O minulém víkendu se do titulků světových médií zcela nečekaně dostalo podkarpatské město Mukačevo. Můžete shrnout, co se zde odehrálo?

Ono se to stále odehrává. V poslední chvíli se média snaží prezentovat to jako souboj mafií, což jistě je pravda, ale málokdo si všímá většího obrazu, nejde zde o válku pašeráků cigaret, na kterou se v dojemné shodě snaží každý ze svých vlastních důvodů připoutat pozornost jak Porošenko, tak vláda, tak Jatseňuk a ministr vnitras Avakov a dokonce i Jarošův Pravý sektor. Co je uměle drženo v pozadí, je boj o moc a válka o kontrolu dobrovolnických oddílů nacionalistů.

Podíváme-li se zpět více než rok, vidíme stále zřetelněji se rýsující obraz. Neonacisty kontrolované oddíly vznikly na jaře a na rozhraní léta loňského roku jako soukromé polovojenské jednotky extrémních nacionalistů a oligarchů. Bylo velkou chybou, že se nikdo, ani vláda v Kyjevě, ani její západní partneři, nepostavil militarizaci extremismu a neonacismu na odpor. Dnes jsme v situaci, kdy se jich vláda bojí, ale zároveň se bez nich neobejde, protože – a teď přicházím ke schématu toho obrazu, který je stále zřetelnější, již přestává být schopna je jakýmkoliv způsobem udržet pod kontrolou. Vidíme téměř měsíc co měsíc jejich „vzpoury“, odmítání poslušnosti generálnímu štábu ozbrojených sil, vypovídání poslušnosti vrchnímu veliteli, prezidentu Porošenkovi, hrozby „pochodem na Kyjev“, demonstracemi ozbrojenců a dobrovolnických útvarů před sídly prezidenta a vlády, požadavky na personální změny ve velení ozbrojených sil a ministerstev obrany a vnitra, a politické požadavky na prezidenta a na vládu.

Schéma je jednoduché a pravidelně se opakuje – jak jsem řekl, vláda se jich bojí a zároveň se bez nich neobejde, Porošenko je pod tlakem veřejného mínění, pod tlakem jeho kolegů oligarchů, pod tlakem vlády, s níž je v poslední době v otevřeném sporu, a dnes již i pod tlakem západních partnerů, kterým začíná docházet, že ten džin, kterého svou podporou vypustili na Majdanu, extremní nacionalismus a neonacismus, se jim vymkl z rukou.

Ty tlaky se stále zvyšují, a začíná „revoluční chaos“. Dnes již ustáleným „pravidlem“ bylo, že Pravý sektor a jeho a jím kontrolovaní „dobrovolníci“ vyvolali krizi, nastolili své požadavky a vláda a prezident byli donuceni vyjednávat, „Vůdce“ Dmytro Jaroš své bojovníky „zpacifikoval“ a vybral si za to od kyjevských autorit svou daň – ústupky jak politické, prosazení extrémní legislativy a personálních změn, tak vojenské – stále větší kontrolu nad průběhem občanské války a postupnou rezignaci vlády nad kontrolou jeho bojůvek v celé Ukrajině. Pravý sektor a jeho prapory DUK (Dobrovolnický Ukrajinský sbor) přebírají v mnoha městech a oblastech funkci policie a vláda má svázané ruce v pokusech o jejich kontrolu. Navíc rozpory v koaliční vládě dospěly tak daleko, že se koaliční strany vzájemně obviňují ze sabotáže reforem, které byly během roku halasně oznamovány a nikdy se nedostaly dál než ke svému vyhlášení, vzájemně se obviňují ze zavinění ekonomického propadu, neuvěřitelně rychlejšího zadlužení a drastického snižení řivotní úrovně ukrajinských občanů, a dokonce i ze zrady a viny za vznik a nepříznivý průběh občanské války.