Francouzský ekonom Thomas Piketty, autor bestselleru o nerovnosti ve společnosti Kapitál v 21. století, upozornil, že východní země Evropské unie jsou ve skutečnosti už dávno čistými plátci. Suverénně nejhůře přitom vychází Česko, protože v letech 2010-2016 odešlo 7,6 procenta českého hospodářského výkonu v kapitálových příjmech na západ, zatímco opačným směrem z evropského rozpočtu to bylo 1,9 procenta. Tvrdí také, že evropská integrace sice východním zemím přinesla vyšší produktivitu jejich ekonomik a pracovní místa, ale zisky jsou z velké části transferovány na západ, a proto vzniká pocit koloniálních poměrů. Co si myslíte o této jeho úvaze?
Docela trefná úvaha. Doplnila bych k ní ještě jeden důležitý střípek. I kdyby – čistě hypoteticky – bylo naše členství v EU rozpočtově neutrální, tedy kdybychom do společného rozpočtu zaplatili stejný objem peněz, jaký bychom potom zase vyčerpali na dotacích, naši zemi by to poškozovalo. A to proto, že by tím došlo k chybnému přerozdělení peněz: Vlastně bychom vybrali peníze od těch, kdo jsou šikovní a umí je svým podnikáním vytvářet, a na dotacích bychom je následně věnovali těm, kdo efektivní nejsou a peníze generovat neumí. Neboli i kdybychom byli ve vztahu k EU rozpočtově neutrální, naši ekonomiku by to zpomalovalo! To může být pro mnoho lidí šokující zjištění, ale přitom je naprosto neodiskutovatelné. Je tedy dobře, že nejen u nás, ale i v západoevropských zemích jsou lidé, kteří si tu strašlivou neefektivnost fungování Evropské unie uvědomují.
Německo a Francie ve čtvrtek představily návrhy na další prohloubení spolupráce v EU a v eurozóně. Jde jim o to sladit výši firemních daní, protože považují za nekalou konkurenci skutečnost, že Irsko a Maďarsko uměle udržují extrémně nízké daňové sazby pro firmy. Je záměr stanovit minimální sazby u firemní daně, proti němuž je tradičně i Česko, dalším ze soubojů velkých a malých členských zemí?
Probůh co je na maďarské sazbě 19 procent pro právnické osoby „extrémně nízkého“? A pokud mi chcete namítnout, že při splnění určitých podmínek mohou malé firmy platit „jen“ 10 procent, tak vám na to opáčím, že Maďarsko má zase nejvyšší DPH z celé EU, a to 27 procent. Takový daňový systém nepovažuji ani v nejmenším za měkký.
Já si nemohu pomoci, já ty nekalé konkurenční praktiky vidím spíš na straně Německa a Francie, které namísto toho, aby se staraly o své vlastní daně a o to, jak ulevit firmám, mají péči o cizí daně, aby náhodou někdo nebyl schopen vyrábět a prodávat své zboží levněji než tyto země. Ve skutečnosti si musíme uvědomit, že Německo a Francie vše pomalu připravují na evropskou federaci. Jejími atributy budou ve finanční oblasti stejné daně, jediný ministr financí, společné evropské dluhopisy, společný Evropský měnový fond.
Takhle vysloveno to vypadá nevinně. Jenomže nevinné to není – jde v podstatě o to, že Německo a zejména Francie si už – konečně – uvědomily, že dluhy jihoevropských zemí jsou nesplatitelné. Buď se tyto země nechají natvrdo zbankrotovat, což doslova a do písmene položí řadu německých i francouzských bank, anebo zavčasu se tento dluh rovnoměrně rozprostře po celé EU tím, že se z Evropské unie stane federace. Pochopitelně se největší země rozhodly pro tuhle druhou možnost. Nám, střední Evropě, ale povětšinou ještě nedochází, co v pozadí těchto nápadů na harmonizaci daní a dalších věcí stojí.
Evropským centrálním bankéřům se nelíbí příliš silné euro a někteří z nich včetně viceprezidenta Vítora Constância tento stav v posledních dnech kritizovali. Je namístě proti silnému euru nějak zasáhnout a dá se od ECB v rámci boje proti němu očekávat něco víc než jen slovní intervence?
To je pláč na úplně špatném hrobě. ECB si za sílící euro může sama. Kdyby totiž neexperimentovala s nulovými úrokovými sazbami a s tiskem peněz, měla by teď ještě nějaký manévrovací prostor a měla by k dispozici nástroje, jak silné euro případně ovlivnit, pokud by se jí nelíbilo. V minulosti si ovšem veškerou munici vystřílela a teď toho se silným eurem mnoho nenadělá, aniž by to nezpůsobilo paseku někde jinde. Klasické devizové intervence tak, jak je známe například od ČNB, jsou v případě tak velké měnové zóny, jako je eurozóna, spíš nepravděpodobné, alternativně jen naprosto krajní a nezvyklou možností. Kromě toho, že bude ECB brblat, toho moc jiného asi neudělá. Brblat ale může jen maximálně tak sama na sebe.
Psali jsme:
Vděčným tématem tohoto týdne se pro média stal prudký pokles ceny bitcoinu a dalších kryptoměn. Bitcoin se ještě před Vánoci prodával těsně pod 20 tisíci dolary, uprostřed tohoto týdne spadla na některých burzách jeho cena i pod 10 tisíc dolarů za kus. Je za tím jen obava, že asijské země Jižní Korea, Japonsko a Čína hodlají obchodování s kryptoměnami zakázat nebo omezit? A nepodepíše se tenhle náhlý a masívní propad na důvěryhodnosti kryptoměn do budoucna?
Že bitcoin a další kryptoměny zkorigují svou předešlou cenovou bublinu, bylo naprosto jasné, otázka je někde jinde: je to už definitivní prasknutí bubliny, nebo přijde ještě druhá fáze? Jinými slovy: Už z kryptoměn utekli skutečně všichni ti, kteří si s nimi jen spekulativně hráli, a zůstali už pouze skuteční skalní fandové, anebo ještě pořád kryptoměny jsou ovládány převážně spekulanty?
Pokud první možnost je správně, pak nyní by kurzy kryptoměn měly nějaký čas spíš stagnovat a pak začít znovu, ale už jen pozvolna, růst. Pokud druhá varianta je správně, pak cena znovu vylítne a pak znovu propadne, ale ještě hlouběji než dnes. Já se přikláním spíš ke druhé variantě.
Obavy, že mnohé země uvalí na kryptoměny regulace, jsou skutečně opodstatněné. Ta snaha tu je. Kryptoměny jsou totiž vážným konkurentem tradičního bankovnictví, a tradiční banky by tedy nejraději kryptoměny zadupaly do země. Jenomže na druhou stranu kryptoměny na jakoukoliv zmínku o regulaci reagují nepřiměřeně citlivě, protože jako vrcholně spekulativní instrument jsou přecitlivělé – takové zmínky se stávají rozbuškou prudkých cenových pohybů.
Nutno dodat, že nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že kryptoměny zregulovat nelze. Lze. Třeba tak, že bankám zakážete transferovat platby ke kryptoměnovým burzám a zpět. Tím velmi efektivně zamezíte směnitelnosti kryptoměn za národní měnu, což je jeden ze snadných způsobů regulace a jejich potlačení.
Stát musí letos vrátit věřitelům přes 300 miliard korun, což je historicky největší suma splatná v průběhu jednoho roku. Splatný je například šedesátimiliardový dluh z ledna 2016, který byl za nulový úrok, přičemž za obdobnou půjčku Česko nyní zaplatí roční úrok 0,7 procenta. Možná i proto se objevily spekulace, že nás refinancování dluhu vyjde dráž, ačkoli mezi splatnými dluhy jsou i ty s úrokem k 5 procentům a Ministerstvo financí ujišťuje, že není důvod obávat se letošních splátek dluhu. Jak s odstupem času hodnotit taktiku předchozí vlády Bohuslava Sobotky, která si půjčky nabrala v honbě za nulovými úrokovými sazbami?
Ono by to bývalo bylo dávalo smysl, kdyby si vláda vzala dluh s delší splatností – na tom se dalo na úrocích ušetřit, pokud by se vláda zadlužila ve vhodný okamžik. Vzít si dluh s krátkou splatností, i když jsou nízké úrokové sazby, není moc šikovné, protože v době, kdy bude nutno tento dluh refinancovat, tedy splatit, a nahradit dluhem nový, už mohou být úrokové sazby někde úplně jinde.
Vláda Andreje Babiše ve středu schválila novelu insolvenčního zákona, přezdívanou kritiky dluhovou amnestií. Pokud novelu schválí Parlament, bude podle nových pravidel stačit, když dlužník nabídne věřitelům na úhradu svých dluhů postižitelný majetek a dále bude po dobu sedmi let vynakládat veškeré úsilí k tomu, aby své dluhy splatil. Je dobře, že převážil záměr, aby stovky tisíc lidí dostaly šanci vymanit se z dluhové pasti, když na to doplatí věřitelé, nejen poskytovatelé úvěrů, ale třeba i majitelé nemovitostí, živnostníci, kteří nedostali zaplaceno za poskytnutou službu atp., na jejichž úkor de facto stát řeší sociální problém?
Tohle je velmi těžká otázka. V podstatě totiž míří na to, do jaké míry má být stát sociální. Na to normativní odpověď neexistuje, je to výsledek celospolečenské shody, která vyplyne z voleb. Pokud jste moc sociální a umožníte oddlužení komukoliv, začne to být zneužíváno, náklady nesou věřitelé a nakonec se to obrátí proti dlužníkům, protože věřitelé – vědomi si vysokého rizika – dlužníkům napaří vyšší úroky, nebo jim úvěr vůbec neposkytnou. A pokud naopak jste sociální málo, máte z toho nárůst počtu bezdomovců, což taky pro společnost není v konečném důsledku dobré a zatěžuje ji to.
Zda právě tato novela nalezla tu správou střední cestu, která je pro celou společnost v průměru nejvýhodnější, posoudit neumím. Spíš se ale kloním k subjektivnímu názoru, že to novela trochu přehnala, až příliš znevýhodnila věřitele a lepší by bylo raději šířit finanční gramotnost. Ale realitu ukáže až čas.
Ceny bytů a nemovitostí rostou ze zemí Evropské unie nadále nejrychleji v Česku. Podle údajů Eurostatu se ve třetím čtvrtletí 2017 meziročně zvýšily o 12,3 procenta, ve srovnání mezi roky 2015 a 2017 vzrostly o 21 procent. Co to tempo zdražování může způsobit?
Lakonicky řečeno: příčinou je politika ČNB, která příliš zlevnila úvěry a zároveň rozpumpovala ekonomiku, takže nemovitosti se přehřály a lidé na ně snadno dosáhli, což je přehřálo ještě víc.
Důsledkem bude to, že v okamžiku, kdy ekonomika zpomalí, lidé najednou nebudou schopni splácet příliš vysoké hypotéky za příliš drahé nemovitosti. Druhým důsledkem bude navrch ještě to, že až ČNB bude kvůli rostoucí inflaci pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb, lidé ještě i z tohoto druhého důvodu nebudou schopni splácet zdražující hypotéky.
Jenomže zas a znovu se k tomu nedá říct nic jiného, než že to ČNB mohla a měla vědět už před několika lety – tohle všechno začalo být jasné už krátce po zahájení intervencí. Teď z toho dobrá cesta ven už v podstatě neexistuje.
Buď totiž ČNB rezignuje na rostoucí inflaci a nechá úrokové sazby nízké – ale pak inflace požere lidem úspory a bydlení ještě zdraží. Nebo ČNB zabrání růstu inflace a dalšímu nafukování cen nemovitostí, ale pak zase rostoucí počet lidí nebude schopen splácet své hypotéky.
V praxi teď vlastně čelíme negativnímu důsledku intervencí. Ale bohužel: Kolik lidí, kteří intervence kdysi chválili, nyní chápe, že ty dvě věci spolu tak úzce souvisejí?
A můžeme jít ještě dál. Intervence byly v podstatě simulací přijetí eura. Kolik lidí chápe z těch, kdo dneska emotivně volají po euru, protože údajně „přeci všem zemím euro musí pomoci“, že tyhle problémy, kterým dnes čelíme – volba mezi dvěma zly inflace a exekuce hypoték – jsou vlastně přímým důsledkem simulace zavedení eura u nás? A že kdybychom euro zavedli skutečně, ne jen zkušebně na tři roky, byly by důsledky ještě mnohem horší?
Po vlastním bydlení určitě touží mladé rodiny s dětmi. Na ty cílila bývalá ministryně školství Kateřina Valachová, když prosadila novelu zákona tak, že ukládá školkám od roku 2020 povinnost přijímat děti mladší tří let, aby se matky mohly dříve vracet do práce. Nový předseda školského výboru Sněmovny Václav Klaus mladší se ale nyní chystá předložit úpravu, která tuto povinnost školkám zruší, což exministryně považuje za krok zpět a proti přání rodičů. Dají se v tomto případě vůbec nějak poměřovat zájmy pracovního trhu, zájmy rodičů usilujících o lepší ekonomickou situaci a zájmy dvouletých dětí, jichž se v tomto případě paradoxně zastává muž proti ženě, tedy Václav Klaus mladší proti Kateřině Valachové?
Cožpak povinnost školky přijmout dvouleté dítě, pokud o to rodič požádá… To ještě nějak chápu. Ne že bych souhlasila s tím, aby se tak malé děti odkládaly do různých ústavů. Jsem hluboce přesvědčená, že tak maličké dítě má být s mámou. Ale budiž – umím si představit ženu samoživitelku, která do práce prostě musí, a pak je pro ni školka jediným řešením. Proti tomu, aby školky byly povinné takovým rodičům vyjít vstříc, bych tedy zas až tolik neprotestovala. Vy jste ale nezmínil ještě druhou část této novely zákona. Totiž zavedení povinné předškolní docházky.
A to už je pro mě naprosto nepřijatelné. Stát zavedl povinnou předškolní docházku, protože se zdráhal pojmenovat konkrétní problémové rodiny, které posílaly děti do školy naprosto nepřipravené pro osamostatnění. A tak v rámci politické korektnosti poslal do povinné školky šmahem všechny. Čímž se ovšem dopustit diskriminace naruby, protože na několik málo dětí z problémových rodin začaly doplácet bezproblémové rodiny, v nichž se rodiče chtěli starat o své děti a trávit s nimi co nejvíc času.
Navíc bylo zavedeno veskrze potupné přezkušování, které rodičům bezděky podsouvá pocit, že jsou nějaké sociální případy, na které musí být dohlíženo, zda zvládají výchovu… Je to metoda postupného ochočování. Pokud to tak necháme, brzy si na to společnost zvykne a nebude protestovat, ani až se budou brát děti do ústavů matkám přímo v porodnici.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
