Někdo z ČR žaloval vrchnosti do Bruselu... Valachová dovršuje rozpad českého školství. Brutální boj o přežití a násilné vnucení inkluze. Nevidomý senátor promlouvá

Pokud jde o takzvanou inkluzi, zaznívají kritické hlasy, že poškodí úplně všechny: běžné žáky, žáky s lehkým mentálním postižením i učitele. Méně inteligentní žáci nebudou stíhat výuku, budou zdržovat ty normální a učitelé nebudou zvládat se věnovat těm méně inteligentním... Co o tom soudíte?

Že to žel s největší pravděpodobností popisujete celkem realisticky. Když vycházíte z nesprávných předpokladů, ze špatných východisek, nikdy nemůžete dojít k dobrým výsledkům. A k dobrým výsledkům nedojdete ani v případě, že nesprávně stanovíte priority. Prioritou ve školství by měly vždy být vzdělávané a vychovávané děti. Mám velmi nepříjemný pocit, že v dlouhodobém tlaku na prosazování inkluzivních postupů o začleňované děti ani jejich spolužáky příliš nejde – a v první řadě už vůbec ne. Řekl bych, že jsou spíše objektem, rukojmími, s nimiž nakládají ti, kdo chtějí až potřebují za každou cenu přijít s něčím novým a udělat si na tom kariéru. Vždyť celá kauza dnes vrcholící rušením škol pro lehce mentálně postižené začala tím, že někdo z ČR žaloval vrchnosti do Bruselu či Štrasburku, soud na základě zkreslených údajů nějak rozhodl a my zase nemáme dost síly a odvahy efektivně se bránit. Dokonce nemáme sílu ani odvahu napravit, co se dělo špatně. A tak s velkou pompou vylejeme s vaničkou i dítě. Skoro doslova.

Ale existuje ještě jeden a podstatně vážnější důsledek, totiž, že násilné vnucování inkluze zásadně sníží toleranci a vstřícnost veřejnosti k lidem se zdravotním postižením.

Jak to?

Jestliže rodič získá dojem, že ohledy na postiženého spolužáka ve třídě způsobují snížení úrovně vzdělání jeho syna či dcery, bude naštvaný. A proto, že s tím nebude schopen cokoli udělat, jeho naštvanost, možná přímo hněv či vztek se s největší pravděpodobností obrátí proti celé skupině lidí se zdravotním postižením. A i kdyby se to projevilo jen minimálně, jen „pouhým“ poklesem ochoty pomáhat těmto lidem, menším pochopením pro situace, v nichž si nemohou pomoci a poradit sami, poklesem vstřícnosti k jejich opravdovým speciálním či specifickým potřebám, bude to špatně. Místo inkluze, tedy včlenění lidí s postižením a jejich rodičů do společnosti dosáhneme přesného opaku. Po kolikáté již...

Strašně rád bych se mýlil, ale důvodně se obávám, že zavedením inkluze bude v praxi popřeno to, co je prezentováno jako její největší přínos – že když si zdravé děti na ty postižené zvyknou už ve škole, budou k nim tolerantnější i v dospělém životě. Bude to naopak. Proto se důvodně obávám, že inkluze, jak je prosazována dnes, přispěje k vyčlenění, tedy segregaci, lidí se zdravotním postižením.

Co myslíte těmi špatnými východisky?

Tím špatným východiskem, byť nevysloveným, je, že důsledky zdravotního postižení jsou vhodnou péčí, kompenzačními prostředky a pomůckami, vhodnými pedagogickými či jinými kompenzačními postupy odstranitelné. Nejsou a žel nikdy nebudou. Může se nám to nelíbit, ale zdravotní postižení vždy zůstane postižením, handicap zůstane handicapem.

Zdraví není standardní a nárokovou výbavou k životu, a když člověku není dáno, v žádné instituci a žádnými opatřeními je stát ani nikdo jiný neopraví jako auto v autoservisu. Člověk s postižením se může vyrovnat lidem zdravým, ale jen někdy, tu a tam, v některých případech. Vždy jej to však bude stát víc sil, energie, času, dovedností, zkušeností a kdo ví čeho ještě... Děláte-li něco náhradním způsobem – a to pokud jste obdařeni omezením, které zdravotní postižení s sebou vždy nese, dělat prostě musíte – nikdy to nebude srovnatelné s tím, jako když tutéž věc děláte přirozeně, jako drtivá většina ostatních. Kdo tvrdí, že je to jinak, popírá zásady zdravého vývoje, evoluci i logiku ekonomie.

Říkám to s plnou vážností jako nevidomý člověk, který v životě dosáhnul mnohého – a zdaleka nemluvím jen o zvolení senátorem. Potýkám se s tím při čtení každé stránky textu, při cestě nejen do práce, ale třeba ke kontejneru s odpadkovým košem, výběru košile a kravaty či placení bankovkou z peněženky. Nestěžuji si, ale říkám to proto, abychom si uvědomili, že to všechno, všechny ty každodenní banality, se lépe dělají běžným způsobem, za použití zraku. Stejně tak se s důsledky svého handicapu potýká člověk se sluchovým postižením při každém rozhovoru, tělesně postižený, když napadne pár centimetrů sněhu, člověk s mentálním postižením, když musí čelit a reagovat na všechny samozřejmosti i úskalí dnešní informační společnosti. Podlehli jsme iluzi, že když je díky moderní technice možné i se zdravotním postižením dělat to, co dříve nešlo, že to jde stejně snadno, stejně efektivně, ve stejném čase. Není tomu tak a nikdy tomu tak nebude. A když se to podaří, chce to většinou hodně dobrou přípravu. Speciální a specializovanou přípravu... Důvod je stejný jako u každého sportovce. Na mistrovství světa v lyžování prostě nemůžete jet jen tak z běžné sjezdovky. Žít se zdravotním handicapem a zvládat běžné situace, v mnohém se vyrovnat těm bez handicapu, to je velké mistrovství, mistrovství (byť jen vlastního) světa.

Co bude podle vás inkluze znamenat pro systém vzdělávání v ČR?

Řekl bych, že školským zákonem přijatým v roce 2015 je dovršován rozpad českého školství. Říkám-li, že je dovršován, tak tím implicitně říkám, že začal mnohem dříve. Začal už někdy na přelomu tisíciletí. Školní vzdělávací plány způsobují, že při přestupu dítěte ze školy na školu, třeba v důsledku stěhování, se ono octne „v cizině“, protože jeho noví spolužáci se neučili to, co se učil on, a v příštích měsících se bude opět učit to, co se již učil. A to raději nemluvím o dobrém byznysu centrálních státních maturit či utopii centrálních přijímacích zkoušek...

I když bylo správné a potřebné otevřít cestu integrovaného vzdělávání, jak se stalo v 90. letech minulého století, jeho bezbřehé prosazování v letech následujících způsobilo pokles úrovně znalostí a dovedností, které žáci zejména se smyslovým postižením mají.

Opravdu pokles znalostí?

Ukažte mi matematika na druhém stupni běžné školy nebo často i pedagogického asistenta nevidomého dítěte, který umí v Braillově písmu zapsat obyčejný složený zlomek... A tak nevidomé děti dnes často „píší“ diktát ústně, tak nějak ústně řeší i rovnice či jiné matematické úlohy... Na druhé straně klesla úroveň speciálních škol, tedy škol pro zrakově, sluchově, tělesně a jinak postižené, ne těch, co se jim před totálním zmatením jazyků, jehož jsme v resortu školství (byť nejen tam) svědky, říkalo zvláštní. A pokud mi někdo chce oponovat konstatováním, že počet studentů či absolventů vysokých škol se v této době zvýšil, říkám, že pro mě je tím opravdovým argumentem, který něco vypovídá o kvalitě vzdělání, zaměstnanost. A ta nepochybně klesla. U absolventů se zdravotním postižením klesla řádově víc než zaměstnanost běžných „zdravých“ absolventů.

Pokud bude učitel vysvětlovat nějakou látku, bude mít nějaké tempo „přednášky“. Jak to může žák s lehkým mentálním postižením stíhat? Jak mu v tom může pomoci asistent? To mu to zopakuje? Nebo se bude muset „kolona“ řídit tempem nejpomalejšího vozu?

Když uvádíte příklad z dopravy, možná by stálo za připomenutí, že tam pro pomalé vozy zřizujeme zvláštní souběžné jízdní pruhy. Možná jsme pochopili, že konstatování, že nejrychlejší vůz jede vždy v čele kolony, je ironie. Podobně se souběžné jízdní pruhy desítky let budovaly i v oblasti vzdělávání. Říkalo se tomu speciální školství. Dnes si namlouváme, že jsme chytřejší a můžeme speciální školství rušit.

Pokud bude ve třídě skupinka žáků s LMP a asistenty, nebude rušit ostatní žáky z koncentrace? Jedná se i o děti s poruchou chování – autismus, ADHD... Děti mohou být nezvladatelné, vykřikovat...

Samozřejmě, že přítomnost asistentů, paralelní výuka i žáci, kteří se z důvodu svého postižení nemohou plně účastnit výuky, kladou vyšší nároky na práci hlavního učitele i na koncentraci žáků. Byť je to obtížné změřit, možná to ovlivňuje i kvalitu výuky. Já ale chci mluvit o něčem jiném.

Podstatné z hlediska inkluze, tedy začlenění do kolektivu, je také to, že dítě, které má ve třídě asistenta či svého učitele, nikdy není tím „obyčejným dítětem, přirozeným parťákem ostatních žáků“. Ať se nám to líbí, či nikoli, ať si to připustíme, nebo ne, osobní nebo pedagogický asistent je činitelem, který působí jednoznačně ve směru vyčlenění, oddělení, působí protiinkluzivně. Bez něj by však vzdělávání v běžné třídě pro dítě se zdravotním postižením nemělo už vůbec žádný efekt. Protiinkluzivně působí také veškeré úlevy v hodnocení, v množství látky, kterou musí postižené dítě zvládnout a tak dále. A tak je otázkou, zda výsledkem onoho inkluzivního nebo společného vzdělávání je inkluze, tedy včlenění, nebo její opak.

Je dobře, že jsme se dostali k problematice hodnocení. Jak se bude ostatním žákům vysvětlovat, že „hloupý Honza“ má lepší známku než běžné dítě? Nemůže to pak vyvolat nevraživost?

To se obtížně vysvětluje již nyní a i na internetu kolují spamy, které tuto skutečnost karikují. Žel velmi přesně a realisticky. Už dnes se těžko vysvětluje, že v jedné soutěži hrajeme více lig. Nikam nevede, že si to nechceme připustit, a abychom se tomu ubránili, s pohybem politiky doleva stále častěji označujeme soutěž za cosi nežádoucího až nepřijatelného. Může se to komukoli nelíbit, ale soutěž často v brutální formě boje o přežití neprobíhá jen v živočišné či rostlinné říši přírody, ale též po celou dobu existence lidstva. Aby ona soutěž neměla nepřijatelně brutální podobu, je regulována společenskými normami. Ale soutěž tu je, přetrvává a bude existovat, byť si zakážeme o ní mluvit.

Opět však podstatnější je něco jiného, něco, o čem se nemluví. Už v základní škole děti učíme, že každé kritérium se dá relativizovat, změkčit či zpochybnit. Ignorujeme skutečnost, že to, co je snadno pochopitelné, v mnoha případech i přijatelné pro dospělého, není pochopitelné a nemusí být přijatelné pro dítě. Dítě přece není jen nějaký dospělý menšího vzrůstu. Navíc kritérium úspěšnosti v životě, uplatnění se v nějakém povolání či vydělání si peněz se relativizovat nedá. Buď práci získám, nebo ne a není k tomu co dodat. Buď si vydělám na své životní potřeby, nebo ne. A když si nevydělám, nevyřeší to nějaká, velmi často lichvářská, půjčka. I zde je jedinou dobrou cestou přiznat si pravdu.

Relativizujeme a znejednoznačňujeme nejen hodnocení, ale jeho prostřednictvím životní hodnoty. Přičteme-li k tomu ekonomickou stimulaci k znefunkčňování rodin (berou se jen ekonomičtí utopisté), máme tu základní důvody, proč stav společnosti jde od desíti k pěti a vypadá, jak vypadá.

Co otázka šikany? Víme, že děti, které nějak vybočují z kolektivu, ať už chováním, zjevem, sociální situací a podobně bývají šikanovány... Nehrozí, že se budou děti vysmívat postiženým dětem jako „mentálům“ či „kriplům“?

Hrozí. Ale to hrozí a hrozilo vždy. Prevencí není segregace, tedy absolutní oddělení. Šikana byla vždy, můžeme jen diskutovat o tom, jestli v dnešní době, když si tak pořád namlouváme, jak jsme stále humánnější, není drastičtější.

Nemusíme však mluvit o těchto extrémních projevech. Ono dostatek škody napáchá, pokud se ty takzvaně zdravé děti naučí, že ty postižené jsou zvýhodňovány, získají pocit, že jsou zvýhodňovány příliš nebo neoprávněně, naučí se je podceňovat, vštípí si představu, že neumí, že nejsou schopni, že jsou neschopni, tedy invalidní. Tak se lidé s postižením označovali za minulého režimu a my jsme se snažili o změnu. Jenže nějak jsme nenašli tu pravou míru. Změnu jsme přehnali, ono pomyslné kyvadlo vychýlili do opačné extrémní polohy, kde se dokonce možná ani nezastaví, a pokračováním svého kruhového pohybu se překlopí do toho extrému, který tu již byl.

A jestliže se oni inkluzivní zkušeností poučení takzvaní zdraví spolužáci dostanou do řídících funkcí, stanou-li se zaměstnavateli, ty lidi s postižením nikdy nezaměstnají a budou je považovat za lidi druhé kategorie. Kromě jiného také díky své školní zkušenosti. To bude také výdobytkem dnešního inkluzivního šílenství.

Též zaznívají námitky, že pedagogové ve speciálních školách mají vystudovanou speciální pedagogiku, vědí, jak se mají k dětem se speciálními potřebami chovat, zatímco pedagog z klasické základky toto vzdělání nemá a ani žádný kurs to nedokáže nahradit. Stejně tak asistent se středoškolským vzděláním nemůže nahradit vysokoškolsky vzdělaného speciálního pedagoga...

Paradoxně dnešní doba, která je charakteristická vysokou specializací zejména na trhu práce, se vyznačuje devalvací specializovaného vzdělání učitelů. Důkazem, že inkluze je především ideologií, je pro mě skutečnost, že speciální pedagogové jsou nejen podceňováni a podhodnocováni, ale často vnímáni jako nechtěný a nežádoucí element. A ze systému vzdělávání jsou vytlačováni spíš do oblasti sociálních či podobných služeb. Ještě před rokem bojovali o svou existenci na běžných školách, kdy podle výkladu některých úřadů jejich vzdělání nebylo považováno za dostatečné pro výuku na běžné základní škole. Byli nuceni k tomu, aby třeba v padesáti studovali druhou vysokou školu, obyčejné učitelství, protože to speciální nebylo považováno za kvalifikaci. Obsahem jejich studijních programů byly tak důležité požadavky, jako třeba zkouška z tělocviku. Hovořím o vlastní zkušenosti mojí manželky a mnoha jejích kolegyň. Speciální školství i speciální pedagogika jako odborná disciplína se vyvíjely téměř dvě století; speciální školy i speciální pedagogika jako disciplína jsou likvidovány během pár let. Ale obnovit je tak rychle nepůjde. Pokud to půjde vůbec...

Co otázka jazyků? Má vůbec cenu, aby se dítě původně ze speciální školy učilo dva světové jazyky, když je někdy rádo, že vůbec zvládne mateřský jazyk?

Tak zaprvé: Důsledkem zmatení jazyků, které jsem zmínil v jedné z prvních odpovědí, zastírá skutečnost, že speciální školy nejsou jen pro děti s mentálním handicapem. A o tom, že má smysl, aby se i děti neslyšící, nevidící nebo sedící na vozíku učily cizí jazyky jako jiné děti, snad nemůže pochybovat nikdo myslící. A v rámci individuálního vzdělávacího plánu bude nepochybně řešena otázka výuky jazyků u těch dětí, kde to míra postižení neumožňuje. Opět za podstatnou však považuji jinou otázku, a to jak používáme vlastní mateřský jazyk.

Mateme pojmy a tím komolíme nejen mateřský jazyk, ale také vidění či vnímání světa, skutečnosti, reality, věcí a vztahů. V oblasti školství to již před víc než patnácti lety začalo tím, že jsme výukou či učením nazývali procesy, které jsou spíše výchovou či péčí. Začali jsme místo vzdělávání hrát divadlo, které se vzděláváním a hodnocením jeho výsledků má jen málo společného. A nyní v souvislosti s inkluzí nepřiznáme, že možná došlo k několika chybám při umísťování romských dětí do zvláštních škol, že některé romské děti byly do škol pro lehce mentálně postižené zařazeny nesprávně, ale místo toho ty školy rušíme, byť byly dobrodiním pro děti, které lehkým mentálním postižením trpí a v běžné třídě se trápily a byly tam nešťastné.

Také se objevuje výhrada, že se ve školství dělá revoluční změna, aniž by se tato věc někde před tím vyzkoušela aspoň několik let v pilotních projektech... Čili se takto experimentuje s dětmi a českým školstvím, s něčím, co relativně dobře funguje a je zaběhlé...

Tato pseudorevoluční změna se sice nevyzkoušela u nás, ale v zahraničí se zkušenosti najdou. Protože už leccos pamatuju a ještě si to pamatuju, vím, že speciální školy rušili v 80. letech třeba v Itálii. Poznali, že to není správná cesta a alespoň část systému tamního speciálního školství zachovali. Obdobné myšlenky měli ještě dříve i ve Švédsku; pak tam začali speciální školy využívat jako metodická pracoviště pro učitele běžných škol, kde se integrovaně vzdělávají děti s postižením.

Nepotřebujeme zbytečné evropské projekty, které realitě stejně prakticky nepomáhají, protože vytváří úplně jiné prostředí, než jsme po jejich ukončení schopni zajistit z domácích zdrojů. Moudří se poučí z historie, ze zkušeností jiných.

Nebylo by třeba lepším řešením, že by děti se speciálními potřebami měly své vlastní třídy, ale byly s ostatními žáky v jedné škole – budově a zúčastňovaly by se s nimi třeba tělocviku a dalších školních akcí mimo přímou výuku?

Osobně si nemyslím, že je to plnohodnotné řešení. Běžných škol je a vždy bude víc než škol pro postižené. Speciální třídy při běžných školách, obdobně jako je tomu dnes, mohou sloužit k „dohánění“ nějakého deficitu, třeba v oblasti poruch učení. Zdravotní postižení však takový charakter nemá, je trvalé. Nevidomé dítě neprohlédne, neslyšící dítě bude potřebovat znakový jazyk celoživotně, mentálně postiženému dítěti se žel všechny kognitivní funkce neobnoví. Pár tříd není alternativou speciálním školám. A pokud bychom šli cestou, že v jedné třídě budeme vzdělávat třeba pět ročníků, nemyslím, že bychom dosáhli kvalitních výsledků.

Výtky se týkají též financí. Že byl schválen zákon, aniž by někdo pořádně vyčíslil náklady. Navíc ministr financí Andrej Babiš odmítl na inkluzi vyčlenit peníze navíc...

To je běžný nešvar české legislativy. V devadesátých letech musely být zákony předkládány i s podzákonnými normami, neschvalovalo se, na co nebyly peníze. Pak levicové vlády začaly stát zadlužovat a schvalovat zákony, aniž by na jejich uplatnění byly zajištěny peníze. Někteří jsme při schvalování poslední novely školského zákona poukazovali na to, že sliby tehdejšího ministra školství Chládka jsou jistě dobře míněny, ale jsou to pořád jen sliby. Jen to ukazuje, že řešíme nedůležité věci pro mediální efekt, čímž ty důležité, třeba jako otázky financování, jsou překryty a upadnou do nedůležitosti. Navíc hrát vabank o peníze tím, že si bereme jako rukojmí tu děti, tu někoho jiného, je pro mě eticky nepřijatelné, byť je to takřka každodenní praxe.

Rovněž existují varování, že inkluze povede k tomu, že bohatí rodiče dají své děti na soukromé školy. A mohly by vznikat i soukromé školy pro děti s LMP bohatých rodičů...

Již mnohokrát jsem v tomto rozhovoru řekl, že inkluze v dnešním pojetí povede ke svému opaku, tedy k segregaci. Proč se rodiče snaží dát své děti do jazykových a jiných výběrových škol? Proč tolik usilují, aby se jejich ratolesti dostali na výběrová gymnázia? Protože úroveň běžných tříd a kvalita vzdělávání na druhém stupni základních škol klesá. Chybí tahouni tříd nebo jich tam je zatraceně málo. Jestliže úroveň vzdělání inkluzí ještě snížíme, nemůžeme se divit, že rodiče budou hledat jiná řešení. A nenamlouvejme si, že tomu zabráníme, když víceletá gymnázia či výběrové školy zrušíme. Dokud ta možnost bude, rodiče vždy budou pro své děti chtít to nejlepší. A až ta možnost doopravdy nebude, budeme zpět v bolševickém systému.

Pokud jde o děti s tělesným postižením, tak bezbariérové přístupy jsou dost drahé. Stojí to za to utrácet miliony kvůli pár žákům? Respektive budou na to peníze, aby školy-zřizovatelé provedly stavební úpravy?

Stojí. Navíc ty peníze se nebudou utrácet od nynějška, bezbariérové úpravy škol se provádí už od sametové revoluce. Troufám si říci, že velké množství školních budov, kde je to stavebně a technicky možné, již bezbariérovými úpravami prošlo. Takže tady žádný velký průšvih neočekávám. Možná některé třídy a učebny budou pro prostorové potřeby žáků s kompenzačními pomůckami malé, ale i to není nic nového.

Je ale rozumné zamyslet se i nad důvody, které společné vzdělávání komplikují a které by jej komplikovat neměly.

Je totiž zásadním rozdílem, jestli integrovanému, inkluzivnímu či společnému vzdělávání brání pár schodů či úzké dveře (tedy parametry objektu školy), nebo uzavření či vážné poškození některého ze základních komunikačních kanálů, jimiž vzdělávání probíhá (tedy zrak či sluch), případně zda je omezena funkčnost onoho místa, kde se znalosti a vědomosti zpracovávají. Objekty a prostředí je možno měnit, ostatně člověk i jiné živé organismy to dělají po celou dobu své existence. V případě, že běžnému vzdělávání, vzdělávání běžným způsobem, brání zdravotní postižení, měly by být upraveny způsob a místo vzdělávání. Jestliže však doktríně či ideologii přizpůsobujeme člověka, je to nepřijatelné.