Objevují se argumenty, že prý imigranti jsou ekonomickým přínosem. Jsou i naopak hlasy, že jsou zátěží pro sociální systém, většina jich je na sociálních dávkách a je nezaměstnaných a jsou hrozbou z hlediska bezpečnosti a kriminality, tvoří většinu osazenstva věznic, mají mnohonásobně větší poměr ve znásilňování, chovají se asociálně a tak dále. Ke kterému názoru se přikláníte? Jaké zkušenosti a fakta nám můžete zprostředkovat jako občan Francie?
Mám samozřejmě tendenci se přiklánět ke druhému z obou názorů. Je ovšem třeba dělat rozdíl mezi různými kategoriemi imigrantů. Já sám jsem dlouho ve Francii žil jako imigrant. Bylo by tedy absurdní, kdybych chtěl imigranty globálně odsuzovat. Ale já jsem do Francie nešel za lepší životní úrovní. Šel jsem tam za svobodou, která mi v komunistickém Československu chyběla. A chtěl jsem se usadit ve Francii, spíše než v jiné západní zemi, poněvadž jsem se cítil blíže její kultuře. Rodiče často vzpomínali na naši „zlatou první republiku,“ a to byla doba, kdy Paříž byla tak trochu i naše kulturní metropole. Umělec, který uspěl v Paříži, si pak mohl být jist, že v Praze vždycky zákazníky, diváky, nebo posluchače najde. Chtěl bych se ale s mými čtenáři podělit ještě o jednu zkušenost.
Ano, prosím...
Přestože jsem si Francii vybral kvůli této kulturní blízkosti, tak jsem se tam příliš vřelého přijetí nedočkal. Právě proto si myslím, že systematické vytrhávání lidí z jejich kořenů není nic pozitivního. A je samozřejmé, že přistěhovalec z Afriky, nebo Asie, je ještě víc ve Francii vytržen z kořene, nežli jsem byl já. S tím souvisí i problém kriminality a asociálního chování. A pokud je imigrant muslim, tak i když třeba původně nebral svou povinnost vést džihád proti nevěřícím tak vážně, tak dlouhodobé vykořenění ho může snadno svést k tendenci, aby tu Evropu, která se mu jeví jako podivně příliš dobrá a zároveň jako zbabělá a neschopná, či spíše neochotná se bránit, vnímal jako zemi, kterou musí dobýt.
Co říkáte tomu, že Angela Merkelová nejprve řekla, že syrští uprchlíci mají dveře do Německa otevřené – podle Andreje Babiše je tak do EU fakticky pozvala – a pak Německo zavedlo kontroly na hranicích? Navíc je pozvala a nás vyzývá, ať je přijmeme my...
To všechno jenom ukazuje, že za řečmi o společných evropských hodnotách ve skutečnosti stojí úzké národní zájmy – či spíše zájmy určitých konkrétních skupin v určité zemi – zde tedy v Německu. Jinak chování Angely Merkelové mě nijak nepřekvapuje. Ona byla vzornou občankou tak zvané Německé demokratické republiky. Její otec, levicově orientovaný protestantský pastor, odešel dobrovolně ze Západního Německa do Východního, aby byl činný tam. Kdo jsou tito lidé, aby nám říkali, co je správné a co je nesprávné?
Posléze kontroly na hranicích zavedlo i Rakousko. Není toto počátek konce Schengenu? A pokud se začnou uprchlíci kvůli tomu valit přes naše hranice, neměli bychom kontroly obnovit i my?
Počátek konce Schengenu to pravděpodobně je. Pokud nějací ilegální imigranti by chtěli přijít na území naší vlasti, bylo by samozřejmě povinností vlády okamžitě hraniční kontroly obnovit a hranici dobře hlídat.
A pokud to rozvedeme dál, nemůže nátlak Evropské komise a Německa a dalších západoevropských zemí na země Visegrádu a východoevropské země vést k rozpadu EU, když se názory jednotlivých zemí na imigranty tak silně rozcházejí?
K rozpadu EU to samozřejmě vést může. To by nebylo ale tak hrozné, jako kdyby mělo dojít k rozpadu českého národního státu, ba k rozpadu českého národa, k jeho rozpuštění v islámském moři.
Co říkáte novým opatřením Maďarska? Od této chvíle je například trestným činem ilegální překročení hranice i poškození bezpečnostní bariéry na pomezí se Srbskem. Pokud uprchlíci překročí hranice nelegálně, policisté je zadrží a úřady následně vyhostí. Navíc jim hrozí až tříleté vězení. Za převaděčství může být udělen až dvacetiletý nepodmíněný trest. Měli bychom se tím inspirovat, nebo to odmítáte?
Česká republika by se samozřejmě měla maďarským příkladem inspirovat. I kdyby věznění ilegálních imigrantů a jejich převaděčů mělo státní pokladnu zatěžovat sebevíc, tak je třeba tyto výdaje snášet. Útoky islámských teroristů mohou také něco stát. A nejenom na finanční úrovni. Když vás takový atentát zmrzačí do konce vašich dnů, která nemocenská pokladna vás skutečně odškodní?
Hovoří se o dělení imigrantů na „uprchlíky“ a „ekonomické migranty“. Pokud ale uprchlík cestuje z první bezpečné země „za lepším“, za lepším komfortem a sociálními dávkami, nestává se z něj ekonomický imigrant? Neměl by zůstat v první zemi, kde mu nehrozí nebezpečí?
Ovšem, že tomu tak je! Jestliže Syřan vstoupil na území Turecka, tak je tam už v bezpečí a nemá žádné právo se představovat v zemích Evropské unie jako člověk pronásledovaný, který by mohl žádat o azyl. Je k tomu ale třeba říci ještě jednu věc. Kdyby všichni ti Syřané, Iráčané, Afghánci a Eritrejci byli pouze hospodářskými migranty, hledajícími lepší obživu, bylo by to ještě relativně menší zlo. Víme ale, že když odjezdy obyvatel muslimských zemí do Evropy začínaly, muslimští duchovní byli proti tomu. Říkali, že muslim má raději snášet horší materiální podmínky, než odjet mezi nevěřící, kde mu hrozí, že ztratí svou víru. Nyní ale k těmto odjezdům vyzývají. Pro ně jsou součástí postupné islamizace Evropy. Pro nás jsou tedy součástí procesu postupného zanikání našich hodnot, naší identity a kultury, našeho postupného podřizování se muslimské nadvládě.
Syrský chargé d’affaires v Praze Bašár Akbik řekl, že prostředky, které poskytují evropské státy na jednoho uprchlíka, pokryjí potřeby minimálně šesti až sedmi uprchlíků v jejich vlasti – Sýrii. Kdyby jim adresně státy pomohly, mohli by zůstat ve své kultuře, ve své vlasti a nemuseli by do Evropy. Co si o tom myslíte? Není lepší pomáhat jim u nich doma?
Otázka je položena tak, jakoby někomu skutečně šlo o nějakou lásku k bližnímu. Ve skutečnosti jde pouze o egoismy, které se někdy vzájemně shodují a někdy neshodují. Jestliže německý podnikatel potřebuje početnou a lacinou pracovní sílu, tak tlačí na svou vládu, aby ilegální imigranty přijímala. Nedělá to z žádného altruismu. A ilegální migrant ze Sýrie, který háže kameny na maďarské hraničáře, které tak může vážně zranit, nebo i zabít, poněvadž se chce dostat do Německa, kde si vydělá více než v Turecku, také neprojevuje žádný altruismus. Jinak jsou tady ještě pokrytci a ctižádostivci, kteří se snaží v nás vyvolávat komplexy viny a nakonec i hlupáci, kteří jim na to skočí.
Zaznívá myšlenka vytváření uprchlických táborů již na severoafrickém území. Je to správné řešení a jak ho realizovat, když státy jako Maroko nebo Tunisko nechtějí spolupracovat a Libye nemá funkční vládu?
Mohlo by to být řešení. Bylo by k tomu jen třeba, aby Evropská unie, nebo Severoatlantický pakt, svými ozbrojenými silami obsadily, na příklad v Libyi, která žádnou vládu de facto nemá, určitá pobřežní území, tam zřídily uprchlické tábory, do kterých by pak systematicky vracely všechny ilegální migranty, snažící se přeplout přes Středozemní moře.
Politolog Oskar Krejčí říká, že tuto krizi už nepůjde řešit bez násilí. Analytik Jaroslav Štefec hovoří o hrozbě povstání muslimů v Evropě. Je to přehnané? K čemu by situace mohla dospět, pokud se nebude nic dít, ať už po stránce ostrahy hranic nebo efektivních zásahů proti převaděčům. Jak ostrých zákroků bude potřeba?
Bude třeba těch nejostřejších zásahů. Dvacet let vězení pro převaděče se mi zdá přiměřený trest, který skutečně může od této zločinné činnosti odradit. Pokud se Evropa nebude schopna bránit nyní, bude konfrontována se stále horším násilím. K povstání muslimů na příklad ve Francii, která je nejvíce islamizovanou západoevropskou mocností, podle mého názoru dojde už asi dost brzy. Myslím, že za nějakých deset, dvacet let, Paříž bude takový druhý Bejrút.
Západoevropské vlády nezachází s problémem uprchlíků správně, míní Petr Robejšek, politolog z německého Hamburgu a zakladatel Institutu 2080. Náboženství velké části z nich není privátní záležitostí každého jedince, ale náboženstvím, které od každého věřícího vyžaduje, aby svoje okolí upravoval ve jménu a ve prospěch toho náboženství. „Je tam expanzivní tlak, který chce měnit společnost, do které jsme přišli, nikoli přizpůsobit se té společnosti,“ upozorňuje Robejšek například v rozhovoru pro Český rozhlas. Hrozí, že vznikne paralelní společnost?
To je zřejmá hrozba. Četl jsem na příklad, že předseda muslimské obce v Kanadě protestoval, že muslimové jsou diskriminováni, poněvadž jim kanadské zákony nedovolují vykonávat rozsudky smrti nad odpadlíky od islámu. Ostatní Kanaďané mohou žít ve shodě se zákony své víry, jenom muslimové nemohou. Jsou tedy diskriminováni, což je prý v rozporu se zásadami určenými Kanadskou ústavou.
Psali jsme:
Myslíte, že v příštích volbách v Evropě uspějí protiimigrační a euroskeptické strany?
Co se týče protiimigračních stran, tak doufám, že uspějí co nejvíce. Co se týče těch euroskeptických, tak zatím mi ještě není tak úplně jasné, co je největší nebezpečí. Evropa jednotná? Která už ale nebude skutečně evropskou. Nebo Evropa rozdrobená na řadu států, neschopných sladit své zájmy a svou politiku? Na jedné straně známe úsloví, že v jednotě je síla. Na druhé straně, když se loď potápí, tak je lepší, když je rozdělena na neprodyšná oddělení, takže jí voda nezaplaví hned celou.
Jaká je v současnosti pozice Marine Le Penové? Má šanci se stát prezidentkou?
Marine Le Penová by se jistě prezidentkou mohla stát. Ale nezdá se mi to tak pravděpodobné. Doufám jenom, že představitelé umírněné pravice přijmou alespoň určité požadavky Le Penové a že její strana se bude více podílet na francouzském politickém životě.
Objevují se zprávy o antisemitských útocích v západní Evropě. Jak to vypadá ve Francii? Je pravda, že Židé Francii opouštějí, protože tam jsou terčem útoků?
Je to pravda. Na židovský Nový rok (letos 13. a 14. září) jsem v jedné z hlavních pařížských synagog slyšel předsedu židovské obce tamního obvodu mluvit o stále častějších odjezdech pařížských Židů do zahraničí. Mnozí samozřejmě odcházejí do Izraele. Je ale i mnoho těch, kteří hledají klidnější život v Austrálii, Kanadě, Spojených státech i jinde.
Co je pravdy na vzájemných sympatiích nacistů a muslimů?
O vztazích muslimů k nacismu jsem napsal šestnáct stránek ve své knize Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra (nakladatelství Epocha, Praha 2011), v kapitole Islám v první a druhé světové válce. Je to poměrně málo známé téma. Snad bychom se měli pokusit intervenovat u ministerstva školství, aby se o tom žáci mohli něco dozvědět v hodinách dějepisu. Stejně tak bychom se měli snažit, aby do osnov byla dána též výuka o muslimských invazích na Moravu v 16. a 17. století a o okupaci značné části Slovenska Osmanským chalífátem v té době.
O vztazích islámu a nacismu mi byl též 20.11.2014 uveřejněn pod titulem „Ta nová turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla“ článek v serveru www. eurabia.cz. Můžu z toho článku vycházet?
Ano.
Vzpomínám si na jeden článek, jehož autor říkal, že současný turecký režim je ještě nebezpečnější nežli ten v Íránu. Tam už se islámská republika mnoha lidem začíná znechucovat. V Turecku prý naopak islamisté postupují pomalu, ale jistě. Skutečně přesvědčují, místo aby nutili.
Víme, že nejpočetnější muslimské obyvatelstvo Německa tvoří Turci. Německý a turecký národ se dobře doplňují. Oba se v historii dlouho projevovaly jako agresivní a dobyvačné. Byly spojenci za první světové války. Osmanský chalífát spáchal tehdy první genocidu dvacátého století, genocidu Arménů – shodou okolností prvního národa, který jako celek kdysi přijal křesťanství. Osmanská říše byla tenkrát zcela závislá na Německu. To se ale nikterak nesnažilo genocidě zabránit.
Víme také, že politik, který nese největší zodpovědnost za jmenování Hitlera říšským kancléřem, byl jeho předchůdce Franz von Papen, představitel katolické strany Zentrum. Ten byl za první světové války na Blízkém východě velitelem štábu čtvrté osmanské armády, bojující s německou pomocí proti Britům. Později, během druhé světové války, byl velvyslancem v Turecké republice. Ta byla tehdy oficiálně neutrální. Přesto ale poslala své poradce pomáhat Němcům organizovat spolupráci s muslimskými národy jako krymští Tataři nebo Čečenci na územích okupovaných Třetí říší.
Ale vazby nacistů s islámem byly ještě daleko hlubší.
Pokračujte...
Víme, že Rudolf Hess, jeden z prvních spolupracovníků Hitlera, později jeho ministr a zástupce ve vedení nacistické strany, se narodil a vyrostl v Egyptě. Mnoho autorů zvažovalo, do jaké míry islám, se svou dobyvačností a kultem násilí, ovlivnil Hessův pohled na svět. Heinrich Himmler, šéf SS a Gestapa, v dětství katolický ministrant, v dospělosti pravidelně četl Korán.
Mnoho muslimů – jako budoucí egyptský prezident Anvar Sádát, nebo tuniský prezident Habíb Burgiba – spolupracovalo s nacisty. Irák se za války postavil na stranu nacistického Německa a v Bagdádu došlo k velkému masakru Židů. Po dobytí země Brity a jejich spojenci irácký ministerský předseda Rašíd Ali al-Gajlani uprchl do Berlína spolu s velkým jeruzalémským muftím Hadž Amínem al-Husajním. Ten byl přijat Hitlerem a pak organizoval muslimské divize SS v okupované Jugoslávii. V roce 1948 se stal hlavním vůdcem arabské správy pásma Gaza.
Před několika lety jsem navštívil město Ramalláh u Jeruzaléma, kde sídlí autonomní palestinská správa. Hlavní třída tam nese jméno Amín Husajní. Možná o tom rozhodl jeho slavný příbuzný Jásir Arafat (jehož skutečné příjmení bylo též Husajní). Projel jsem čtyřmi kontinenty, ale musel jsem dojet na předměstí Jeruzaléma, abych mohl vidět ulici nesoucí jméno nacistického válečného zločince.
Co to znamená?
To svědčí o tom, že problematika o které píši, se netýká jenom minulosti. Síly, které před sedmdesáti lety spáchaly tolik zla, nezanikly. Jenom se představují jiným způsobem. Bývalí nacisté, kteří věřili, že existuje jenom právo silnějšího, se po prohrané válce snažili ztotožnit s vítězi. Nebyli lepší komunisté, než ti ve východním Německu; a lepší demokraté, než ti v západním Německu. Masa obyčejných občanů Spolkové republiky se po letech strádání a utrpení ráda nechala vést k radostem konzumní společnosti. Se vším, co tato forma společnosti s sebou nese. První evropskou zemí, ve které se zhroutila porodnost, byla Spolková republika. Může se zdát paranoické tvrdit, že Wotan, starý germánský bůh války, ještě nezemřel, že jenom dlouho spí. Ale možná, že ho probudí právě setkání s muslimským Alláhem.
Víme, že Adolf Hitler v rozhovorech se svým ministrem Speerem litoval porážky muslimů u Poitiers ve Francii v roce 732. Řekl: „Kdyby byli bývali tuto válku vyhráli, byl by dnes svět muslimský. Neboť Arabové by germánským kmenům vnutili svou víru. Šíří ji mečem a všechny národy obrací na svou víru – to je Germánům šité jak na tělo. V důsledku vlastní rasové podřízenosti by se ale arabští dobyvatelé nemohli trvale prosadit proti silnějším domácím obyvatelům vyrostlým v drsném kraji. Takže v čele islámské světové říše by nestáli nakonec Arabové, nýbrž islamizovaní Germáni.
Víme také, že na konci svého života Vůdce trpce litoval, že nerozvinul radikálnější spolupráci s muslimským světem. Bránily mu v tom ohledy na jeho spojence: na Mussoliniho Itálii, Pétainovu Francii, Francovo Španělsko. Před svou smrtí prý Hitler říkal, že tito spojenci mu stejně moc nepomohli a že kdyby se plně spojil s muslimy, byl by válku vyhrál.
Co kdyby z nejžhavějších hlubin pekla ještě Hitlerův duch volal: „Deutschland, erwache!“ (Německo, probuď se!) Co kdyby říkal: „Udělejte, co jsem nebyl schopen udělat já. Spojte se s muslimy, především s Turky. Ti byli našimi dobrými spojenci v letech 1914–1918. Dnes mají početné rodiny, jsou pracovití a ukáznění. Drží se svých bojových tradic, povinnosti svaté války jejich proroka Mohameda i tradic tureckých a tatarských dobyvatelů, kteří vytvořili obrovské říše. Na Kypru nedávno udělali z Řeků rychle fašírku a to byl jenom skromný začátek.
Samozřejmě, Němci musí dál vést hospodářství Evropy. Musí rozhodovat o investicích, o sociální politice, řídit evropskou měnu. S tím, že německé ženy provdané za Turky se zase naučí rodit a vychovávat děti. Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu!“ Snad je celkem snadné domyslet si spojitosti mezi tímto programem a současnou krizí s ilegálními přistěhovalci a rolí Německa v ní.
Psali jsme:
Píšete o islamizaci Evropy. V čem se – pokud to lze popsat stručně a obecně – projevuje?
Velmi stručně a obecně je snad možno říci, že islamizace Evropy spočívá především ve stále větším počtu muslimů žijících v Evropě (ať už jde o přistěhovalce, o jejich početné potomky, nebo o konvertity, především tedy konvertitky, k islámu). Pak je třeba zmínit sílu petrodolarů a s ní spojený stále silnější vliv muslimských zemí na politiku a ekonomiku Evropy. To vše jsou ale pouze vnější aspekty islamizace. Nejzávažnější bude ta vnitřní, duchovní islamizace.
Příroda nesnáší vakuum. Jestliže poselství Bible se oslabí natolik, že už nebude schopné evropské společnosti řídit, tak ty budou zralé na to, aby se skutečně otevřely islámu. Křesťané, domnívající se, že muslimská nadvláda nebude horší než současný liberalismus, se mýlí. V současnosti se každý ještě celkem snadno může vrátit ke svým kořenům. Ale jakmile islám jednou bude vládnout, už to možné nebude. Islám trestá smrtí každého odpadlíka. Ti, kteří se jednou k islámu dají, ať už z jakýchkoli důvodů, už žádnou možnou cestu zpátky mít nebudou.
Dr. Martin Janeček (narozen 1942 v Praze) má po matce židovské předky a jeho otec byl katolík. Má český, francouzský i izraelský pas. V roce 1964 odešel antikomunista Janeček do zahraničí a usadil se ve Francii, kde získal občanství. Na pařížské univerzitě vystudoval dějiny, dějiny umění a mezinárodní vztahy. Po dosažení doktorského titulu působil jako učitel na škole výtvarných umění v Orléansu a v Paříži, od roku 1976 až do důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. Od roku 1979 žije střídavě v Praze a Paříži. Publicisticky se angažuje v problematice vztahů s muslimským světem, který důkladně poznal během svých cest od Maroka až po Malajsii. Své poznatky a názory publikuje ve francouzském a českém tisku (Prostor, Křesťanská revue, Proglas, Slovo z Jeruzaléma). Je autorem knihy Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
