Mluvil jste nedávno o krizi identity jako o palčivém problému dneška. Kde ji v současné Evropě vidíte?

Krize identity není něco, co bychom mohli vnímat svýma fyzickýma očima, takže to je možná důvod, proč ji tolik lidí nevidí. A v čem ji vidím já – mám prostě pocit, že se nám před očima rychle rozpadá to, čemu jsme dlouho věřili. Já jsem velmi přivítal, že tady skončil komunistický systém, ale teď po šestadvaceti letech se mi zdá, že příliš nevíme, co chceme a kdo jsme. Co s tím? Abychom se to dozvěděli, musíme jít pod povrch a podívat se, na čem vlastně Evropa stojí, na jakých hodnotách. Žijeme v době, kdy se děje spousta vážných věcí. Válku máme za dveřmi, stěhují se sem lidé z jiných kontinentů a my najednou nevíme co s tím, neumíme se dohodnout na nejzákladnějších věcech. Nevíme co s rostoucím zadlužením, co s nezaměstnaností, s narůstající byrokracií, co s nemocnými a slabými, a také nevíme co s integrací v rámci EU. Z toho chaosu usuzuji, že nám chybí základní hodnotová orientace. Tohle považuju za zdroj té krize identity, na kterou se ptáte.

Takové povzdechy jsou dnes časté a pro politiky a média je to také snadno komunikovatelné téma. Do jaké míry pomáhají právě oni vytvářet (a udržovat) ten pocit vážné krize?

Jistě platí, že pokud se patláme v tom, co je negativní, situaci jen zhoršujeme. Jenže noviny jsou byznys jako každý jiný a lépe se prodávají, když jsou plné titulků vyvolávajících strach a hysterii. A jednou z příčin současného zmatku je také to, že nedokážeme pojmenovat skutečnost pravými jmény.

Můžete to konkretizovat?