Na Velký pátek se otevírají poklady. Jejich hledač Mužík nám prozradil, proč to zajímá i ruskou rozvědku

Na své sociální síti jste nedávno uvedl zajímavou předpověď počasí. Dovolím si ji ocitovat: Fouká a z Kremlu na nás kouká, no víte kdo. Jestli to všechno vydržíme, svobodu si podržíme. Ale nebude to trvat dlouho, ty můj zlatej malej Kloudo. Ze Sibiře vanou větry, navléknem si khaki svetry. Potom palcát od Žižky, ať nedostanem do držky. Znamená to tedy, že vidíte nyní pro nás aktuálně nebezpečí ze strany Východu?

Ten, kdo zná trochu historii a taky mě, určitě téměř za každým slovem asi tuší, na co vše narážím. Myslím ale, že dění, které se odehrává už v několika posledních letech, napovídá, jaká nebezpečí bychom měli vnímat. Už před několika lety řekl Vladimir Putin, že NATO chce posunovat hranice co nejblíže k Rusku, a pak vidíme, co se děje na Ukrajině. Rusové nepřipustí, aby Ukrajina byla nárazníkovou zónou. Přitom právě Ukrajina by si měla být vědoma toho, že kdo nemá peníze, nemůže si vyskakovat. Na každý pád lze to, co se děje, porovnávat s tím, co se dělo u nás v souvislosti s nástupem Hitlera, pak též v roce 1968. Prostě člověk, který chce rozumět, mé narážky chápe.

Třeba to ne každý ale umí vnímat… Nebo myslíte, že ano?

Ale ano, jen se musí chtít. Těch nebezpečí je však samozřejmě podstatně víc. Nebezpečné jsou arabské státy, obrovská migrace lidí z chudých zemí, kteří zjistili, že tady se dá žít úplně jinak, podstatně lépe. Bohužel s tím ale souvisí i invaze jejich různých možných agentů, kteří tu zakládají své sítě. Nikdo, ani z našich zpravodajských složek, je nemůže umět rozlišit – a oni jsou zde v ideálním klidném prostředí naší republiky. Velice pravděpodobně tu ale mohou vytvářet dlouhodobě prostředí pro to, kdyby se něco dělo.

Vida, chtěla jsem nastartovat poněkud na lehčí notu, a už jsme u nebezpečí a tajných služeb. Vezmu to tedy jinak. Pane Mužíku, vy nejste ale známý tím, že předpovídáte počasí, nýbrž tím, že jste po dlouhá léta hledal starý nacistický poklad, který má být uložen ve Štěchovicích. V průběhu let se však jen měnily úvahy nad tím, co přesně by mohl obsahovat – od skutečného pokladu v podobě zlata přes tajné vědecké materiály. K jaké variantě se přikláníte teď – téměř po 25 letech?

Podle informací, které se podařilo získat z archivů německé Stasi i Bundesarchivů, je zřejmé, že by se v oblasti kolem Štěchovic mělo nacházet 964 beden, které nestihli Němci na konci války odvézt. V nich by měla být skutečně směsice všeho možného, každopádně však cenného. Mělo by jít o belgické zlato z tamní banky, plány tajných výzkumů, prototypy různých strojů a zbraní. Těm se říkalo ‚zbraně odvety‘. Byly mezi nimi i plány na jaderné zbraně, které v tehdejších vysoce specializovaných vědeckých pracovištích vznikaly. Je prokazatelné, že lidé a vědci z těchto míst se v oblasti kolem Štěchovic v době 2. světové války zdržovali.

Jenomže hledáte vy osobně již 25 let, a nic. Stále věříte, že jste již blízko?

Nejsem snílek ani bloud. Žiji z ruky do huby. Ale v pracích pokračuji. Můžu ale jen proto, že mám sponzora a společníka. Ono je totiž třeba říct, že vše, co se kolem aktivního hledání musí dělat, stojí hodně peněz. Nyní to, na čem pracujeme, odhaduji v konečné fázi na částku zhruba milion a půl až dva. A samozřejmě, pokud by se stalo, že nic nenajdeme, ty peníze přijdou vniveč.

Stále však doufám, že jsme snad na správné stopě. Mám vytipovaných celkem devět míst, kde se domnívám, že by štola, ve které by bedny s cennostmi měly být uložené, mohla být. Bylo ale velice náročné sehnat všechna potřebná povolení k tomu, aby se na těch místech daly provádět naše práce. Mimo jiné vše zkomplikoval i zákon o restitucích – poněvadž povolení, která bych původně žádal po Lesích ČR, byla blokována právě kvůli restitucím. Teprve nyní se už podařilo od premonstrátů, kteří pozemky získali zpět, povolení dostat. Plánoval jsem počátek prací na Velký pátek, teď před Velikonocemi. Počasí, které ale je, to trochu zdrží – v tom se toho moc dělat nedá.

Podle čeho soudíte, že jste na dobré stopě?

Víte, ono už není pro ty, co se o to zajímají, úplným tajemstvím, že nápovědou může být jakýsi kryptogram, který Němci zapracovali do Goethovy básně o Faustovi. Z toho se dá sestavit plastická mapa. Jenomže háček je v tom, že určité v ní zaznamenané body jsou vidět v krajině jen v jistém vegetačním období a samozřejmě z letadla. Pokud v ní ale čtu správně, a já doufám, že ano, snad bychom tomu mohli být blízko. Je dokázáno, že nad tím úložištěm osobně dohlížel K. H. Frank. Ten podle všeho ukradl insignie Karlovy univerzity, které by také měly být v bednách uloženy. Jsem si vědom toho, že nález beden s obsahem a dokumenty může vyvolat dlouholetou, a dokonce mezinárodní právní bitvu, navíc dlouhodobě poukazuji na to, že náš český zákon o nálezném je značně pofidérní. Přesto se nehodlám vzdát.

Naznačujete pofidérnost zákona o nálezném. Když jsme se k tomu dostali, co jste za dobu hledání našel nejcennějšího?

Spoustu munice z druhé světové války, zbraně. Z historického hlediska byl asi nejcennější nález tří byzantských mincí – jedna z nich je uložena ve sbírkách Národního muzea. Nalezl jsem také německou svatyni z období války, plnou vytesaných symbolů, pak také kompletní archiv NSDAP Libereckého kraje. Pro mě osobně byl asi největším nálezem, kterého si považuji, skrytý sklep pod jedním ze zdejších bývalých domů (Hradišťko), který skrýval čtyři bedýnky. V nich byla řada materiálů, mimo jiné také vkladní knížky původního majitele, který byl vědcem jednoho z tehdy nejprestižnějších pracovišť. O tom, že to nebyl jen tak někdo, svědčily i zápisy ve vkladní knížce, v níž týdně bylo ukládáno třeba dva, pět i deset milionů říšských marek.

Celé dlouhé roky se zajímáte o věci, které mohou mít v dnešní době značnou hodnotu – ať už jako případný kompromitující materiál nebo samozřejmě i jako prostředky k financování čehokoli. Neměl jste někdy strach o život? Přece jen jste při pátrání dlouhém dvě desetiletí odhalil mnohé…

Přiznám se, několik pokusů mě zastrašit, nebo možná dokonce o život připravit, jsem zaznamenal. Je totiž pravda, že po tom, po čem pátrám já, pasou samozřejmě (nejen) naše zpravodajské složky. Osobně si nemyslím, že by mně hrozilo nějaké velké nebezpečí ze strany toho, komu by třeba záleželo na tom, aby zůstalo navždy skryto to, co v té štole a bednách je uloženo. Pokud takový člověk – přímý účastník ještě žije, bude velice starý a může jít maximálně o jednoho dva lidi. Domnívám se, že nehrozí nebezpečí ani od jejich případných příbuzných – pokud je vůbec měli.

Ptala jsem se hlavně v souvislosti s tím, že před několika měsíci byl v Klánovickém lese zabit jeden hledač pokladů – nebyl tak známý jako vy, byl cizinec, ale přesto…

Vím, o čem mluvíte, dokonce jsem v tom i vyšetřovatelům částečně pomáhal. Domnívám se však, že tam nešlo o žádnou vraždu nebo zabití kvůli hledání pokladu, ale o normální kriminální chování. Zřejmě ho někdo požádal o nalezení něčeho, co ti lidé schovali – zřejmě také něco, co získali trestnou činností – a ať to našel nebo ne, jako zasvěceného se ho pak zbavili.

Padla tady již zmínka o zájmu různých tajných služeb o vás, ale i vašeho dřívějšího parťáka Helmuta Gaensela. Před časem jste navíc byl osloven s nabídkou spolupráce mezinárodní skupinou ARI zabývající se restitucí majetku zabaveného Němci v průběhu druhé světové války. Tuším, že tehdy padalo v těchto souvislostech také jméno známého amerického právníka Edwarda Davise Fagana. Jak to tehdy vůbec dopadlo?

S panem Faganem mám dodnes uzavřenou smlouvu. Šlo v ní o založení Orlího hnízda. Vypadalo to zajímavě, ale když mělo dojít na finanční plnění, přestal pan Fagan komunikovat. Řešil v té době nepříjemnosti, které se odehrávaly v Karlových Varech, ale neozval se ani později, přestože smlouva dosud vypovězená není, takže částka, která podle ní má být vyplácena, každým týdnem roste a dnes dosahuje již zhruba dluhu asi dvou milionů. Já to ale beru sportovně. Musel bych si vzít k jejímu vymáhání mezinárodní právníky, a to by bylo velmi náročné – na čas i na peníze. Přesto mě to mrzí, vím, že dříve udělal Davis Fagane dost užitečného. No a pokud se ptáte na zájem tajných služeb – ten samozřejmě trvá dosud. Jsem přesvědčen, že zrovna před týdnem tu byl někdo, kdo zastupuje ruskou zpravodajskou službu. I když jsme se potkali tak nějak nevinně a on měl s sebou ženu a dítě, aby vše vyvolávalo dojem, že se vypravili jen do lesa na procházku.

Pravdou ale je, že „agentománie“ v Česku dost posiluje. Už je téměř běžné podezírat jeden druhého z toho, že je agent Ruska a druhý zase z USA, popřípadě že jde o nějakého double agenta. Vše bylo celkem dost znatelné nyní, když projížděli Českem američtí vojáci. Jak na vás ty „tanečky“ v hospodách či na sociálních sítích kolem průjezdu konvoje působily?

Ukazuje se tím mentalita českého národa. Bohužel. Já osobně si dost zřetelně pamatuji rok 1968. Když k nám přijeli Rusové (a další spřátelené armády Varšavské smlouvy, pozn. red.), stavěly se v ulicích barikády a lidi protestovali. Jenomže za 14 dnů už jsem viděl, jak Pražáci nosili Rusům koláče, chlast a ženy a dívky se s nimi přátelily. A podobné to bylo i za Hitlera. Podle mne ale tady může dojít k velkému zlu tím, jak se toho moc neřeší, a to rozdělování lidí dál pokračuje. Když se k tomu přičte sociální politika vlády, nejsou to úplně optimistické vyhlídky.