Co říkáte tomu, že se v současné době spojují oslavy 70. výročí konce druhé světové války s Putinovskou politikou, že prostě aktuální politika poznamenává uctění památky milionů padlých sovětských vojáků?
Domnívám se, že to je záležitost naše, abychom projevili vděčnost za to, že jsme byli ušetřeni záhuby, kterou nám Německo připravovalo. Nechceme-li revidovat historii, což se bohužel i někteří politici a publicisté u nás pokoušejí, chtějí měnit historickou paměť nebo nám vnucovat pohledy nacistů a neonacistů, jsme povinni zůstat věrni těm protinacistickým koncepcím, které vznikly díky spojeneckému boji proti ideologii, kterou nacistické Německo a jeho spojenci představovali. To je přece otázka demokracie, jestli tomu chceme být věrni. Chtěl bych upozornit, že tehdy, v době války, Československo ústy svého prezidenta proklamovalo, že bylo ve válečném stavu s Německem již od září 1938, kdy oddíly ordnerů (polovojenská uniformovaná organizace Henleinovy Sudetoněmecké strany, budovaná po vzoru nacistické SA – pozn. red.) podporované Německem vstoupily na území Československa a Československo se proti nim muselo bránit. Ten válečný stav byl ukončen vítězstvím nad Německem 9. května.
Co máte konkrétně na mysli, když říkáte, že se u nás někteří politici a publicisté pokoušejí měnit historickou paměť, nebo dokonce vnucovat nám pohledy nacistů a neonacistů?
Zaznamenal jsem i u nás názory o tom, že postup Rudé armády nebyl osvobozením, ale že byl okupací.
Psali jsme:
_635340008670404046.jpg&id=21882)
Tento názor uvedl univerzitní pedagog a publicista Tomáš Klvaňa. Vy byste ho označil za názor neonacistický?
Nemohu říci, jestli je to názor neonacistický nebo hloupý, v každém případě je tento názor v zásadním rozporu s historickou pravdou, protože nedbá dokumentů všech Spojenců ve druhé světové válce. My jsme patřili k této koalici, byli jsme také jedním ze států, které v roce 1942 proklamovaly ideu Spojených národů a další. Takže – abych se vrátil k Vaší první otázce – spojovat politiku jakékoliv vlády s tím, že odmítneme uctít statečnost jak sovětských vojsk, tak i ostatních, amerických, rumunských, polských, které se podílely na našem osvobození, je podle mne něco, co znamená také neúctu i k hrdinství našich jednotek, které se na tom podílely. Všichni po válce proklamovali, že se na to nikdy nezapomene. A jestliže prezident Edvard Beneš po roce 1945 vyzval, aby si lidé dělali záznamy, aby se na to nikdy nezapomnělo, zřejmě dobře předvídal, jak se může historická paměť překrucovat.
Jak se tedy díváte na postoj většiny evropských politiků, kteří dělají přesně to, před čím teď varujete? To znamená spojují politiku Putinovy vlády se svou účastí na oslavách výročí ukončení druhé světové války. Kromě několika výjimek, například německé kancléřky Angely Merkelové nebo českého prezidenta Miloše Zemana, se mnozí oslavy Dne vítězství v Moskvě nezúčastní právě z obavy, aby nelegitimizovali současnou politiku ruského prezidenta Putina.
Nevím, jestli jsou to jen paní Merkelová a pan Zeman, přečetl jsem si v novinách třeba o srbském prezidentu, který se oslav v Moskvě také zúčastní. I další politici.
Ale do Moskvy nepřijedou hlavy řady významných evropských států – Velké Británie, Francie…
Nemám přehled, kdo všechno se účastní a kdo ne. Ale myslím si, že by aktuální politické spory neměly být spojovány s tím, že český národ byl zachráněn, pokud jde o jeho existenci, právě vítězstvím nad Německem.
Takže vy na rozdíl od mnoha kritiků souhlasíte s tím, že český prezident Miloš Zeman se oslav zúčastní…
Jistě.
Jak jste vnímal, že Miloš Zeman nakonec podlehl tlaku mnoha kritiků a odvolal svou účast z vojenské přehlídky, kterou mnozí označují v současné situaci za demonstraci vojenské síly?
To je asi rozhodnutí prezidenta a vlády, jakým způsobem chtějí uctít toto vítězství, čeho se chtějí účastnit a čeho ne. Připomínají se oslavy vylodění v Normandii a jiné oslavy, které byly spojeny s vítězným tažením Spojenců. Myslím, že by nikdo neměl pochybovat o tom, že největší oběti při osvobození Evropy od nacismu přinesly národy Sovětského svazu.
Naše politika jde od extrému k extrému, za minulého režimu se pomíjel význam západních Spojenců při osvobození Československa, teď dochází k opačné situaci, že se někdo snaží snižovat význam Rudé armády, byť se to děje především v souvislosti s konfliktem na Ukrajině, ruskou anexí Krymu a podílem Ruska ve válce separatistů proti kyjevské vládě. Jak hodnotíte takové odlišné postoje k naší historii?
Sama jste naznačila, že to nejsou jen postoje naše. Ale tehdy, když jsme odmítali oficiální politiku, která zamlčovala zásluhy západních Spojenců, hovořili jsme o tom, že v zájmu historické pravdy musíme objektivně ukazovat zásluhy všech, kteří se postavili na odpor nacismu. A to, že se dneska situace opakuje s opačným znaménkem, je důkaz toho imperativu, že principy, které jsme mnozí z nás proklamovali v tehdejší době, jsou platné i nadále. Tedy že jednostranné vidění, které v rámci snahy o využití aktuální politiky v historii zdůrazňuje jen něco, nebo zamlčuje něco jiného, je věc, která platí stále a zřejmě nebyla spojena jen s jednostranným viděním v době vlády komunistické strany. Musíme být vždy připraveni na to, abychom historickou pravdu hájili. Letos budeme vzpomínat také výročí Jana Husa a bylo by zajímavé, zda jeho principy, abychom se drželi pravdy, bránili pravdu a chránili pravdu, jsou také principy, jimiž se politici hodlají řídit i dnes. Připomínka různých historických osobností a událostí má význam tehdy, jestli jejich odkaz hovoří k současnosti. Domnívám se, že jak odkaz Jana Husa, tak odkaz vítězství nad nacismem je to, co by mělo k současné době hovořit.
Ze seriálu k 70. výročí konce druhé světové války:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
