Sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Nikdy jsem obratu „něco slavit“ pořádně nerozuměl. Neslavím ani své narozeniny a už vůbec by mě nenapadlo oslavovat státní svátek Den upálení mistra Jana Husa. Připadal bych si jako ta babička, která na jeho hranici přiložila polínko. Nedávno se však přesně v tom duchu slavilo padesáté výročí vpádu spřátelených armád v srpnu 1968. Bylo to všude, bylo toho moc, bylo to na hlavu. Trochu to připomínalo vtip z let, kdy Lenin oslavoval sté narozeniny a jeho obrázky zdobily poloprázdné výklady Masny a Zeleniny. Opilý chlap tahá policistu za rukáv a opakovaně se ho ptá, jestli neví, co se stalo se soudruhem Leninem. Proč? Co by s ním mělo být? Nevím, ale už jsem o něm dvě hodiny nic neslyšel.

Starší lidé mají vždycky pravdu, stejně jako je hlas lidu hlas boží. Nicméně řeči o neexistující republice nebo o tom, že je rozkradená a rozprodaná, jsou jen mantry, které se neustále opakují, a nic na tom nemění fakt, že je na nich něco pravdy. Ani jedno, ani druhé není důvod stoleté výročí neslavit. Všichni ale tušíme, že už to nikdy nebudou slavnostní průvody s družičkami, věnci, s lidmi oblečenými do nejlepších šatů, s lidovými veselicemi, které jsem s potěšením sledoval v televizním pořadu Karla Čáslavského Hledání ztraceného času. Tehdy ještě mělo slovo „slavit“ skutečně význam – „prostřednictvím kolektivní akce rituální povahy vyjadřovat radost nad určitou událostí“. Tohle se už nevrátí, i když mě překvapilo, kolik lidí sté výročí po celé republice oslavovalo. Potěšilo mě, že hlavní mediální proud pochopil vážnost chvíle a nechal protentokrát „trenkaře“ i věčné kverulanty stranou. Bohužel mu to dlouho nevydrželo.

Takže slavit ano, ale s mírou. Ze zkušenosti vím, že když se to přežene, nastane druhý den vystřízlivění, kocovina a deprese jako prase.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?