím, co dnes dělají Rakušané, Skandinávci, Němci, Francouzi, nestačím se divit. Měsíce se ohánějí humanismem a nyní zavírají hranice a berou uprchlíkům šperky. Promiňte, ale to je neuvěřitelné pokrytectví. Už jen čekám, kdy začnou stavět ploty jako Orbán. Ale pozor, ani to nebude totéž. Oni to budou dělat „humanisticky“. Nakonec – však i na Jugoslávii západní velmoci kdysi házely „humanistické“ bomby, takže i ploty budou v jejich případě projev humanismu. Největší absurditou je, že Rakousko se ještě dnes vymlouvá na střední Evropu. Oni vlastně přivírají hranice proto, neboť prý my jsme nechtěli kvóty. Jakoby těch pár tisíc lidí, které nám kvóty přisoudily, řešily situaci milionů migrantů v Německu či Rakousko. Už mám těch výmluv plné zuby. Západní státy by si měly konečně uvědomit, že od začátku dělají jednu chybu za druhou a že pravdu jsme měli my ve střední Evropě. Syrská krize se nedá vyřešit tím, že sem přestěhujeme 90 % syrské populace. Toto je holý nesmysl, který ohrozil Evropu bezpečnostně, politicky i ekonomicky. Netroufám si odhadnout, zda vydrží Schengen, hrozí kolaps celé Unie. Roste pravicový extremismus a západní elity ztratily schopnost komunikovat s běžnými lidmi, a tak celé skupiny lidí nálepkují jako fašisty. Až sem dospěla „vítací politika“ některých evropských lídrů. Je to tragédie, že evropský projekt, který se tu buduje šedesát let, dokáže někdo rozbít za šest měsíců, neboť v sobě nemá kus realismu, předvídavosti a zdravého rozumu.

Už i západní média si všímají obtížného psychického rozpoložení Angely Merkelové. Mluví o únavě, vyčerpanosti a podobně. Jakým způsobem lze nyní po zhruba tři čtvrtě roce migrační krize zhodnotit výkon Merkelové v této věci a jak to zasadit do kontextu její celé politické kariéry? Chovají se k ní média férově, nebo jí ubližují?

Merkelová není neomezená vládkyně, politiku nemá smysl vnímat přes několik vůdčích osobností. Ano, Německo nese lví podíl na tom, že se do Evropy vydaly miliony migrantů. Ale nebylo to Německo, kdo rozbil Irák, Libyi, Sýrii. Byli to Američané a další západní velmoci. A nebylo to jen Německo, kdo obhajoval nezodpovědnou „vítací politiku“. Podívejte se, do jakých extrémů se propracovaly evropské instituce, zejména Evropský parlament. Úplně ztratily kontakt s realitou. Nikomu se nezodpovídají, kromě liberálních kaváren a mimovládních sdružení, která samy financují přes evropské fondy. Toto je celé jen fasáda demokracie. Ukázalo se, že Evropská unie selhala jako celek; toto není jen o Německu či o konkrétní političce. Ale souhlasím, že tato krize může být pro Angelu Merkelovou a její politickou kariéru osudová. Pikantní však je, že sama vláda Merkelové nemá v této otázce reálnou parlamentní opozici, možná s výjimkou bavorské sesterské CSU. Německá levice je často ještě víc vítavá než Merkelová. A pokud se někdo ozve s trochu realističtějším přístupem, tak je okamžitě označen za rasistu, islamofoba, extremistu a podobně. Německá média do jednoho pytle hážou realističtější levičáky s militantními neonacisty, uniformovanými pohrobky Hitlera. To je nejen hloupé a urážlivé, ale navíc nebezpečné pro demokratickou diskusi. V takovéto atmosféře se nedají hledat řešení, Německo je potom celkem pochopitelně utopené v umělých humanistických gestech, které celou Evropu stahují ke dnu. Předpokládám, že dřív či později se to projeví i na odlivu voličské základny z každé německé strany, která dnes „vítá“ uprchlíky. Katastrofální chyby v migrační krizi se nedotknou jen Merkelové CDU, ale i sociálních demokratů a dalších německých stran. Mezitím už ale může být s Evropou amen.

Evropští lídři se na summitu dohodli s britským premiérem Cameronem, který doporučil Britům hlasovat v referendu pro setrvání v EU. Reakce uvnitř konzervativní strany na dohodu jsou velmi nepříznivé. Například vlivný londýnský primátor Boris Johnson bude pro vystoupení z EU a stejně tak i někteří Cameronovi ministři. Udělal David Cameron dobře, když se rozhodl kopat za EU?

Cameron dobře ví, že – pokud by Británie opustila EU – tím problémy nekončí, ale naopak začínají. Britský ostrov by neodplaval od evropského kontinentu. Musela by se vytvořit nějaká forma spolupráce s EU, neboť jinak by britští výrobci ztratili obrovské evropské trhy, což by mohlo Británii úplně ekonomicky izolovat a poškodit. Nemusíme objevovat teplou vodu, ta forma spolupráce už i má svou historickou podobu – vezměme si Norsko či Švýcarsko. Nejsou členy EU, ale musí přispívat do evropských fondů a dodržovat evropská pravidla, pokud chtějí s EU obchodovat. Jinými slovy, pokud by Británie vystoupila z EU, tak by vlastně ztratila svůj hlas v politických rozhodnutích a zároveň by musela dále platit a plnit pravidla. Z tohoto hlediska by si vlastně střelila do vlastní nohy. Navíc, Unie by bez Británie zřejmě nastoupila na nový model integrace. Nebýt neoliberálních Britů, kteří zejména od éry Thatcherové chápou celou hospodářskou politiku na způsob obhajoby zájmů svého finančního impéria v City of London, kontinentální Evropa by zřejmě už dávno spustila projekt sociální unie, protože kontinentální Evropa či Skandinávie byly vždy sociálnější než anglosaské státy. Na druhé straně, případný brexit by mohl mít vážně dominové efekty, mohlo by se začít mluvit o odchodu Řecka, možná by se ozvalo několik euroskeptických skandinávských států a podobně. Evropu by to mohlo vážně ohrozit. Červnové referendum v Británii tedy může říci o budoucnosti Unie hodně. Cameron sice může podporovat EU, ale jeho vlastní strana je spíš euroskeptická a všichni dobře ví, že vlastně nic pořádně s EU nevyjednal. Skepse vůči Unii je čím dál silnější i u mnohých voličů Labour Party. Navíc, šéf Labour Party Jeremy Corbyn, vyhraněný socialista, dlouhodobě kritizuje EU jako neoliberální projekt, v čemž s ním plně souhlasím. Je to půl na půl a netroufám si odhadnout, jak to dopadne. Jisté je, že Británie se od Evropy vzdaluje. A i pokud referendum dopadne ve prospěch setrvání v Unii, Britové už mají tolik výjimek, že je otázka, dokdy s nimi ještě budou mít Němci a Francouzi trpělivost.

Tzv. brexit by podle mnohých znamenal katastrofu pro EU. Souhlasíte s výrokem Bohuslava Sobotky, že pokud Británie odejde z Unie, v Evropě zažijeme vzrůst nacionalismu a de facto rozpad EU? Jiní komentátoři tvrdí, že brexit v souvislosti s dalšími krizemi, které EU sužují, může ohrozit nejen další budoucnost EU, ale i její bezpečnost a transatlantické spojenecké vazby. Co k tomu říci?

Ano, zmiňoval jsem možné dominové efekty, ačkoli oslabení transatlantické vazby by bylo pro Evropu dobrou zprávou. Rozpad Unie by ale opravdu hrozil a spolu s ním nárůst krajního nacionalismu, militarismu a revizionismu – to je ten katastrofický scénář. Ten optimistický naopak hovoří o tom, že Evropa by bez Británie mohla spustit ty projekty, které Britové dlouhodobě blokovali nebo komplikovali. Z těch progresivních zmiňme daň z finančních transakcí či sociální unii. Negativem pro střední Evropu by bylo, že by v Británii ztratila spojence v migrační krizi, ale jelikož Britové nejsou v Schengenu, tak se k této otázce příliš nevyjadřují. Mně osobně by vadilo spíš to, že jejich hlas by chyběl, neboť Britové tlačí na posilnění národní demokracie na úkor federálních bruselských institucí – a v tomto jsme na jedné lodi. Krize na Ukrajině, v Řecku, vyjednávání o TTIP a nakonec migrační krize ukázaly limity nadnárodní demokracie. EP i EK totálně selhávají, odtrhly se od lidí, staly se hlásnými troubami liberálního federalismu a zájmů nadnárodního kapitálu. Ukázalo se, že jediná demokracie, která je smysluplná, je demokracie na národní úrovni; a právě proto by měla být v EU posílena. V národním kontextu jsme v každodenním kontaktu s lidmi, musíme jim vysvětlovat svá rozhodnutí, vede se tu reálný politický dialog. Brusel je, naopak, diktaturou technokratů, kteří si vytvořili Potěmkinovu vesnici občanských sdružení, kterou nahrazují demokratickou veřejnou debatu, ale to celé je jen umělá fasáda, ne demokracie. V tomto mají Britové pravdu a v tomto je třeba je podporovat. Pokud z Unie odejdou, oslabí to hlas těch, co volají po větší demokratické legitimitě v Evropě.

Ve Spojených státech vrcholí volební kampaň a nutno říci, že se daří zejména protisystémovým kandidátům, zvláště Donaldu Trumpovi, který přiostřuje rétoriku. Existuje poučka, že kandidát, který vyhraje primárky v Jižní Karolíně, zpravidla bývá republikánským nominantem. Bude tomu tak podle vás i v tomto případě? Co by měl český čtenář vědět o průběhu primárek v USA? Komu dáváte šance?

Řeknu vám to na rovinu. Republikánský tábor je plný šílenců. Politici jako Ted Cruz či Marco Rubbio by nejraději bojovali s celým světem, vedou militantní řeči vůči Rusku, Číně i Íránu. Jsou extrémními neoliberály v ekonomice a zároveň jsou to nefalšovaní náboženští fanatici, jací v Evropě neexistují od středověku. Pokud by někdo z nich vyhrál, mohla by z toho být fakt světová válka. Podle evropských standardů jsou dnes všichni republikánští kandidáti vlastně extremisti. Donald Trump má tři výhody: je proti establishmentu, je pro zachování sociálního zabezpečení v USA a je pro lepší vztahy s Ruskem. Díky tomu působí mezi republikánskými kandidáty jako nejpříčetnější, ale to ještě neznamená, že bych někdy vyjádřil podporu arogantnímu zbohatlíkovi, jakým Trump je. Pro mě je v USA jen jeden kandidát, kterému bych vyjádřil podporu, a to je kandidát Demokratické strany Bernie Sanders. Je to socialista, bojuje proti finančnímu kapitálu, proti moci Wall Streetu, chce víc rovnosti, chce podporovat družstva, sociální stát atd. V zahraniční politice by mohl zastavit americký imperialismus. Zatím se Bernie drží nad očekávání, v New Hamsphire vyhrál, v Iowě prohrál s Clintonovou jen o chlup. Jižní Karolína už byla pro Clintonovou výraznějším vítězstvím, ale šance pro Bernieho stále žije. Republikánskou kandidaturu podle mě získá Trump a v souboji s kterýmkoli demokratickým kandidátem, ať už s Hillary, nebo s Berniem, téměř s jistotou prohraje. Ve volbách nedostane hlas jediného Hispánce či Afroameričana, bez čehož se volby v USA vyhrát nedají. Čili je vlastně úplně jedno, jak dopadnou primárky mezi republikány. Dobře se na tom baví, odehrávají se tam skutečně šílenství, ale jinak se dnes v USA rozhoduje o budoucím prezidentovi mezi Hillary a Berniem. Ačkoli držím palce Sandersovi, další prezidentkou USA zřejmě bude Hillary Clintonová, má za sebou nejvíc oligarchů a ti drží páky. Jediné, že by ještě vystřelil nějaký nový, nezávislý kandidát, krytý oligarchy – jako Bloomberg. To ještě může zamíchat karty, ale i tak si myslím, že Clintonová vyhraje. Asi nemusím připomínat, že skákat radostí nebudu. Amerika je čistá plutokracie a tak to, bohužel, zůstane.

Mnozí ekonomové stále výrazněji připouštějí, že svět stojí na prahu další ekonomické krize a finanční trhy připomínají situaci z roku 2008. Důvodů je několik. Ekonomický pokles v Číně, kde ekonomika rostla nejpomaleji za 25 let, rekordně nízké ceny ropy nebo nafukující se bubliny na realitním trhu. Je to reálná obava, nebo nesmysl? Jaké důsledky by pro Západ v současné velmi problematické době měla po uprchlické krizi a ukrajinské krizi další rána v podobě ekonomické krize?

Krize se dají zvládat, pokud probíhají postupně. Pokud propuknou najednou, systém se může rozpadnout. Právě to dnes hrozí. Pokud přijde nová velká ekonomická krize, tak spolu s geopolitickými krizemi mezi Západem a Ruskem a migračními krizemi ze Sýrie a Afriky může jít o velký výbuch. Potom by se otevřela šance pro alternativy kapitalismu a západnímu imperialismu. Jenže tyto alternativy nejsou všechny příznivé. Mohlo by dojít k válkám, k fašismu, k upevnění moci kapitálu. Ale je tu i naděje, že by se podařilo naplnit vizi antikapitalistické levice a vytvořit prvé kroky k socialistické alternativě. Levice by měla být připravena na zlomovou situaci, na revoluční časy. A neutápět se ve vnitřních sporech. Ve třicátých letech vyhráli fašisté, protože se proti nim nebyli schopni spojit sociální demokraté s komunisty. I proto je třeba mít vždy na paměti, že se můžeme hádat od rána do večera, ale nakonec se musíme umět spojit proti největším nepřátelům. Musíme být realisté, nakonec, snílkové vždy končí v koncentrácích jako první.

Závěrem se podívejme na Rusko a Ukrajinu. V Kyjevě se rozkládá vláda, premiér Jaceňuk přišel o většinovou podporu v parlamentu, nestojí za ním ani prezident Porošenko. Současně se nijak nezlepšuje ekonomická situace Ruska a na Donbasu jsou sporadické přestřelky. Co očekávat od příštího vývoje? Je možné ještě vlastně zajistit územní celistvost Ukrajiny v jejích hranicích z konce roku 2013?

Myslím, že už i mnohým západním politikům konečně došlo, že Ukrajina je selhavší stát, který ovládají oligarchové a mafiáni. Je úplně jedno, jaké oranžové či majdanové revoluce si tam zaplatí, výsledek bude vždy jeden – bordel. Dokud byla Ukrajina nárazníkovou zónou mezi Západem a Ruskem, z této polohy mohla těžit. Její pomajdanovský příklon k Západu, který ohrozil národní zájmy Ruska, z ní udělal válečnou zónu, která nejenže stála životy mnohých nevinných lidí, ale navíc uvrhla do mizérie nejbližší generace, protože Ukrajina se ze svých ekonomických a sociálních problémů nebude moci vyhrabat víc než padesát let. Západ udělal obrovskou chybu, když se pustil s Ruskem do boje o Ukrajinu. Západní expanzionismus narazil a nyní z toho neumí se ctí vycouvat. Připomíná mi to selhání západních lídrů v migrační krizi: ohánět se velkými ideály, pak se probudit do reality a potom si lízat rány. Tak trochu donquijotismus. Pro dobro Ukrajiny věřím, že se najde nějaká podoba konfederace, že se velmoci dohodnout a že skončí tupá rusofobie v Evropě. Dnes Rusko životně potřebujeme v boji proti Islámskému státu. Topíme se jako Evropa v migrační krizi, hrozí další ekonomická krize, žijeme ve stínu terorismu a muslimského fundamentalismu... V těchto zápasech by Rusko mohlo být naším přirozeným spojencem. Musíme se dohodnout. Pro dobro Evropy, Ruska i Ukrajiny.