S ParlamentnímiListy.cz si senátorka Baudyšová popovídala však nejen o tom - ale též o dvou známých kauzách - údajného pohlavního zneužívání v Nýrsku a případu synů Evy Michalákové držených norskými úřady mimo ČR.
Paní senátorko, jak moc se změnily vaše dny poté, co jste se dostala do Senátu? Musela jste nějak omezit pracovní aktivity v nadaci Naše dítě? Nebo se to dá zvládat obojí souběžně?
V průběhu února jsem předala pozici ředitelky Nadace Naše dítě do kompetence nové ředitelky nadace Moniky Šimůnkové. Nadaci neopouštím, jako zakladatelka a prezidentka nadace si ponechávám některé spolurozhodovací pravomoci. Důvodem mého rozhodnutí snížení pracovního úvazku v nadaci je moje odpovědnost vůči Senátu.
Psali jsme:
Dlouhá léta se zabýváte problematikou týrání dětí, které bývá skryto za dveřmi rodin - mnohdy navenek velmi spořádaných. Můžete přiblížit nějaká aktuální čísla z loňska? Stoupá tento trend třeba i s tím, jak se zhoršuje v některých rodinách ekonomická situace, prohlubuje se chudoba? Nebo - pokud trend stoupá - je to třeba tím, že jsou lidé v okolí více aktivní a všímají si nějakých varovných znaků toho, že něco není v pořádku?
Statistická čísla syndromu týraných a zneužívaných dětí, která uvádějí kolem 7 tisíc dětí, jsou pouze vrcholkem ledovce tohoto krutého zločinu páchaného na dětech. Počet týraných a zneužívaných dětí určitě neklesá, mnohem více však stoupá počet zanedbávaných dětí a psychicky týraných dětí. Počty zanedbávaných dětí do určité míry odpovídají špatné ekonomické situaci v rodinách, kde přijdou oba rodiče o zaměstnání, v rodině jsou drogy, alkohol, gamblerství a nezájem o děti.
Tím se dostáváme k nedávnému, stále ještě nevyřešenému případu z Nýrska, v kterém bylo podezření ze zneužívání dvou holčiček jejich otčímem (nebo otcem). Ten nevydržel tlak policie a oběsil se. Bohužel, obrovskou vlnu kritiky veřejnosti za to v prvních dnech schytala hlavně logopedka, která podezření ohlásila. I když se za pár dnů objevila další svědkyně, jejíž výpověď naznačuje, že podezření na zneužívání děvčátek mohlo být oprávněné, nemůže vést tato kauza k tomu, že si lidé v rámci zachování vlastního klidu opět přestanou všímat podezřelých věcí a děti mohou být dál zneužívány či týrány v rodinách?
Máte pravdu, celý smutný příběh rodiny z Nýrska může vést k obavám veřejnosti z oznamování případů zneužívání a týrání dětí. Je dobré připomenout možnost i anonymního oznámení násilí páchaném na dítěti, pokud má oznamující k tomu patřičné důvody. I v tomto případě dochází ze strany orgánu péče o dítě nebo Policie ČR k prověření oznámených skutečností v rámci kompetencí těchto orgánů.
Psali jsme:
Podezření ze sexuálního zneužívání dětí - v tomto případě synů - figuruje i v mediálně velmi známé kauze Evy Michalákové, která se domáhá vrácení dvou chlapců, které jí odebraly norské úřady. Vím, že jste požádala v prosinci i další senátory, aby vytvořili tlak na vedoucí představitele Česka a ti se aktivněji začali angažovat v tom, aby byl případ urychleně vyřešen. Z vlastní dlouholeté praxe ale asi víte, že ne vždy je případ takový, jaký se může jevit na počátku a mnohdy v sobě skrývá velmi těžko odhalitelná tajemství. Nemáte strach, že tlak, včetně toho mediálního, může v krajním případě těm chlapcům nakonec spíš ublížit, poněvadž opravdu mohli být odebráni právem?
Domnívám se, že chlapcům bylo velmi ublíženo odebráním od rodičů, zejména od matky, a jejich sourozeneckým oddělením a předáním do neznámých pěstounských rodin. Za nepřípustné považuji i to, že děti nemají téměř možnost styku s maminkou, otcem, prarodiči, mluvit s nimi česky a být alespoň chvilku v jejich objetí. Nevím, co ještě horšího by mohlo nastat, než je současná tvrdá realita odebrání dvou českých chlapců od jejich matky, která se ničím neprovinila.
Viděla jste se někdy osobně s paní Michalákovou? Neměla jste třeba možnost jako senátorka a ředitelka Nadace Naše dítě třeba i nahlédnout do toho, co veřejnosti i z důvodu ochrany soukromí nezletilých dětí zůstává skryto?
S paní Michalákovou jsem se neviděla, pouze jsme v příležitostném mailovém kontaktu. Informací o celém případu je dost. Paní Michaláková je otevřená v poskytování informací. Její otevřené rozhovory byly publikovány i v českých sdělovacích prostředcích, přes obavu z reakce dohlížející norské sociálky. Na druhé straně cítím nedostatek strategických informací od norské sociálky, která se stále chová velmi nečitelně, což je pro matku dětí a celou širší rodinu velmi stresující.
Psali jsme:
V souvislosti s paní Michalákovou se samozřejmě objevuje celá řada názorů. Jeden z těch hodně kontroverzních vyslovil před několika dny psycholog Jeroným Klimeš. Ten se ve své praxi také setkává s dětmi a rodiči, kteří řeší krizové chvíle - ví i to, co to pro děti a jejich psychiku znamená. Například pro ParlamentníListy.cz uvedl, že matka by z lásky k těm synům už měla ustoupit a nesnažit se je znovu vytrhávat z prostředí, v kterém žijí, pokud jsou tam spokojeni. A nechat je dospět, i když to je pro ni bolestné, ona je ale dospělá. Jak se vy díváte na takovýto názor?
Ptám se, zda máme právo hodnotit chování matky dětí, která je v krizové situaci a pod velkým tlakem norských orgánů a sdělovacích prostředků.
O tom, jak se dětem vede, má pouze zprostředkovanou a velmi stručnou informaci. Nevidím důvod, proč by se měla paní Michaláková vzdávat svých dětí? Velkým ústupkem z její strany je již předběžný souhlas, aby děti po plánovaném návratu do ČR žily v rodině sestry paní Michalákové.
Asi o tom máte přehled, minimálně částečně. Kolik dětí ročně se k nám do ČR po nějakých sporech (únosech druhým rodičem atd.) ocitá v cizině? A jaká je úspěšnost toho, že se do ČR opět vrátí?
Statistiky, týkající se ohrožených dětí, jsou v naší zemi velmi slabým místem. Navíc je často obtížné zjistit, kdo je za příslušnou statistiku zodpovědný, pokud je vůbec údaj, na který se ptáte, sledován. Tvrdé spory o děti a zejména mezinárodní spory o děti jsou jednou z nejobtížnějších kapitol ochrany dětí. Navíc se většinou jedná o psychické týrání dětí, které se stávají předmětem nevyřízených rodičovských sporů a děti psychicky poškozují.
Před časem se vedla diskuse, právě již ovlivněná kauzou rodiny Michalákových, proč v ČR stále nefunguje dětský ombudsman. Zjišťovala jste důvody? A myslíte, že by byl v tomto případě užitečný, že by měl například nějaké větší pravomoci než všichni, co se dosud snaží?
O dětském ombudsmanovi se vede již mnoho let nekonečná diskuze. Jsem jednoznačně pro zřízení této pozice, ale za podmínky, že osobnost ombudsmana bude pečlivě vybraná, bude mít potřebné vzdělání, zkušenosti, odvahu a kompetence k řešení bolavých případů týkajících se ohrožených dětí.
Pomalé tempo řešení otázky dětského ombudsmana v ČR zcela koresponduje s laxním přístupem kompetentních činitelů k otázkám ochrany dětí a respektování Úmluvy o právech dítěte.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Alena Hechtová
