Migranti z Afriky? Spodina. Spousta jich nemá důvod odcházet, je to celé jinak, svědčí zcestovalý lékař – major v záloze

07.08.2017 13:42

ROZHOVOR Afrika na cestě do Evropy? Zdá se, že je to poněkud jinak. Některé státy vzhledem k pandemii AIDS mají méně obyvatel. Problematických zemí v tomto světadíle je jen několik. Spousta Afričanů nemá důvod odejít, už jen proto, že jim tamní život vyhovuje. Na kontinentu nedoutnají velké války a i s přírodou to není tak tragické. Takže organizovaný zločin se činí, aby vyhecoval lidi na pomyslnou cestu za lepším, které se v mnoha případech účastní spíše spodina tamní společnosti. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz plzeňský lékař Marcel Hájek, účastník několika misí, který pracoval v Izraeli, Iráku a především v jižní Africe, kde má stále mnoho přátel a kam se často vrací, předkládá poněkud odlišnou realitu. Kromě toho, že je majorem v záloze, Hájek před revolucí spolupracoval s Chartou 77. Po listopadu pak působil jako komunální politik ODS.

Migranti z Afriky? Spodina. Spousta jich nemá důvod odcházet, je to celé jinak, svědčí zcestovalý lékař – major v záloze
Foto: archiv
Popisek: MUDr. et ThMgr. Marcel Hájek, Ph.D., FICS.

Po teroristickém útoku v Hurghadě a zranění Češky, která pak následně v nemocnici zemřela, se objevily spekulace, že i ta lepší zdravotnická zařízení v Egyptě jsou na nižší úrovni než u nás. Je to tak?

To je v těch státech běžné, že je to takové, jak se říká, ode zdi ke zdi. Mají tam špičkové nemocnice, které jsou na úrovni našich fakultních, ale pak jsou i malé, což jsou takové pomalu boudy s problematickou hygienou. Tak to bylo i v Botswaně, kde jsem pracoval. Tam byly taky takové dva hlavní, nejlepší, referenční špitály, kam se posílá jako na nejlepší pracoviště – já jsem v jedné z nich v hlavním městě Gaborne pracoval – jmenovala se Princess Marina Hospital. Druhá podobná byla v druhém největším městě země. Pak tam byly takzvané „district hospitals“, to byly takové jako trochu menší okresní nemocnice, které byly ještě jakž takž sofistikované, protože tam byly různé odbornosti – byl tam internista, neurolog, chirurg. Nu pak tam byly takové malé polikliničky s dvěma ordinacemi a malým sálkem, kde se daly dělat malé výkony, k ruce byla anesteziologická sestra, bylo tam tak pět lékařů-všeumělů.

Více o MUDr. et ThMgr. Marcelu Hájkovi, Ph.D., FICS., najdete ZDE

Anketa

Myslíte, že dnešní děti v dospělosti prožijí lepší život, než dnes prožíváme my?

5%
95%
hlasovalo: 11978 lidí

Tam všeobecná  medicína je šířeji pojatá než tady u nás. A my jsme tam byli na takzvané létající misi, „flying missions“, a oni nám tam připravili, co bychom řešili na místě, případně, co řešit v nemocnici. Takže se vysortýrovalo pár lidí, které bylo třeba udělat v hlavním špitále jako plánovaný výkon. Kupříkladu vám připravili třeba 75 lidí na tři dny.

Něco podobného je i v Egyptě. Už z těchto svých zkušeností mám určitou představu. Samozřejmě, nemohou si dovolit všude špičkové nemocnice. Egypt je taková sofistikovanější země, kde nehrozí výraznější nebezpečí. Samozřejmě, nějaký blbec se vždy najde. Ale nejde o doktrínu té země, která dost trvá na turistice. Vlády se starají o to, aby turisté byli v bezpečí. Když se něco stane, tak ten případ vždy vezou do nejšpičkovějšího špitálu. Rozhodně by člověka nedali někam, kde by byl v jakési standardní péči. Jde jim o to, aby před světem vypadali dobře.

Ono to není jen o vybavení nemocnic, ale i o zkušenostech lékařů. Těžko posuzovat.

A na to navazuje pak hysterie, že se do té či oné země přestane jezdit…

To prostě přináší život a říkat – nikdy už nikam nepojedu...

Já, když jsem byl ještě před třiceti kilogramy, tak jsme jezdili s partou na horských kolech do bývalých zemí Sovětského svazu, dělali jsme Ukrajinu, Pobaltí. Nu a chtěli jsme přejet výběžek Běloruska, to tam byl ještě bezvízový styk. Dostali jsme se do Grodna a hned nás zatkla běloruská armáda, že prý nemáme víza. Argumentovali jsme, že je nepotřebujeme, ale nahnali nás do jedné místnosti na nádraží, strašně dlouho to vyšetřovali. Říkali jsme jim,  že nás na hranicích pustili a neřekli nic o tom, že se někde máme hlásit. A začali nás buzerovat. Jeden kluk si musel odskočil, tak se šel vyčurat do křoví a hned dostal pokutu pět dolarů. Přitom tam chodili lidi se psy, ale tohle byl zločin. Nechali nás tam celý den, než se to vyřešilo.

Informovali jsme naši ambasádu v Minsku, ti volali na nádraží,  že to bude diplomatický skandál. Přednosta stanice byl na naší straně a divil se, proč nám to ti policisté dělají, že k nikomu jinému takhle nepřistupují. Nakonec prý nás pustí, ale kola tam zůstanou. Takže jsme zas argumentovali, že to je krádež. A oni zase – kam by se dala ta kola, že nás musí poslat vlakem na hranici s Litvou a tam není, kam dát kola.

Nakonec přednosta stanice rozhodl, že nás s těmi koly pustí, ale nemůžeme být s ostatními v jednom vagónu. Takže jsme jeli na hranici v šesti lidech s koly a v druhé půlce vagónu se tísnili lidé, že byli nalepeni na sklech. Úplně zbytečně. Na hranicích byl zas problém s jízdenkami. Běloruští četníci měli na hlavách takové velké čepice jako talíře, jako Rusáci. A na hranici přistoupili zase Litevci, kteří vypadali jako nacisté, v rajtkách, čepici s kšiltem, černé uniformy. Tak jsem si říkal, tady to je ode zdi ke zdi. Ale ti byli hodní a říkali nám, že jsme se zbláznili, že jsme jeli do Běloruska.

Proč vám to povídám? Tam jsme říkali, že dokud se v Bělorusku nezmění režim, tak tam už nepojedeme. Jeden známý tam vjel také na krátkou dobu autem a za jednu a půl hodiny byl o sto dolarů lehčí. To byly pokuty za sebemenší kraviny, třeba, že mu na jednom kole chyběla puklice. A s tím nehnete, to jsou bolševici. Mají samopaly a jako jste kdysi tady nehnul s policajty, kdy jsem mohl logicky argumentovat a nebylo to nikdy nic platné... Takže to jsem říkal, že tam se tedy buzerovat nenechám.

Vy to dobře znáte především v jižní Africe. Tam jsme asi jako Česká republika „dobře známí“ díky Radovanu Krejčířovi…

Moc se o tom nemluvilo, viděli jsme jedny noviny, kde se psalo o jednom jeho soudu, ale byla to okrajová noticka s jeho malým obrázkem. Spíše bílí Namibijci říkali – že vám jej nevrátí, oni mají svých starostí dost v té jižní Africe a ještě musí přibírat starosti zvenku. On pořád ještě má finanční zázemí. Nevím, jestli je jeho, nebo na některé lidi něco ví a ti mu to musejí zaplatit. Ale vždycky se mu podaří někoho podplatit. V Jihoafrické republice to ale dělají s velikým rizikem. Byť je tam takový polobolševický režim, tak oproti nám je přísně stíhaná korupce. To je i v Namibii, Botswaně, Zambii. To jsou několikaleté tresty natvrdo, žádné podmínky nebo peněžité tresty. A hned. Mám pocit, že každý, kdo se Krejčířovi tam snaží pomoci, se vystavuje strašnému nebezpečí a asi se mu to musí vyplatit. Že by to dělal pro jeho krásné oči, tak to asi ne. Jak znám Jihoafričany, jak teď našla eskorta u něj nějakou uniformu, tak to bylo jistě udělané s velikým rizikem.

U nás se o jižní Africe mnoho neví, ale řada lidí si myslí, jak velká je tam korupce...

Skutečnost je jiná. Spíše je tam snaha o ekonomické vyrovnání, snaha o zahlazení stop apartheidu. Dokonce je tam i pozitivní rasismus. Některá místa jsou vysloveně bílá. Když pojede podél hranice s Botswanou a Namibií směrem na západ, tak tam jsou nejsvětlejší černoši na světě, Námové. Dokonce někteří z nich mají modré oči, špinavě blond kudrnaté vlasy. Pak jsou tam dovezení černoši na práci v určitých enklávách, ale jinak všude běloši. Jsou tam bílí vojáci, policisté, úředníci na poštách. Pro zajímavost, kontroly na hranicích jsou přísné především proto, jestli nevezete nějaké trofeje z nelegálního odlovu.

Dále jsou vysloveně černé oblasti. To je Soweto anebo prostředek Johannesburgu, kde je taková no-go zóna a pak jsou teprve výstavná sídliště. Říká se, že je to nejnebezpečnější místo světa. Tam když jedou novináři, tak je kolem nich kordon policistů a vojáků. Tam zastavíte na červenou a máte pistoli u hlavy.

Židovská čtvrť v Johannesburgu je ale výstavní. A má domobranu jako i ostatní čtvrti a také v Pretorii. V těch čtvrtích jsou hospůdky, sedí se venku, jsou tam atrakce. Černoši tam pracují, ale jen do pěti hodin. Pak přijedou autobusy a odvezou je pryč a nastupují bílí v pískových uniformách. Domobrana. To jsou vesměs vousatí Búrové, kteří mají samopaly a kulomety, jezdí džípy a vartují v noci, aby tam byl klid.

Oni se snaží nedráždit  druhou rasu a postupně smazávat rozdíly. Ale jinde je to už dost společné. Třeba policisté, kteří tam jezdí silnými mercedesy, jsou bílí a černí. A to nemůžete dělat nic, protože oni na vás řvou všichni stejně. Pak je tam takový pozitivní rasismus ve školách, kam chodí bílé a černé děti dohromady, část učitelského sboru je bílá a část barevná, protože jsou tam Indové a další Asiati. Když chodila moje dcera do botswanské školy, tak třeba na angličtinu měla bělocha, na francouzštinu černocha. Angličtina je hlavním jazykem, francouzština a němčina jako jazyky další. Na tělocvik měli mulata a všichni ti lidé byli úplně fajn a hrálo to tam všemi barvami. A oni je také prohazovali, aby v každé třídě byly děti bílé, černé, žluté, indické...

To je velmi zajímavé. Možná bychom se od nich měli učit...

Oni by nás měli učit obecně. Děti tam chodí do školy v uniformách. Když jsme tehdy naši dcerku přivedli do školy, tak  měla jenom malé základy. Škola tam byla pěkná, přízemní, palmy kolem, do tříd se chodilo přímo z venku. Prostě, děti si rychle zvyknou na jinobarevnost a národnost a jiné zvyky. Za dva dny se tam již dcerka těšila a za měsíc mluvila anglicky. Tam ti učitelé jsou opravdu dobří. Její učitelka si třeba brala ty malé začátečníky domů, tam si hráli s jejich dětmi a tím byli nenásilně nuceni mluvit. Platili jsme za to malý bakšiš a bylo to dobré. Brali jsme si ji pak večer zpět nebo zase jiný tatínek ty děti rozvezl. A takhle to dělali a za rok měla angličtinu perfektní. A přitom ještě se učili francouzštinu a němčinu.

Nechci urazit naše pedagogy, ale to se nedá srovnávat. Oni to berou jako svou čest, aby děti uměly. Je pravda, že učitelé tam jsou na vysokém společenském žebříčku a jsou výborně placeni. To se s našimi nedá srovnat. U nás to někdo dělá jako práci, a kdyby mohl dělat něco jiného, tak dělá něco jiného. Prostě si to nebere. Oni si toho váží jako svého životního koníčka, záliby nebo chcete-li poslání. Mají vily, krásná auta, služebnictvo.

Mluvil jste o domobraně…

To jsou dobrovolníci, ale to neznamená, že nejsou organizovaní. Trochu mi to připomíná naše dobrovolné hasiče. Berou služby, mají uniformy, mají nějaké certifikáty. Ti jihoafričtí dobrovolníci mají identifikační karty, je hned vidět, s kým máte tu čest. Nejde o bezpečnostní agenturu. Prostě vědí, že je potřeba se postarat o to, aby tam byl klid. Žádné velké incidenty jsme neviděli. I když to dělají Búrové, kteří po nástupu Mandely ztratili hodně svého území, takže mohli být dost naštvaní. Apartheid není v búrštině diskriminace, ale oddělení, separace.

Třeba v Kapském městě jsem viděl radiologickou kliniku, kde byla dvě CT, dvě magnetické rezonance – jedna pro černé a jedna pro bílé. Byl tam pro každého vchod, dvě chodby, aby se nespletli. Ale ty přístroje byly stejné, ne že by pro bílé bylo něco lepšího než pro černé. Anglikánská církev neuznávala smíšené sňatky, když se jelo autobusem, byla tam sedadla pro bílé a pro černé.

Když jsme tam poprvé v devadesátých  letech přijeli, tak apartheid už byl několik let zrušen. Ale v hlavách lidí, vždyť to tam bylo snad 170 let, tak to bylo navyklé. Například když jsem přišel do banky, kde byla fronta – osm devět černochů stálo u přepážky a já jsem tam přišel jako jediný bílý, tak mne hned pouštěli dopředu. Já jsem si to nevynucoval, ale oni hned odstoupili. Nesnesli, aby stál běloch za nimi. Protože běloch tam byl vždy vepředu.

Žehrat na kolonisty není úplně v pořádku, že?

Oni černoši když byli pod kolonisty, tak převzali jejich výchovu. Ať třeba u Britů nebo Belgičanů, ale i krátce Němců nebo Portugalců. Černoši jsou opravdu pomalejší. Britové jsou taky línější a nic si nedělají z toho, že jde něco pomalu a nerozčilují se jako my, že to hned nejde, a pořád mají ty thymolínové úsměvy, i kdyby jim tramvaj ujela nohu. Když jsem třeba šel do banky a u nějakého okénka byl černoch a někde běloch, tak jsem raději šel k tomu bílému, protože jsem to měl rychleji vyřízené. Ne proto, že bych byl nějaký rasista. Prostě běloch to měl hned. Černoch si při tom ještě povídal se sousedkou a s lidmi z fronty, pořád na sebe mleli a po patnácté to přepočítávali, to jste prostě šílel. U přepážky nebo směnárničky, když tam byl černoch, tak jste byl odbyt za dvacet minut, u bělocha jste to měl za tři minuty hotové.

Policisté tam jsou přísnější v takovém evropském stylu, třeba i měří rychlost, neměří alkohol, protože tam není zákaz. Nesmíte ale nic udělat. Když něco provedete, tak mají tabulku a zaplatíte dvakrát více. Ono je to logické, protože pomalu byste tam nemohl ani jít do hospody. My jsme byli od ní tři kilometry a to nemůžete jít buší v noci. Takže před hospodou máte velká parkoviště. Jdete z té hospody, máte v sobě pár piv a nějakého toho panáka a vidíte, jak policisté na tom parkovišti řídí provoz, aby do sebe nevrazili a každého upozorňovali – pozor, máte vypito, jeďte opatrně. A vůbec tam nebylo nějak moc nehod. Všichni jeli opatrně a nikdo nefrajeřil. To tam nedělají.

Pamatuji se, když mi poprvé změřili rychlost před Pretorií a zastavili mě na parkovišťátku. Bylo nás tam tak šest sedm, samí bílí řidiči, a policisté byli černí. Tak jsem si pomyslel, to je nějaká pomsta za apartheid. Jeden z řidičů, Búr, na ně začal řvát a starší černý policista mu říká – vždyť vás ani nevidíme za tím sklem, stavíme namátkově, jel jste rychle, zaplatíte pokutu. Tečka.

Takže podle vás jižní Afrika udělala v tom spolužití velký krok?

Myslím, že ano. To nemá obdoby. Za tu krátkou dobu jak se to promíchalo – smíšené školy, smíšení učitelé, policie, armáda. Je pravda, že zatím černoši nedosáhli všech postavení, protože to trvá desítky let, než se vypracujete. Co se třeba týká stíhaček, všichni piloti jsou bílí, nebo generalita je z 90 procent bílá. Totéž v lékařství. Židy tam považují za bělochy. Na klinice v Pretorii byla převažující řada židovských lékařů. Ptal jsem se, proč je tam jen několik těch černochů, a pan profesor mi říká – oni neměli možnost vystudovat. Pro ně je špička, že se dostanou pracovat do nemocnice jako lékaři. Ale dál už na sobě nepracují. Jsou doktorem medicíny a to jim stačí. Ostatní na sobě pracují. On klidně vezme černocha, ale musí být stejně dobrý jako bílý lékař. Operovat chcete přece od toho, kdo to umí, ne od toho, abychom tu dodržovali nějakou rasovou rovnováhu.

Takže lidská práva trochu jinak…

To byste se divil, to by tu ochránci lidských práv zešíleli. V Botswaně když přijímáte člověka do nemocnice, tak v každém papíru vyplňujete ještě kromě jména a bydliště také rasu a náboženství. To kdybyste měl tady, to bychom v Evropě pohořeli. Ale ono to má smysl. Protože když je člověk jiného náboženství, tak jsou lidé v různých časech uvolňováni na bohoslužby. To je jedna věc. Druhá je, že mají jiné stravovací návyky. Když tam bude ležet Žid, tak dostane košer. Když muslim, tak halal stravu a nebudou jim tam cpát vepřové maso. Píše se ještě kmen. Protože Křováci vyžadují ležet na zemi. Ti nesmí dostat postel, dávají jim silné matrace na zem, protože Křovák má panickou hrůzu ze spaní na posteli, protože to je pro něj vysoko a mohl by v noci spadnout.

Také mají různá práva, třeba mít u sebe zbraň. Když se zamyslíte, jaké jsou tam rozdíly, tak to má smysl. Jsou kmeny, které jí jenom maso. Jiné zas jenom obilné kaše. A to se také odráží na stavu střev a trávicího systému. A mají jiný typ chorob. U nich můžete pak předpokládat něco, co u jiného by být nemohlo. A jsou tam i anatomické rozdíly. Takže se tam píše rasa, kmen, náboženství. Také třeba můžete potřebovat tlumočníka. Musíte vědět, z jakého jsou kmene. Personál musí mluvit anglicky, ale je tam spousta kmenů, jsou tam Křováci, nebo se mluví třeba jazykem tutume, tak prostě potřebujete někoho, kdo jím bude také mluvit. Měli jsme tam třeba  vrátného Křováka, který byl vychován v nějaké rodině, protože jej našli jako opuštěné dítě, neměl žádné vzdělání, ale uměl jazyk. Prostě, mělo to nějaké opodstatnění.

Tady by se lidé zbláznili, kdyby se tam mělo psát náboženství. I při sčítání lidu jsou to nepovinné údaje. Přitom to má smysl. To není žádný rasismus nebo byrokracie. Že byste si řekl – ten je takového  náboženství, toho trochu zmučíme, nebo ho blbějš odoperujeme. To je kvůli těm administrativním, stravovacím a dalším postupům, aby jste se jej nedotknul a dělal, co vyžaduje jeho náboženství a kmenové zvyky. Aby i tam mohl žít svým způsobem života.

Když z Afriky odešli kolonisté, vesměs se to v jednotlivých státech zvrtlo…

Protože to jsou země, které vedly národněosvobozenecký boj. Bezmyšlenkově vyhází lidi, kteří tam vedli společnost, a nastoupí druhá místní liga, která to neumí. Když vyhnali Belgičany, tak to museli převzít, všechno zemědělství, správu země. Místní to neuměli. Oni pracovali v podřadných funkcích. Když nezasejete, tak tam máte do roka vysoké keře a už se to nedá zplanýrovat. My jsme to viděli v Zimbabwe, jak lůza převzala bílé farmy a bílí farmáři odešli.

Ale je spousta zemí v Africe, které si to uvědomovaly. To bylo tam, kde neproběhly národněosvobozenecké boje. Kde to proběhlo administrativní cestou. Třeba když v roce 1966 britská královna vrátila do funkce prezidenta Botswany Sira Seretse Khamu, který byl do té doby členem Sněmovny lordů, měl za manželku britskou lady. Byl v zásadě na britské poměry šlechtic, protože byl synem krále Khamy III. A vrátil se do Botswany a začal vládnout a Britové tam zůstali, protože je nikdo nevyháněl.

Kdežto když došlo k těm bojůvkám v Zimbabwe, tak jim najednou poklesla zemědělská výroba o 60 procent, protože to ti černoši neuměli a běloši odešli a nenechali se buzerovat. Ostatní státy po nich hbitě sáhly – z Mozambiku, Zambie, Botswany, Namibie, Malawi. Prezidenti jim nabídli, že jim dají stejně velké pozemky, stejně velké farmy, jen ať jdou k nim. A tak se stalo. Tam je rádi vzali, protože věděli, že jim pozvednou zemi. To je jiný přístup. Země, které se takzvaně národně osvobodily a řekly si, teď už je to země nás černochů, tak s tím vším neuměly zacházet. Všechno, co tam zůstalo – silnice, letiště, školy, nemocnice – jim vybudovali běloši. Byla to určitá nadvláda, což si mnohé státy uvědomovaly, ale nechtěly to nijak radikálně řešit. Což Kongo nebo Středoafrická republika odmítly. Proto se to tam mele.

Pojďte nám udělat takovou bezpečnostní procházku po Africe…

Zajímavý je Kamerun, kde je léta klid. Já jsem tam byl také. Polovina obyvatel je křesťanská, polovina muslimská, ale žijí společně, nejsou rozděleni na enklávy. Máte vesnici, kde je kostelíček i mešita. Tržiště, kde prodávají spolu. A kamarádí se. Ten jejich prezident je takový věčný, ale funguje to tam. Zůstala tam část Němců, což byla krátce jejich kolonie, ty nikdo nevyhání. Pak to převzala Francie. V nějakých oblastech se ještě  německy domluvíte, ale už je tam většinově francouzština. Kamerunci říkají, že je ti Francouzi berou na hůl, že Němci byli lepší, ale nevyhánějí je. Tam vás nikdo nenapadne, že jste bílý. Můžete přijít do hospody, kde jste jediný běloch, a nic se neděje, všichni vám podávají ruku. Líbilo se mi to muslimsko-křesťanské soužití. Když to srovnáte s vedlejší Nigérií, kde je sever muslimský a jih křesťanský, a teď je tam průšvih. Byli jsme se tam kousek za hranicemi také podívat, je tam nádherná krajina jak z jiné planety. A nebáli jsme se, tam nám říkali, to je křesťanská část a je tam bezpečno. Část Kamerunu je také anglofonní, to je v oblasti těch starých pralesů. Ale je tam takový trochu nepořádek, běhají tam kozy a psi. Ale policisté vás nebuzerují. Pro ně je bakšiš cigareta. To Botswana a Namibie, tam se dá jíst z podlahy, města jsou čistá. A musím říci, že i v Zimbabwe. Viděli jsme tam také ještě bílé vojáky a policisty, ale to už je menšina.

Hlavně ve Středoafrické republice se situace velmi zhoršila.Tam ještě před deseti lety byl klid, měl jsem tam známou, která tam dělala výzkum goril. Dnes už by tam nemohla jet. Jak je to možné? No když vyhnali kolonizační správu, všechny bělochy, tak se dostali do problémů. A všechna ta politická uskupení si to vyčítají mezi sebou. Nemá to řešení.
V Africe se některé státy demolují tím, že vyhodily svoji elitu a myslí si, že se do ní teď dostanou taky. Myslí si, že když na určité židli seděl běloch, který byl právník nebo inženýr ekonomie, tak z vesnice tam dáme někoho, kdo ulovil nejvíce antilop, protože má nejvíce zkušeností. To ty jihoafrické státy neudělaly. S vyjímkou Zimbabwe. Mugabe se zpočátku choval jako Klement Gottwald – nebudeme nikomu nic zabírat, žádné farmy nebudeme znárodňovat, bla bla. Je to tam taková zašlá sláva, chovají se k tomu jako tady kdysi komunisté – silnice samá díra, upadne písmeno u nápisu banka, kašlem na to. Oni neví, že něco se musí dát do výroby, do obnovy. Nemůžete myslet tak, že to, co vyděláte, je vaše a můžete si stavět větší a větší barák.

To jako když se mluví o Sýrii. Je tam několik skupin proti sobě, otevřela se stavidla. Určité vrstvy, které byly uťápnuté, začnou v té bublající vodě vybublávat nahoru spolu s problémy, které byly dlouho dobu dušené a jdou na povrch. Lidi cítí příležitost. Drúzové, Jezídové, křesťané si říkali – když tu Islámský stát bojuje s Asadem, tak se zapojíme. Najednou se vytvoří několik skupin, ve kterých, aby se čert vyznal. I ty rodiny nejsou jednotné, protože jsou všude nějaké ztráty.

Jak se díváte jako zcestovalý člověk na migračnií krizi černého kontinentu? To asi nebude půlka Afriky, která se chystá do Evropy...

To určitě ne. Je třeba rozdělit Afriku na jižní část – subsaharskou a saharskou Afriku. To je velký rozdíl. To jsou vlastně jakoby dvě úplně jiné části. Co je od Sahary nahoru, je sice africký světadíl, ale má to blíže k Blízkému a Střednímu východu. Kdežto to, co je od Sahary dolů, je úplný jiný typ Afriky. Tam jsou v podstatě dvě země, které jsou extrémně nebezpečné, a to Libérie a Pobřeží slonoviny, to je v západní Africe. Všechny ty Beniny, Toga, Guineje, Gambie, Senegal, to je úplně jiný typ Afriky. I Mali. Pak je tam Mauretánie, která dost často v OSN hlasuje s Evropou a Izraelem. Ona má takový zvláštní status. Neukotvená je Západní Sahara, má svého guvernéra a dělají si na ni nárok Maroko a Senegal. Ta část Afriky od rovníku dolů, to jsou problémy – Demokratická republika Kongo a Středoafrická republika. Angola je zvláštní, že tam něco proběhlo a zklidňuje se to tam; asi to bude časem běžně přístupná země. Ale člověk k ní nemá ještě takovou důvěru.

Tady se to paušalizuje, že snad každý Afričan chce do Evropy…

Ne, ne, ne, tak to není. Oni by svou zem neradi opouštěli. A nemají se tam tak špatně. Není tam nedostatek potravy, platy nejsou tak nízké a nikdo tam nežije nějakým extrémně chudým způsobem. Pokud považujete za chudý život ve vesnicích v těch slaměných chatrčích, tak to je jejich styl, takto oni chtějí žít. To je jejich způsob života. Oni kolikrát mají slaměnou chýši a vedle stojí toyota. Žijí venku, chýše je jen na přespání a jsou zvyklí na venkovní život. A nechtějí si postavit vilu.

To je ale zajímavé, co říkáte… Koresponduje to s tím, že na běžencích mafie a gangy výborně vydělávají a chtějí je sem nacpat stůj co stůj… A slibují jim hory doly.

No ale oni jim to cpou proto, aby je mohli přepravit, protože z toho mají peníze. Ti lidé se vzdají majetku za přepravu, která je extrémně drahá, takže musejí všechno prodat. Takže mafie využívá ubohosti lidí, kteří se museli všeho zbavit a dát jim peníze. Co s nimi bude dál, mafii nezajímá. Jsou země, které jsou velmi chudé – Etiopie, Súdán nebo Somálsko. Odtud by lidé asi rádi zdrhli. Ale to je ta saharská Afrika. Navíc, ti nejubožejší nemohou stejně nikam. Z těch vznikají pirátské skupiny, které přepadávají lodě.

Říká se, že v průběhu několika let v Africe kromě několika málo zemí nebyla výraznější válka…

Když někdo zdrhne, tak maximálně k sousedům. Samozřejmě, Sierra Leone, Libérie, tam je velké nebezpečí, tam cvičili i dětské žoldnéře. Toto nebezpečí může s tím státem zamíchat. Nigérie je nejlidnatější zemí Afriky a ještě k tomu právě není promíchaná. Ideální by jistě bylo rozdělení země, ale nechtějí připustit, aby byla muslimská a křesťanská část. A byl by vcelku klid. Tak jako třeba v jižním Súdánu.
A pořád je si třeba uvědomit, že do Evropy míří ti, kteří jsou vykořeněni, nemají zázemí, v mnoha případech peníze získali z trestné činnosti. Hodně států Afriky si tím řeší vnitřní problém, kdy se zbaví „spodiny“. Vidíte – to je paradox. Říká se, že Západ vysává rozvojový svět nejen surovinově, ale že je významný i odliv mozků. A teď  ještě odliv mnohdy hodně problematické skupiny lidí, kteří jsou ještě k tomu s minimální vzdělaností.

Afrika je ale přeplněna, životní prostředí je rozvráceno…

To je takový velký euroamerický omyl, že je tam velký nárůst lidí. Ale ono tam spíše lidí ubývá. A přichází tam hodně bělochů – dělají v rezervacích, třeba jako strážci, nebo v leteckých společnostech, vedou podniky, zahraniční obchod.
Tam je metla HIV. V Botswaně je očekávaná délka života 35 let. Když jsem tam byl, bylo 1 700 000 obyvatel, teď už jen milion a půl! A přitom vysoká porodnost. Takže jde o desítky tisíc lidí, kteří zahynou na AIDS. Zimbabwe má 20 milionů a je několikanásobně větší než Česká republika; že by byla přehuštěná, to opravdu není. A Jihoafrická republika má 40 milionů, ale je mnohonásobně větší než Německo. Z toho je asi 11 milionů bělochů, 9 milionů barevných – Číňanů,Thajců, Laosanů, Indů – a jen 20 milionů je černých. Křováky už vyštvali, ti jsou už jen na území Botswany a Namibie. Černoši tu pocházejí od rovníku dolů, protože sem byli nataháni na práci. Nejde tedy o původní obyvatelstvo, jak tvrdí, že Afrika je naše. Ne, jižní Afriku „udělali“ běloši. Rozhodně takhle část Afriky od Malawi a Zambie dolů, není přelidněná. Zambie je desetkrát větší než naše republika a mají 10 milionů obyvatel jako my.
A o přírodu se starají docela dobře. Mají protipytlácké jednotky. Když někoho chytnou, tak se s ním opravdu nepárají. Třeba za smrt nosorožce byla také smrt.

To by se rádoby lidskoprávní organizace u nás asi zbláznily…

Otázka je, jestli se proamerická populace nezbláznila sama. Podívejte na Norsko. Oni tam Breivikovi, který povraždil sedmdesát mladých lidí, stavějí nový kriminál. A jak reagovali, když se to stalo? S obrovským zpožděním! Nechají, aby Breivik při příchodu do soudního sálu zdvihl ruku k nacistickému pozdravu. A ten jejich úřad, jak odebírá děti... Tohle když řeknete v Africe, tak vám neuvěří...
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Václav Fiala

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Tohle Piráti neuslyší rádi. Nová šéfka Rady seniorů se vyjádřila k jejich „vábení“ důchodců

20:00 Tohle Piráti neuslyší rádi. Nová šéfka Rady seniorů se vyjádřila k jejich „vábení“ důchodců

Lenka Desatová je novou předsedkyní Rady seniorů České republiky. Už nějakou dobu pro organizaci pra…