Jednání Radka Vondráčka v Rusku je nehorázné ponížení ČR, říká poslanec Pirátů Lipavský. Cítíte se poníženi?Anketa
V jakém stavu je naše země dnes po sto letech, které uplynuly od vzniku první republiky? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?
Na co bychom mohli být hrdí? To, že jsme se tady ve složitém středoevropském prostoru udrželi jako samostatný stát přes všechny peripetie druhé světové války, Rakousko Uhersko a i v rámci Evropské unie. I když tam jde o jinou operu, máme samostatný stát, svého prezidenta, svůj parlament, celý svůj národ a nemyslím si, že je to za sto let špatný výkon. Hrdí můžeme být, že jsme velmi významná strojírenská velmoc na počet obyvatel. Máme odbory, výroby s vysokou přidanou hodnotou, už se trochu měníme z té montovny a na to také můžeme být hrdí.
Často se právě mluví o tom, že se z nás stala montovna a naše zlaté české ručičky byly za sto let znehodnoceny. Tak jak to je?
Byl jsem minulý týden na roll-outu letounů L-39NG – nové generace Albatrosu, který vyrobilo Aero Vodochody, a jeho italský šéf říkal, že nás strašně podcenil, naši schopnost, naše techniky, naše dělníky. Jako Ital netušil, do čeho vlastně jde, a byl překvapen, jak jsme vyspělá země, a byť máme subdodavatele, je to zásluha českých lidí. Takže tak bych to neviděl.
Takže zlaté ručičky pořád zůstávají, ale co to znehodnocení?
Nezažil jsem zlaté české ručičky před sto lety, takže to srovnání nemám, ale stále hrajeme důležitou roli. Můžeme něco nazvat montovnou, ale montovnou velmi úspěšnou. V některých fázích vyrábíme motory a i letecké motory, já bych nás nepodceňoval. Nemyslím, že to je úplně pravda. Máme zahraniční investory, ale stále jsou to úzce čeští inženýři, kdo vyrábí.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ?
Podle mne nás především brzdí morální kvality. Ti, kdo byli postižení čtyřiceti lety jedné diktatury a předtím například diktaturou fašistickou. To je dnes možná největší brzda naší národní identity a ekonomiky. Naše hospodářství mělo zápornou hodnotu v roce 1989, když přicházeli zahraniční investoři. Logicky investovali a chtějí své peníze nazpátek. My bychom měli – neříkám, že je to v pořádku v obrovském množství, ale je to naprosto logická záležitost – proti tomu se bránit tím, že vytvoříme dobré podmínky pro reinvestice, dobré podmínky daňové a tím by se tento trend odlivů měl zabrzdit a obrátit zase nazpátek.
Životní úroveň? Ta se týká mnoha věcí, nelze ji měřit pouze tím, že v Německu má někdo trojnásobný, čtyřnásobný plat oproti Čechám. Přicházejí další a další faktory, které životní úroveň ovlivňují. Občas se dostanu do rodin nebo to vím od známých. Ten rozdíl životní úrovně není tak propastný. Myslím, že se snižuje velmi výrazně a možná se jedná právě o jeden faktor dobrého žití, který se nedá měřit jen penězi. Nejsme za západní Evropou tak daleko a uvidíme, jaký bude vývoj budoucnosti třeba v Itálii, nebo i v Německu, které bude mít své specifické problémy. Jsem na to sám zvědav.
Psali jsme:
Když jste zmínil na Německo, máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co vnímat z minulosti s chladnou hlavou a je čeho se bát?
To bych asi řekl ve dvou rovinách. Objektivně nepotřebujeme vyřizovat žádné účty. Nikdy nemůžete minulost zapomenout, nemůžete napravit křivdy jedné nebo druhé strany. Budoucnost v dnešní době už fakticky mezi lidmi neexistuje – možná nějaké výjimky – ale obecně. Navštívil jsem odsunuté sudetské Němce i jejich potomky. Je jim kolem osmdesáti let a já necítím žádnou potřebu si vyřizovat účty. Snaha rozumných lidí a politiků jak na německé, tak na české straně o dobrou spolupráci je, nic jí nebrání, je evidentní a patrná. Jsou nějaké excesy, ale ty naprosto nepovažuji za podstatnou věc.
Co jste zmínila v druhé části otázky – tedy vztah ke kancléřce Angele Merkelové kvůli politice, jakou vede. Tam trochu obavu mám ve smyslu, aby se nám ten německý národ, který nějakou svobodu má a zatím ji vykazuje, aby se nám nezradikalizoval. Je to vidět například na volbách v Rakousku, kdy hlasy, sice bych řekl, asi pravice, ale i levice jsou zhruba na stejno. Když je spočítáte, možná by se dokonce dalo říci, že byla posílena pravice, ale jak na té levé, tak na pravé části posílily radikální proudy. Třeba i Zelené považuji za radikálnější levici, a samozřejmě AfD..
A není to jen v Německu…
Samozřejmě. Bohužel Německo díky své ekonomické situaci ovlivňuje celou Evropu. Tam se obávám té radikalizace, takže si nemyslím, že jde o špatné úmysly, ale jak se říká, cesta do pekel bývá dlážděna samými dobrými úmysly. Aby se Němcům nestalo, že vyhraje radikální hnutí z obav o svoji bezpečnost a budoucnost, to by asi dobré nebylo. Doufejme, že se Německu a Francii podaří nějakým způsobem situaci pochopit a zvládnout.
Za těch sto let čelila naše země spoustě nebezpečí a útokům. Co nás ohrožuje nyní? Ekonomická krize, bezpečností situace, migrace, neschopnost přijmou minulost? Či cokoliv jiného?
Blahobyt. Já si myslím, že nás z dlouhodobého hlediska ohrožuje ten pocit, že všechno je v naprostém pořádku, že není třeba přinášet oběti, ať už jakékoliv – osobní, finanční či lidské – na to, abychom si drželi svoji národní hrdost, národní identitu. Abychom si drželi svoje hranice, když to řeknu, svůj prostor a obětovali sebe sama třeba i pro své děti, pro školství, ostatní – tam já to vidím jako společenský problém, který není vidět.
Kdy bude vidět?
Nevím, doufám, že se to změní a lidé pochopí, že pečení holubi do úst nelétají, a když létají, tak vždy jen chvíli a je třeba se opravdu snažit.
Psali jsme:
autor: Zuzana Koulová
