Měnový výbor centrální banky USA snížil základní úrokovou sazbu o čtvrt procentního bodu do rozpětí 2,00 až 2,25 procenta. Je to první snížení úroků od prosince 2008, kdy světová ekonomika čelila nejhorší krizi od 30. let minulého století. Banku k tomu vedly obavy o vývoj globální ekonomiky a mírná inflace v USA. I když se tento krok nejspíš očekával, tak dva z deseti členů Fedu byli proti. Bylo rozhodnutí těch, co je přehlasovali a částečně tak vyšli vstříc požadavkům prezidenta Donalda Trumpa, správným krokem?
Není to tak dlouho, kdy šéf americké centrální banky Fed Jerome Powell vypovídal před Kongresem. A byla mu položena otázka, jak je to možné, že současná nezaměstnanost v USA dosahuje 3,7 procenta, což je hluboko pod odhadovanou přirozenou mírou nezaměstnanosti, a současně inflace neroste. Podle teorie by však nezaměstnanost pod přirozenou mírou měla inflaci zvyšovat. Otázka vlastně podsouvala, že teorie je mylná a žádná taková kauzalita neplatí. No a Powell na to odpověděl, že Fed se dlouhodobě mýlil a že přirozená míra nezaměstnanosti je prý mnohem níž, než se předpokládalo.
Mýlili se oba, tazatel i odpovídající. Ten druhý patrně proto, že poprvé od existence Fedu není jeho šéf ekonom, nýbrž právník. Teorie funguje a Fed se v minulosti ve svém odhadu nepletl; pointa je v tom, že inflace v USA existuje, a je hodně vysoká. Jen to není inflace spotřebitelská. Projevuje se tentokrát v cenách realit a cenných papírů! Proto ji leckdo „nevidí“. A proto také Fed je ochoten dál uvolnit svou měnovou politiku. Fed ji uvolňuje proto, že vidí zpomalování americké ekonomiky, ale některé souvislosti mu, podle mého soudu, unikají.
Máte pochopení pro ČSSD, když tvrdí, že návrh státního rozpočtu na příští rok se schodkem 40 miliard korun je pro resorty jejích ministrů likvidační, takže pokud nedostanou navíc přes 20 miliard korun, zejména tedy 11 miliard pro Ministerstvo práce a sociálních věcí Jany Maláčové a pět až šest miliard pro Ministerstvo vnitra stranického šéfa Jana Hamáčka, tak rozpočet nepodpoří? Ale nepřekvapuje vás, že když říkají A, tedy kolik potřebují, neřeknou i B, tedy kde chtějí sami ušetřit, nebo „kde jsou zdroje“, jak o nich před lety mluvil tehdejší premiér z jejich řad Vladimír Špidla?
Překvapivé to není, protože to přesně zapadá do konceptu ČSSD posledních let; pochopení pro to nemám. Ekonom nemůže mít pochopení pro permanentně nataženou ruku pro dluh. Ministryně financí má pravdu, když mluví o pokusu o destabilizaci státního rozpočtu a o nepřijatelnosti takového navýšení schodku v době hospodářského růstu. Už ten stávající schodek, který je pro ANO zjevně přijatelný, je pro mne za hranou; takže když zástupce ANO něco označí za nemyslitelné, je zjevné, že to je už vážně těžká váha.
Ale ono nemá smysl hrabat se v technikáliích, kolik přesně ČSSD na co chce – musíme v tom vidět politiku a kalkul, nikoliv nějakou ekonomickou realitu. Nejspíš i větší část sociální demokracie si sama uvědomuje, že její požadavky jsou nemožné – i když mám podezření, že ne o všech lidech v ČSSD se to dá říct – ale strana teď bojuje o život a setrvání v Parlamentu. A vybrala si, že to bude hrát na socialisticko-liberální notu. Liberální proto, že je to dneska populární. Socialistickou proto, že tradiční umírněně levicovou část voličů obšancovalo ANO. Takže ČSSD zkouší jít ještě víc doleva a vypálit rybník komunistům. To je skutečná motivace těchto požadavků.
Psali jsme:
Prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý v rozhovoru pro Euro.cz prohlásil, že otevřením daleko většího prostoru pro investice a růstem produktivity se Česko může dostat na průměrnou úroveň severní části dnešní Evropské unie a v následujících deseti letech máme úžasný prostor pro zvýšení produktivity a následné zvýšení mezd. Stojíme na ekonomickém rozcestí, jak tvrdí šéf Hospodářské komory, jinak také konzultant pro banku Goldman Sachs, a jaké cesty z něj pro nás v tuto chvíli vedou?
Souhlasím, že v jistém smyslu jsme na rozcestí – buď nadále budeme zvyšovat produktivitu práce a technologie, tedy naskočíme na 4. průmyslovou revoluci, anebo se naopak budeme orientovat na vysoký podíl ruční práce, málo technologií, nízkou přidanou hodnotu. Nesouhlasím ale s tím, že otevření se zahraničním investicím nám zajistí právě tu první a zjevně výhodnější variantu. Právě naopak. Tedy minimálně v tom smyslu, že pokud bychom mermomocí lákali nové zahraniční investice třeba na investiční pobídky, mohlo by to pro nás být dokonce kontraproduktivní.
Přímé zahraniční investice dávaly velký smysl v 90. letech, kdy jsme neměli žádné technologie a téměř žádný domácí kapitál. Tehdy nám přinesly know-how a katapultovaly nás k vyššímu růstu. Jenomže od té doby se situace změnila. Bohužel, u nás je nyní až příliš málo opravdu technologicky vyspělých investic a příliš mnoho investic zaměřujících se na sklady a montovny. A protože u nás je stále velmi levná práce, lákáme přesně tento typ nic moc přínosných investic.
Jana Maláčová
Pokud budeme usilovat podbízením o nové investice a to povede ke stavbě dalších skladů, nijak jsme si tím nepomohli. Zaměstnali jsme totiž sice lidi ve skladu, ale tito lidé pak budou chybět jiným českým firmám a živnostníkům, kteří kvůli nedostatku lidí nebudou schopni provozovat své vlastní živnosti. Postavíme z reinvestovaných dividend další montovací halu – a aby v ní měl kdo pracovat, přivezeme do ní z Ukrajiny dělníky. Přivedeme druhý „Amazon“ – a ve vedlejší vesnici nebude fungovat hospoda ani škola, protože v ní nebude mít kdo pracovat. To není nijak užitečné.
Užitečnější je vybudovat u nás takové podnikatelské prostředí, aby česká ekonomika zůstala ve větší míře v českých rukách. To znamená, že vláda by místo přerozdělování, dotací a investičních pobídek měla spíš hledět na dobrou infrastrukturu, tedy funkční dálnice a podobně, na rychlý a dostupný internet, na zrušení byrokracie typu EET a další zjednodušení podnikání.
Voliči vyhodili Martina Bursíka ve všech možných volbách dveřmi, ale bývalý ministr životního prostředí se vrátil oknem, když si ho pražská koalice posadila do čela před pár dny zřízené Komise hl. m. Prahy pro udržitelnou energii a klima. A krátce nato se ve vysílání Českého rozhlasu Plus nechal slyšet, že pokud má teď Pražan automobil se spalovacím motorem, tak by měl být jeho poslední. Dodal, že běžná auta budou muset z Prahy zmizet. Obrazně říká, že v Praze bude vedle koruny a podle něj snad brzy i eura platit nová měna: tuna CO2. Všechna rozhodnutí budou objektivizována směrem k tomu, jaký efekt přinesou v cíli, kterým je klimaticky neutrální Praha. Nestartuje právě tímto střet ekošlechty a těch, co na elektromobily mít nebudou, podobně jako když v Německu jásají nad tím, že automobilka Porsche už přijala na 30 tisíc objednávek na svůj nový elektromobil, jehož cena se ale bude v přepočtu pohybovat kolem tří milionů korun?
Tak za prvé, na lidech byl spáchán, podle mého soudu, jeden obrovský podvod: Myslím, že když si volili své zastupitele, netušili, že si tím vlastně volí zákaz vjezdu do měst a obecně ostrakizaci svých současných aut.
V červenci 2018 si společnost Volkswagen Financial Services nechala vypracovat průzkum mezi 525 respondenty ohledně názoru na budoucnost pohonu aut. Všichni dotazovaní byli řidiči. A výsledky průzkumu byly mimořádně zajímavé. Je vskutku zarážející, jak moc se jednání volených politiků rozchází s vůlí voličů. Vyplývá to z otázky: „Nakolik souhlasíte s následujícím výrokem? Do města s více než 50 tisíci obyvateli by měl být zakázán vjezd dieselovým autům starším pěti let.“
S tím rozhodně souhlasí jen 11 procent lidí. Spíš souhlasí 30 procent lidí. Spíš nesouhlasí 39 procent lidí a rozhodně nesouhlasí 20 procent. Nesouhlas tedy převažuje u 59 procent. Navíc lidí, kterým návrh na zákaz vjezdu do měst hodně vadí, je skoro dvakrát tolik než těch, kterým se hodně líbí. Zajímavé je i to, že v kategorii „rozhodně nesouhlasí“ jsou vysokoškoláci nejsilnější, je jich 30 procent. Mezi středoškoláky má tento názor jen 17 procent lidí. Takže námitka, že by snad vzdělaní lidé byli pro násilnější ekologická opatření, je zjevně lichá. Zajímavé je i to, že nejvíc myšlenku zákazu vjezdu do měst odmítají lidé z největších měst – čili dokonce se nedá říct ani to, že obyvatelé velkoměst nechtějí čichat smog a budou spíš nakloněni zákazům. Ne – je to přesně naopak. Co může lépe demonstrovat, jak se posedlost politiků zákazem aut rozchází se skutečnou vůlí jejich vlastních voličů?
A má to i další, totiž sociální rozměr. Čí spíš velmi antisociální. Starými dieselovými vraky totiž jezdí hlavně chudší lidé, teď ze své chudoby zaplatí daň v podobě zákazu či dokonce skutečné daně, která už se v Německu chystá. A případné dotace na elektřinu pro nabíječky – opět se už chystají v Německu – schramstnou extrabohatí, kteří mají na elektromobil. Ještě někdo věří, že jejich konání vede sociální cítění a láska k bližnímu??
A poslední poznámka: Těch studií, které tvrdí, že velmi moderní diesely mají srovnatelnou ekologickou stopu jako elektromobily, započteme-li i takové věci jako výroba a likvidace baterií, není v poslední době zrovna málo…
Co si myslíte o návrhu novely zákona, kterým má být zavedeno předkupní právo pro obce a kraje v případě prodeje nemovitého majetku státu? Argument, že ve veřejných dražbách získá stát za svůj majetek více prostředků, nepovažuje předseda Sdružení místních samospráv ČR Stanislav Polčák za stěžejní. Podle něj existují případy, kdy dlouhodobý přínos pro společnost musí převážit nad okamžitým finančním přínosem. Měl by tedy stát nejprve nabízet svůj nepotřebný majetek obcím a krajům, i když jiní zájemci by za něj dali třeba násobně víc?
Já jsem vždy velmi skeptická k tomu, když stát či obec se tváří, že „ví“, co je pro společnost nejlepší a přínosné. Moc to zavání sociálním inženýringem, který je zkrátka principiálně špatně. Proto odmítám názory, že někdo osvícený bude rozhodovat, že nějaký „veřejný zájem“ svým významem převyšuje finanční výtěžek. Naopak to zavdává ohromný prostor pro korupci. Aukce je průhledná, tedy měla by být čistá po stránce korupce.
Jaké pocity ve vás vyvolává příběh kolem sprejerského nápisu na Karlově mostě? Jen připomenu, že muž, který ho odstranil, to zvládl za dvě hodiny, i když byla očista kulturní památky zadaná úřady naplánovaná na tři týdny práce. A podle Technické správy komunikací, která most spravuje, k poškození zdiva odstraněním nápisu nedošlo.
Bylo by to velmi úsměvné, taková správná česká švejkovina, kdyby to nemělo onen tragický rozměr: Šlo o dokonalou názornou demonstraci toho, proč veřejný sektor musí být vždy ve srovnání se soukromým dražší a méně efektivní. Proto socialismus nemůže fungovat, jelikož je založen na velkém státě a vysokém přerozdělování. Umíte si představit, kolik takových neefektivit ve státním sektoru je? Jsou všude, kam se vrtnete. A jakákoliv další dotace, jakékoliv zvýšení daně, jakékoliv navýšení objemu peněz, které stát od lidí vybere, tyhle neefektivity jen zvyšuje.
Tenhle malý příběh by měl vstoupit do učebnic, aby si studenti ekonomie uvědomili, proč je velký veřejný sektor špatně. Jenomže on tam nevstoupí, protože momentálně se nosí pravý opak: Ze západní Evropy k nám naopak přichází trend stále rostoucího státního a zmenšujícího se soukromého sektoru.
Psali jsme:
Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
