Němcová je zapšklá ženská. Rumlovy spacáky v ČT byly k popukání... Pak jsem zažil šok s Grossem a začal jsem pátrat, říká spisovatel Jan Šebelka

Sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Nikdy jsem obratu „něco slavit“ pořádně nerozuměl. Neslavím ani své narozeniny a už vůbec by mě nenapadlo oslavovat státní svátek Den upálení mistra Jana Husa. Připadal bych si jako ta babička, která na jeho hranici přiložila polínko. Nedávno se však přesně v tom duchu slavilo padesáté výročí vpádu spřátelených armád v srpnu 1968. Bylo to všude, bylo toho moc, bylo to na hlavu. Trochu to připomínalo vtip z let, kdy Lenin oslavoval sté narozeniny a jeho obrázky zdobily poloprázdné výklady Masny a Zeleniny. Opilý chlap tahá policistu za rukáv a opakovaně se ho ptá, jestli neví, co se stalo se soudruhem Leninem. Proč? Co by s ním mělo být? Nevím, ale už jsem o něm dvě hodiny nic neslyšel.

Starší lidé mají vždycky pravdu, stejně jako je hlas lidu hlas boží. Nicméně řeči o neexistující republice nebo o tom, že je rozkradená a rozprodaná, jsou jen mantry, které se neustále opakují, a nic na tom nemění fakt, že je na nich něco pravdy. Ani jedno, ani druhé není důvod stoleté výročí neslavit. Všichni ale tušíme, že už to nikdy nebudou slavnostní průvody s družičkami, věnci, s lidmi oblečenými do nejlepších šatů, s lidovými veselicemi, které jsem s potěšením sledoval v televizním pořadu Karla Čáslavského Hledání ztraceného času. Tehdy ještě mělo slovo „slavit“ skutečně význam – „prostřednictvím kolektivní akce rituální povahy vyjadřovat radost nad určitou událostí“. Tohle se už nevrátí, i když mě překvapilo, kolik lidí sté výročí po celé republice oslavovalo. Potěšilo mě, že hlavní mediální proud pochopil vážnost chvíle a nechal protentokrát „trenkaře“ i věčné kverulanty stranou. Bohužel mu to dlouho nevydrželo.

Takže slavit ano, ale s mírou. Ze zkušenosti vím, že když se to přežene, nastane druhý den vystřízlivění, kocovina a deprese jako prase.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Naše země vzkvétá, ale myslím, že ne tak rychle, jak bychom si přáli. Nevím, jestli se máme nejlépe v historii, ale máme se dobře. Kdybychom se měli líp, stejně by se našli kverulanti, kteří si toho vážit nebudou. Naši předkové by byli hrdí na Járu Cimrmana a Jardu Jágra. Styděli by se naopak za poslance, kteří když přicházejí poprvé do budovy ve Sněmovní ulici, bývají většinou normální lidé. Jakmile ale vstoupí do tohoto zacykleného prostoru, stanou se z nich úplně jiné bytosti. Jinak mluví, jinak myslí. Je to takový malý zázrak, něco jako obrácení Ferdyše Pištory, ale naruby.

V listopadu 1989 se tvrdilo, že za pár let doženeme v ekonomické úrovni Rakousko. Což se tak úplně nepodařilo. Je rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem způsoben jen dědictvím komunistického režimu? Nebo je problém i v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

To dědictví bych podepsal, ale tak jednoduché to není. Komunisti tady byli čtyřicet let, přičemž nové časy tržního hospodářství u nás trvají jen o deset let míň. Hlavně v devadesátých letech se kradlo a tunelovalo ve velkém téměř s požehnáním státu a tyto roky a peníze musejí při dohánění Rakouska také někde chybět.

Zásadní problém, proč jsme zatím Rakousko nedohonili, je ale ve školství. Tam je největší potenciál. Nedávno řekl rektor jedné vysoké školy v rádiu, že každá reforma základního školství by se mohla projevit nejdříve za devět let, až prvňáci budou končit devátou třídu. Do kamene tesat. U nás dělá reformu školství každý nový ministr. A že už jich bylo! Možná si to představuji moc jednoduše, ale proč neustále něco vymýšlíme? Proč neokopírujeme třeba finský model školství, který je údajně nejlepší na světě? Traduje se, že když se ve Finsku nedostane zájemce na studium učitelství, jde na medicínu. Největší hloupost je si pak myslet, že když se přidá učitelům, vzdělání se nějak samo o sobě zlepší. To mi potvrdili učitelé, s nimiž jsem kdy mluvil.

Povídačky o tom, že se u nás málo investuje do vědy a výzkumu, jsou další mantrou donekonečna opakovanou. Peněz je dost, jen se někam ztrácejí a výsledky z toho také nejsou vidět. Nedávno jsem četl na toto téma obsáhlý materiál pana Štického v Reportéru. Velmi doporučuji.

Hovoříme-li o prezidentu Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu. Jsou tyto výtky vůči němu oprávněné, nebo se tu projevuje fakt, že určitá dost hlasitá skupina lidí prostě nepřijala výsledky voleb, což ostatně není jen českou specialitou?

Miloš Zeman je mým prezidentem, stejně jako jimi byli Václav Havel i Václav Klaus. Mým prezidentem bude i nedej bože stahovač králíků pan Drahoš. Ne se vším, co pan prezident Miloš Zeman dělá a říká, souhlasím, ale mně nevadí, když sem tam utrousí nějaké sprosté slovo, ačkoliv se to k jeho funkci nehodí. Rozumím tomu, že to je jen návnada, špíček, na který mu mainstream a politici skočí. Myslím, že se u toho pan prezident baví.

K vaší otázce. Kdo tohle všechno vlastně o prezidentovi říká? Jak velká skupina lidí to je? A to nejdůležitější – je to všechno pravda? Pokusil se někdo vypracovat seriózní analýzu, jak je na tom prezident Zeman k Rusku a k Číně – a jak jsou na tom představitelé jiných států? Jaký je rozdíl v tom, když jede do Ruska a do Číny Emmanuel Macron nebo „Frau Wir schaffen das“? Je to mlácení prázdné slámy. Pro určitou skupinu novinářů a lidí, kteří mají přístup do médií, bude vždycky všechno, co prezident dělá, špatně. Tak to je. Jak někdo vtipně napsal, i kdyby na Hradě dal vyznamenání Miky Mausovi.

Ing. Miloš Zeman

BPP
První přímo zvolený prezident ČR

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

I přesto, že ekonomika je na vzestupu a v porovnání se světem jsme i bezpečná země, tradiční strany jsou na ústupu a ve volbách dostávají na frak. Což svědčí i o určité nespokojenosti lidí s nimi za jejich činnost v poslední dekádě. Co strany udělaly špatně?

Tradiční strany jsou na ústupu v celé Evropě, takže to není česká specialita. Stranický systém se zřejmě přežil. Strany se uzavřely do sebe, aniž vnímaly společenské nálady nebo potřeby. Pak přišel Andrej Babiš, začal mluvit úplně jiným jazykem než ony a převálcoval je. Takže jedním z důvodů ústupu tradičních stran je jejich vyprázdněnost, jejich neschopnost oslovit lidi a pocit těch stran, že všechno dělají nejlíp na světě. Tím druhým je podle mě vyčpělost politických figur, které navenek ony strany představovaly a představují.

Mnohokrát jsem se divil, proč se lidé nesmějí, když mluví Bohuslav Sobotka. Jeho řeč byla Havlovo ptydepe jak vyšité. Miroslav Kalousek je politický génius, ale přežil sám sebe a neuvědomuje si to. Nejlepším příkladem vyčpělosti nějakého politika je ale Miroslava Němcová z ODS. Je to nemoudrá, zapšklá ženská. O to víc mě udivuje, jak velký prostor v médiích dostává, zvlášť když její jediné politické téma je nenávist k prezidentu Zemanovi. Den před státním svátkem uveřejnil iDNES článek se záložkou „Doporučujeme“, o tom, že paní Němcová nejde na Hrad. Bylo to stejné překvapení, jako že je moře slané. Nemám pro to jiné vysvětlení, než že ji některá média zneužívají coby užitečného idiota, aby skrz ni ventilovaly nechuť nebo postoj k hlavě státu.

Jak je to s našimi médii? Ve své nejnovější knize Ctihodní řezníci máte pasáž o investigativní novinařině: „Několik českých novinářů se sice tvářilo, kdovíjak nejsou investigativní a nezávislí, ale to by z jejich práce nesměly čouhat ideová zaslepenost, vyřizování si osobních účtů, politická náklonnost či práce na objednávku.“ Platí toto hodnocení stále?

Poprvé jsem zbystřil při tzv. televizní krizi v roce 2000. Říkal jsem si, co to tam proboha předvádějí? Dodneška si pamatuji pocit trapnosti, když při zprávách stáli tito VIP za zády moderátorů a tvářili se vážně, že už to víc nešlo. Svým způsobem to ale bylo k popukání. Stejně jako Rumlovy spacáky.

Šokem pro mě byl hon, jinak se to nazvat nedá, na Stanislava Grosse, který pořádala MF Dnes. Třicet dní v jednom kuse články o něm a jeho strýci, o bytě a milionové půjčce. Celá kauza byla jednou z desítek, stovek z té doby, ale novináři si vybrali právě ji. Gross každý den jinak a pokaždé stejně. Čím víc se v lejnu šťourá, tím víc smrdí. Nebylo to samo sebou. Nenapadalo mě nic jiného, než že celou kauzu řídí někdo mimo redakci. Podobných kampaní bylo víc. Začal jsem je sledovat. Četl jsem mezi řádky a hledal motivace k jejich napsání. Bylo zvláštní, že se v nich stále častěji na konci nepotvrdil bombastický titulek, nebo úvodní perex. Kdosi mi doporučil Kmentovu knihu Superguru Bárta. Nedočetl jsem ji. Všechno v ní je jen na efekt. Jedna paní povídala. Myslím, že většina investigativních novinářů byla zpočátku dobrá, přímo skvělá, ale pak si z toho udělali byznys. Dneska jsou z nich novinářské fosilie, které kopou za jednotlivé strany či oligarchy, nebo štěkající televizní hysterky. Jsou ale výjimky. O jedné jsem se zmínil.

Do jakých hlubin tzv. investigativní žurnalistka klesla, je možné vidět na tragických pořadech České televize Reportéři nebo 168 hodin.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? Sám jste na toto téma napsal knihu Byl jsem tobruckou krysou, vzpomínání válečného veterána Stanislava Hněličky. Bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?

Stanislav Hnělička mi kdysi řekl, že se jako hrdina nikdy necítil a necítí. Šel v osmnácti letech bojovat proti fašistům, protože to považoval za svou vlasteneckou povinnost. Vadilo mu, že jsou za legionáře považováni lidé, kteří sloužili v různých zahraničních misích po roce 1990. Říkal, že oni tam chodí za peníze, že to je jejich zaměstnání. To podle mě platí o nynějších mrtvých z Afghánistánu a z jiných misí. Jsou to lidské tragédie, ale oni si vybrali nebezpečné povolání a měli smůlu. Což samozřejmě neznamená, že by se o jejich pozůstalé neměl stát, který je zaměstnával, postarat.

S tím hrdinstvím je to všelijaké. Zpěvák vulgárních písní Banga dostal cenu Františka Kriegla za to, že odešel z udělování Slavíků, protože cenu dostala skupina Orlík, jejíž texty jsou údajně rasistické. Za prvé se u toho musel František Kriegel obracet v hrobě, za druhé to zpochybnilo samotný význam slova hrdinství. Myslím, že pro Čechy a hrdinství se hodí nejlépe závěrečná věta z filmu Limonádový Joe: Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

Je něco, co ohrožuje naši budoucnost? Migrace? Vlastní uzavřenost? Neschopnost srovnat se s minulostí? Pokrytectví? Politická korektnost? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?

Možná že nás ohrožuje migrace i politická korektnost, ale já se bojím války. Za minulého režimu se tomu říkalo chrastění zbraněmi. Byl jsem na vojně začátkem sedmdesátých let. Normalizace byla v plném proudu. Politické školení mužstva se konalo dvakrát týdně. Politruci, kteří říkali chilská junta tak, jak se píše, nám líčili, kterak se vojenskoprůmyslové komplexy v Americe snaží rozpoutat třetí světovou válku. Moc jsme se tím bavili. Už se nebavím. Nejsem rusofil, nicméně mi z amerického hledání nepřítele, označování Ruska, které má desetkrát menší rozpočet na zbrojení než USA, za největšího odpůrce míru a agresora, či kolportování jejich jediné správné demokracie do zemí, které to nechtějí, z toho běhá mráz po zádech.