Milion chvilek potichu provedl změnu... Hana Lipovská ví více. Nepotěší ani Babiše

20.01.2020 4:44

ROZHOVOR „Státní dluh v absolutních číslech roste a zjevně bude růst neustále, protože systematickou snahu o jeho snižování nepozorujeme,“ hodnotí jednání vlády ekonomka Masarykovy univerzity Hana Lipovská. V rozhovoru nejen o české ekonomice rázně odmítla tvrzení, že se „máme nejlépe“, a rovněž podobu investičního plánu z pera premiéra. Varovala před světem, ve kterém se snáze žije kanárkovi ve zlaté kleci než slavíkovi na svobodě, a ptala se, k čemu je kadeřnici úřednická kontrola vývěsního štítu? Zároveň upozornila na zásadní změny ve stanovách spolku Milion chvilek pro demokracii, který změnil cíle své činnosti. Nově chce totiž „zastupovat a prosazovat postoje a zájmy signatářů petic a výzev směrem k politické reprezentaci České republiky, médiím a veřejnosti“.

Milion chvilek potichu provedl změnu... Hana Lipovská ví více. Nepotěší ani Babiše
Foto: archiv H. Lipovská
Popisek: Hana Lipovská
reklama

Jsme na začátku roku 2020. Očekáváte obávané ochlazení ekonomiky? A co nám o něm říká situace v Německu?

Anketa

Sirotky z Řecka nepřijmeme, protože jsou to prý Afghánci ve věku 16 až 18 let. Schvalujete rozhodnutí o NEPŘIJETÍ?

98%
hlasovalo: 20231 lidí

Ochlazení ekonomiky očekávám už několik let, ostatně stejně jako propad Německa do recese.
Ke všem důvodům, které přetrvávají, se v posledním roce připojuje masivní propad automobilového průmyslu a obrovská rizika spojená s nezodpovědnou unijní zelenou politikou. Pokud zatím přesto statistické úřady vykazují ekonomický růst, je to především kvůli – nikoli díky – nenormálnímu jednání centrálních bank a vlád. Ty se chovají, jako kdybychom už vězeli v hluboké krizi, zběsile utrácejí a dupou na plynový pedál, který je jinak v ekonomikách vyhrazen pouze pro krizová období.

Známá poučka přírodovědců říká: nekrmte v zimě ptáky, pokud teploty neklesnou hluboko pod nulu. Příliš dobře nakrmení opeřenci totiž údajně přestávají zpívat, a tak mají následně problém s nalezením partnerky – a tím i se zachováním rodu. Příliš překrmená ekonomika zleniví, přestane se snažit, neinovuje, zaostává – a až hospodářům dojde lůj a strouhanka, začne hynout. Centrální banky a vlády v Evropě krmily ekonomiku bez ohledu na teplotu – a až se skutečně ochladí, problémy budou o to hlubší.

„Hlavním problémem je rostoucí zadlužení státu, soukromých firem i domácností. Nesmíme si nalhávat, že jsme na tom lépe než zbytek Unie. Ne, my jsme na tom jen o něco méně špatně než zcela tragický zbytek Unie, což je obrovský rozdíl. Oddlužení je proces bolestivý, bude trvat několik málo desetiletí, ale našemu hospodářství by pomohlo, stejně jako kardiakovi pomůže rozumné zhubnutí,“ řekla jste mi v jednom z rozhovorů. Začala v tomto ohledu vláda konat?

Ministryně financí na přelomu roku uvedla, že náš dluh klesá. Technicky vzato je to pravda: poměr dluhu k hrubému domácímu produktu skutečně klesl, ovšem pouze díky růstu našeho hospodářského výkonu. Připomíná to novoroční předsevzetí jednoho mého statnějšího známého, který svůj boj se svou neuspokojivou váhou glosoval slovy: nebudu se snažit hubnout, raději si dám závazek, že vyrostu o pět centimetrů. Ani my jsme, co se státního dluhu týče, nezhubli, jen jsme o trochu povyrostli. Státní dluh v absolutních číslech roste a zjevně bude růst neustále, protože systematickou snahu o jeho snižování nepozorujeme. Loňský státní rozpočet skončil v červených číslech, letošní je navržen jako deficitní – a za rok se přitom konají volby do Poslanecké sněmovny. Která vláda bude v době předvolební kampaně dobrovolně šetřit?

A jak reagovat na slova premiéra Andreje Babiše, že se máme „nejlépe“? Máme?

Za posledních deset let vzrostla spotřeba antidepresiv o pětinu. Ekonom za tím číslem vidí dva protichůdné jevy: buď se stav obyvatel o tolik zhoršil, že nic jiného než pád do psychofarmak nezbývá, nebo se naopak máme natolik dobře, že si je již můžeme dovolit. Podobně je to s oním mít se nejlépe. Když si přečteme projevy ústavních činitelů za posledních dvacet let, máme se prakticky každý rok nejlépe v historii.

Co ale to nejlépe znamená? Jestli tím myslíme, že máme historicky nejvyšší hrubý domácí produkt na osobu, pak ano, máme se nejlépe. To ovšem nic nevypovídá o struktuře naší výroby: co tvoří onen nejvyšší hrubý domácí produkt? Elektrické koloběžky, nebo kvalitní silnice? Kdo zabloudí do luxusní restaurace v centru Prahy, musí nabýt dojmu, že se Češi mají výborně. Kdo se ovšem chce po dálnici nebo železnici do Prahy nejprve dopravit, bude o životní úrovni v naší zemi upřímně pochybovat.

Jestli tím nejlépe míníme nejvyšší možnou spotřebu domácností, máme se skutečně výborně. Takové číslo ovšem mlčí například o tom, že se naše domácnosti čím dál tím více zadlužují, aby si mohly pořídit vlastní bydlení. Pokud tím nejlépe v historii myslíme počet vysokoškoláků, pak se jistě opět máme nejlépe – nic to ovšem nevypovídá o prudce klesající úrovni čerstvých absolventů a reálném propadu znalostí a vzdělanosti v naší zemi. Pokud tím nejlépe v historii myslíme nejnižší míru nezaměstnanosti, pak se máme skvěle – ale to nic nevypovídá o obtížích se sháněním zaměstnanců. Máme dnes snad nejvíce politických stran a hnutí v historii, ale leckdy nemáme koho volit. Máme historicky nejvyšší úroveň zdravotnictví, nejlepší přístroje, nejvíce možností – ale co je to platné, když pacient nemůže sehnat předepsané léky a na nezbytné vyšetření čeká dlouhé měsíce?

Zatím stále platí verš, který jsem si před lety vypsala z jedné knihy Vladimíra Komárka: Chtělo se tančit a těsné boty tlačily. Pokud se však budeme pořád spoléhat stále jen na stát, pak se budeme mít nadále pouze nejlépe v historii, ale nikdy se nebudeme mít skutečně dobře.

Národní investiční plán Andreje Babiše jste pro týdeník Echo označila za ledabylý soupis údržbářských prací. Proč? A co v něm chybí?

Pokud chci rekonstruovat rodinný dům tak, aby v něm mohly bydlet moje děti a jednou i vnoučata, pak si jistě sepíši podrobný plán prací včetně financování. Potud tedy jedná vláda velmi rozumně. Národní investiční plán však připomíná seznam stavebníka, který si na kus papíru píše vedle cementu, tvárnic a nového bojleru také tekuté mýdlo, kartáč na podlahu a zásobu toaletního papíru do roku 2050. Cílem vlády přece není a nemůže být pouhé proinvestování osmi tisíc – našich! – miliard korun. Cílem má a musí být připravit infrastrukturu tak, aby se neplýtvalo vzácnými zdroji a mohlo se vyrábět lépe, více, kvalitněji. Ekonomka Helena Horská nedávno vypočítala, že na dálnici D1 ztratíme v kolonách ročně osm a půl milionu hodin. Naše hospodářství tak podle jejích výpočtů ročně přijde zcela zbytečně zhruba o miliardu korun. Kdybychom měli dobré silnice, dálnice a železnice, možná bychom si byli schopni na ty populární sportovní haly z investičního plánu sami vydělat, sami ušetřit, a nemuseli bychom se obracet na všemohoucí a vševidoucí stát, který nám je zaplatí z našich vlastních daní anebo na dluh. Pro snazší pochopení problému by patrně stačilo, kdyby se tvůrci plánu pokusili dostat úplně obyčejným vozem z Prahy do Brna a zpět – bez použití majáčku. Pak by, pevně věřím, v jejich snech již nic ani nechybělo, ani nepřebývalo, a plán by se snad transformoval do smysluplné podoby.

Jak bychom tedy měli plánovat do budoucna, abychom nebyli ledabylí? Kde začít? A je to reálné v republice, kde se každou chvíli mění vláda, která zastává opačné názory či jiné priority? Jak je na tom Česká republika s dlouhodobými cíli?

Vlády se sice mění, ale my – a naše problémy – zůstáváme neměnní. Je věcí nás voličů, abychom na vládách prostřednictvím svých volených zástupců důsledně požadovali zodpovědné hospodaření se svěřenou zemí. Cíle a priority jsou přece stále stejné – chceme, aby se naše děti měly lépe, než se měli naši rodiče, chceme zdraví, svobodu, klid. Lišíme se jen v náhledu na to, jak těchto cílů dosáhnout.

Začít proto musíme návratem k hodnotám demokracie bez přívlastku. K tomu ovšem patří i uznání legitimity vlády, která nám sice třeba není po chuti, ale která byla přesto jmenovaná na základě výsledků demokratických voleb demokraticky zvoleným prezidentem. Princip demokracie spočívá mimo jiné v tom, že dnešní opozice může být zítřejší vládou a dnešní vláda se de facto dennodenně připravuje na život v opozici. Je proto v zájmu obou hrát podle pravidel. Budeme-li každou chvíli zpochybňovat kdekterý krok kterékoli vlády, nejenže nedojdeme k dlouhodobému cíli, ale hlavně se ani pro samé přešlapování na místě nevydáme na cestu.

Jedním z dlouhodobých cílů by měla být i důchodová reforma. Přes veškerá varování o tom, že za dvacet třicet let nezbudou na důchody finance, se nezdá, že by s tím politici měli enormní zájem něco dělat…

Prosazení důchodové reformy bude vždy váznout na konfliktu zájmů voličů-budoucích důchodců a voličů-současných důchodců. Reforma důchodů je navíc spojena s celkovým přístupem země k rodině, k lidskému životu i ke smrti. Podpora matek samoživitelek, snaha o co nejrychlejší návrat čerstvých maminek do zaměstnání nebo umělé prodlužování doby studia prohlubují závislost lidí na kafkovských úřadech a naopak oslabují základní solidární vztahy v rodině. Podpora euthanázie naopak dává radikálním reformátorům do rukou nástroj stejně nebezpečný, jako byly potraty v rukou čínských populačních plánovačů. Hospodářskou reformu zkrátka nelze dělat bez základních hodnot – a naopak mizerně provedená reforma může zemi uvalit do hodnotového marastu.

Ještě zpátky k rozpočtu. Jak celkově hodnotíte rozpočet na letošní rok? Jak si vláda Andreje Babiše vede?

Rozpočet je jako každý rok od poloviny devadesátých let zbytečně deficitní. Prostor pro seškrtání čtyřiceti miliard existuje. Navíc nerozumím podivuhodné víře v blahodárný vliv deficitu na růst země. Růst na dluh by dával smysl jen tehdy, pokud by se půjčené peníze výnosně investovaly. Pokud mám pole, ale nemám je čím osít, pak jistě dává smysl půjčit si od souseda jeho ve stodole schovaný pytel obilí a na podzim se s ním o výnos sklizně rozdělit. Pokud však pole leží ladem, je patrně hloupé zadlužit se a nechat vypůjčený pytel obilí plesnivět ve sklepě.

Rozpočet navíc odráží tloustnutí státního aparátu: mezi roky 2015 a 2020 se do rozpočtu dostalo pět zcela nových kapitol. Nově tak máme Úřad Národní rozpočtové rady, Národní sportovní agenturu, Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost. Jen letos nás těchto pět kapitol přijde zhruba na 592 milionů korun. Jistě, v celkovém rozpočtu je to jen nepatrná kapka. Zároveň to však odpovídá ročnímu rozpočtu běžného okresního města.

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula varoval před ohrožením ekonomiky v případě, že v roce 2020 nebude pokračovat růst mezd v obdobném tempu jako dosud. Souhlasíte s ním? Jak vážně bychom toto varování měli brát?

Tempo růstu mezd samo o sobě není zajímavé číslo. Podstatnější je, co skutečně umíme vyrobit a co skutečně děláme. Co je nám platný rychlý růst mezd, pokud ceny domů a bytů rostou ještě rychleji? K čemu nám pomůže růst platů, pokud si za výplatu koupíme méně než před pěti lety? Potřebujeme být schopni vyrábět – vyrábět lacině, rychle, kvalitně, bez plýtvání. Jen tak se může naplnit Fordova myšlenka, aby si každý dělník mohl vydělat na vůz, který vyrábí.

Takže jak podle vás pomoci či ulevit malým a středním podnikatelům?

Rozvázat jim ruce, které byly a jsou spoutávány desítkami norem, regulací, zákazů a příkazů. Podnikatelé nepotřebují, aby jim stát pomáhal, podnikatelé potřebují, aby se jim stát neustále nepletl pod nohy. Jak a čím stát pomůže holičce, když posílá do její provozovny úřednickou kontrolu, která kvalifikovaně přezkoumá, zda vývěsní štít splňuje všechny náležitosti předpisem dané? Proč by měl chtít podnikat mladý absolvent vysoké školy, když vidí, že se u nás automaticky na podnikatele hledí jako na podezřelé živly a potenciální kriminálníky? Vytvořili jsme si svět, ve kterém se snáze žije kanárkovi ve zlaté kleci než slavíkovi na svobodě. V takovém světě se však křídla stávají zbytečná a dříve nebo později zakrní.

Do účetnictví České televize přes veřejné registry nahlédla poslankyně Ivana Nevludová, která je zároveň účetní: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Kouzla-a-klicky-v-hospodareni-CT-To-jsem-jako-ucetni-v-zivote-nevidela-zirala-poslankyne-Mate-to-i-s-cisly-609223. Co říkáte zjištěním poslankyně a jak sama nahlížíte na financování České televize?

Česká televize hospodaří s penězi občanů České republiky, proto by měla usilovat – v souladu s principem péče řádného hospodáře – o vyrovnaný či mírně aktivní rozpočet. Čerpání z rezerv fondu televizních poplatků je jen krátkodobým řešením, protože zásoby – spíše dříve než později – dojdou a bude nutné hledat jinde. V reakci na neschválení rozpočtu České televize pro rok 2020 navrhlo vedení České televize sérii úspor, kupodivu se však příliš nemluví o možnostech na straně příjmů. Novela zákona o České televizi totiž nařizuje kanálu ČT2 odvody výnosů z reklamy do Státního fondu kultury České republiky. Každoročně tak putuje zhruba třicet milionů korun do fondu, který tyto peníze dále přerozděluje na nejrůznější kulturní účely. I těchto třicet milionů, které si televize vydělává na volném reklamním trhu, pak v rozpočtu celkem nelogicky chybí. O podpoře kulturních časopisů nebo lokálních festivalů přitom dokážeme mnohem lépe rozhodnout my sami, naše vlastní sponzorské dary či naše ochota nebo neochota kupovat si vstupenky na festivaly či předplatná časopisů.

Co se výdajů týče, nabízí registr smluv opravdu docela zajímavé čtení. Začerňování detailů ovšem ekonomovi zvenku neumožňují studovat ve smlouvách více než pouhé vazby mezi jednotlivými subjekty. Ty nejzajímavější údaje – konkrétní částky – totiž většinou chybějí.

Jste příznivcem změn ve financování České televize – například formou koncesionářských poplatků?

Je celkem jedno, zda platíme televizní poplatek, anebo zda produkci České televize uhradíme z našich daní prostřednictvím státního rozpočtu. Koncesionářský poplatek je ostatně možná lepší ve své přímočarosti: můžeme se aspoň každý měsíc spravedlivě rozhořčit, zač že těch 135 korun měsíčně vlastně platíme.

Z České televize navíc opakovaně slyšíme stížnost, že se od roku 2008 výše televizního poplatku nezměnila, ačkoli inflace po většinu času rostla. K tomu je ovšem třeba dodat, že ve stejném období počet diváků České televize klesal – například hlavní zpravodajská relace ztratila asi 120 tisíc, tedy třináct procent diváků – a počet zaměstnanců naopak mírně rostl. Intuitivně cítíme, že pokud poptávka klesá, měly by klesat i ceny. Neměnné poplatky tak alespoň trochu nutí Českou televizi šetřit. Pokud by si mohla chodit každý rok žádat o navýšení daňových příspěvků, patrně by hospodařila rozmařileji a jen dále nabývala na objemu.

Nicméně problém České televize dnes nespočívá pouze ve financování jako takovém – ostatně měsíční předplatné například služby Spotify stojí zhruba 150 korun a uživatelé proti němu nikterak nebrojí – nýbrž v kvalitě zboží. Médium veřejné služby má smysl, jen pokud nabízí to, co nám nedokážou – nebo nemusejí poskytnout soukromé kanály. Zákon proto dává České televizi za úkol naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu, a to objektivně a vyváženě. Právě objektivita a vyváženost ovšem dlouhodobě nejsou tím první, co by si divák s Českou televizí automaticky spojoval.

Kolem spolku Milion chvilek pro demokracii se objevila zajímavá věc. Jednak má spolek ještě druhý, netransparentní účet, navíc došlo k přiznání, že Mikuláši Minářovi a dalším vyplácí pravidelnou mzdu. Souvislostí je však více. Výši platu, která neputuje z účtu transparentního, odmítají zveřejnit, a to i přesto, že se Minář kvůli svým aktivitám prohlašuje za osobu spíše veřejnou než soukromou. Jak celou tuto situaci vnímáte?

Pokud není spolek Milion chvilek placen z veřejných zdrojů, z peněz daňových poplatníků, pak i kdybychom jeho financování znali do posledního haléře, nemůžeme se proti němu vymezit. Spíše než zdroje financování mě proto zajímají zdroje jejich myšlenek, plánů a strategií. Před několika dny totiž byly ve Sbírce listin zveřejněny nové stanovy spolku, které značně rozšiřují jeho činnosti. Dnes už spolek nechce, cituji: propagovat a šířit výzvu Chvilka pro Andreje. Novou formou činnosti totiž je mimo jiné, cituji: mobilizace veřejnosti v případě závažných hrozeb či přešlapů důležitých demokratických mantinelů, vzdělávání široké veřejnosti nebo analýza problémů naší demokracie a společnosti.

Hlavní posun je pak zejména patrný v posledním bodě. Zatímco staré stanovy hovořily pouze o, cituji: zastupování postojů a zájmů signatářů výzvy Chvilka pro Andreje směrem k politické reprezentaci České republiky, médiím a veřejnosti – nové stanovy slibují zastupování a prosazování (ekonomka zdůraznila slovo „prosazování“, pozn. red.) postojů a zájmů signatářů petic a výzev směrem k politické reprezentaci České republiky, médiím a veřejnosti. Stanovy navíc prodlužují funkční období předsedy na tři roky a dávají mu pravomoc vybírat, jmenovat a odvolávat členy rady. Ve starých stanovách byla rada přece jen demokraticky volena členy spolku Milion chvilek. To jsou zcela transparentní údaje, které však vyvolávají více otázek než odpovědí.

Andrej Babiš čelí auditům z Evropské unie kvůli dotacím, jež jeho firmy pobírají. Nyní má dorazit audit druhý, zemědělský, který podle serveru Neovlivni.cz také nevypadá pro premiéra dobře. Babiš stále trvá na svém, že se žádné peníze z evropských fondů vracet ze strany České republiky muset nebudou. Věříte mu? Co obsahu auditu říkáte vy? Jak v tomto ohledu hodnotíte Babišovo podnikání a využívání veřejných prostředků?

Z hlediska bezpečnosti naší země mě nejvíce znepokojuje, že takové dokumenty pravidelně tajuplným způsobem unikají do médií. Redakce vždy tajuplně říkají, že je získaly – ale od koho? Je to v pořádku? Čtenáře napadne, že jsou-li takto mizerně chráněny citlivé dokumenty o našich mocných představitelích, jak se pak asi zachází s daty nás, řadových voličů? I z tohoto důvodu nemohu a nebudu uniklý audit komentovat, neboť jeho únik zcela jistě není v souladu s platnou legislativou. Na druhou stranu, celý nekonečný seriál stále znovu dokazuje, jak obludný je systém dotací. Běžný živnostník se na dotacích podílí svými daněmi, ovšem na jejich čerpání buď nedosáhne, nebo se bude muset podrobit nesmírně nákladné a ponižující proceduře spojené s vyplňováním stohů formulářů, přiznání a doznání. České ekonomice by prospělo, kdyby dokázala z dotačního kolotoče vystoupit.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Zuzana Koulová
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Přichází skrytá cenzura od Facebooku? To bude problém s Ústavou ČR, tuší Markéta Šichtařová

15:40 Přichází skrytá cenzura od Facebooku? To bude problém s Ústavou ČR, tuší Markéta Šichtařová

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Je ironií pojmenovat komisi „pro spravedlivé důchody“, když vymyslí něc…