Před rokem jste k listopadovému výročí napsal: „Jednak byl 17. listopad 1989 významným projevem jednoty našeho národa, jednak i dnes dochází k posilování jednoty našeho národa jako základní formy obrany proti cizí moci a jejím kolaborantům.“ Jak vývoj vnímáte po roce?
Vnímám současný vývoj jako pokračování výše uvedeného. K lepšímu porozumění tomu, co se odehrálo, připomenu myšlenky jugoslávského „revizionisty“, podle mě spíše „posledního z marxistů“, Milovana Djilase a jeho teorii vzniku „nové třídy“ přeměnou výkonu dílčích vlastnických funkcí v zastoupení společenského, resp. státního vlastníka výrobních prostředků, tj. celospolečenského kapitálu, v plnohodnotné soukromovlastnické funkce. Tento proces proběhl prakticky ve všech zemích, kde společenské vlastnictví vzniklo postátněním, resp. znárodněním. Od počátku byl poznamenán dvěma protichůdnými tendencemi, které měly v různých zemích různou sílu a různé osudy.
Tyto dvě protichůdné tendence odpovídaly dvojakým důsledkům nomenklaturního vládnutí (kdy „kádry rozhodovaly vše“ a byly dosazovány shora). Na jedné straně respektování faktu, že bez odbornosti, schopností člověka to prostě nejde, takže se projevila snaha podpořit odborníky, organizátory, tvůrčí osobnosti, poctivé lidi. Tak, jak se to snažil vylíčit v růžových barvách televizní seriál Okres na severu, případně jak jsem slyšel vyprávět Jiřího Suchého o osudech Semaforu a Divadla Na zábradlí v pořadu Radiožurnálu 30. října. Na druhé straně tu ovšem bylo kritérium političnosti, které v horších dobách, např. porevolučních či normalizačních, umožnilo, aby se do funkcí dostali lidé nekompetentní, omezení, často i podrazáci či jinak morálně vadní.
Současně s tím působila, zejména v našich československých podmínkách, poměrně upřímná víra v socialismus, která měla na lidi, kteří něco uměli a byli schopni to, co uměli, prosadit i za minulého režimu, pozitivní etický vliv, působila na jejich cítění ve smyslu solidarity, poctivosti, úcty k pravdě apod. Část nové třídy nikdy neuměla nic než krást, ti se dnes zaprodávají současné globální moci a způsobili, resp. způsobují dodnes obrovské úniky národního majetku či jeho likvidaci s cílem uvolnění odbytového prostoru pro silnější země. Druhá část nové třídy se snaží, v některých případech úspěšně, postavit na vlastní nohy a opřít se o sílu našeho státu. Logicky mezi oběma vznikají rozpory. Ať se každý zamyslí nad tím, na které straně stojí „milion chvilek“, vyvěšování tibetské vlajky, podpora embarg proti Rusku apod. Dnes si stále větší část národa uvědomuje, o co jde, a dochází ke sjednocování těch, kteří umějí používat rozum.
V souvislosti s listopadem se opakují slova o svobodě. Co pro vás znamená svoboda? A jsme svobodný národ? Jak se svobodou v uplynulých třiceti letech nakládáme?
Pojem svoboda jsem si vždy dával a dávám do přímé souvislosti s možností svobodně rozvíjet a uplatňovat schopnosti člověka, přitom tak, aby svobodný rozvoj každého byl podmínkou rozvoje všech. Je to podle mě dostatečně přesné vyjádření společenského ideálu, o který stojí za to usilovat. Toto pojetí vždy dávám do přímé souvislosti s neustálým vzděláváním se, kritickým poznáváním reality, posilováním vlastní imunity vůči jakémukoli pokusu o to, nechat se zmanipulovat ze strany kohokoli. Opakem je názor: „nedostuduji, abych se mohl věnovat politice“ apod. Je to přiznání toho, že nechci vědět, jak to je, ale pokud z toho budu mít prospěch, tak mě manipulace s mou vlastní osobností nevadí.
Fotogalerie: - Je to marný, je to marný, je to marný
Když se podíváme na ta 90. léta: Mnozí v nich přišli o práci a museli si zvykat na jinou. Jiní říkají, že to byla léta úplné a dokonalé svobody, příležitostí atd. Jak je vnímáte vy?
Považuji velmi složité období polistopadových změn za poměrně úspěšné. Zvládli jsme mnohé. To, že vše proběhlo pokojně. Že jsme byli schopni překonat zvnějška naordinované rozdělení naší země, které oslabilo následnické státy, poškodilo ekonomiku i občany. Vyrovnali jsme se s hlubokými strukturálními přeměnami, možná lépe než Thatcherová v Británii. A to vše přes permanentní drancování naší země. Posiluje náš podnikatelský stav a postupně se vymaňujeme z nutnosti exportovat přes Německo či jiné silnější země a přijít o expertní marži, kdy můžeme pracovat jen ve mzdě a nejsme schopni postavit se na vlastní nohy kvalitního výzkumu. To všechno je projevem toho, že naše země má zdravý a silný základ.
V poslední době jsme však svědky velmi agresivního útoku na to, co se nám daří postupně obnovovat. Jednak proto, že příliš svobodné Česko či spíše příliš svobodné země středounijního prostoru se nehodí do plánu těm, kteří si přisvojili právo rozhodovat o druhých a na úkor druhých, jednak proto, že tradiční Západ se značně proměnil k horšímu, nezvládá řešit své vlastní problémy a snaží se je přenášet na bedra pozičně slabších.
A jak jsme na tom se svobodou od bídy? Mají nějakou svobodu důchodci, zdravotně postižení, rodiny s dětmi, nezaměstnaní, lidé v pásmu pracující chudoby? Stojí tohle pojetí svobody, ke kterému jsme se dopracovali, za to?
Považuji problém bohatství a chudoby, zejména v kontextu narůstající ekonomické a sociální segregace, ale také omezování vertikální mobility, za stále naléhavější. Všímám si spíše toho, co omezuje naši ekonomickou výkonnost, protože ta je základem solidarity. Budu konkrétní, dnes je část, zejména mladých lidí vtahována do boje proti tzv. diskriminaci, kdy kromě oprávněných požadavků různých menšin je za příčinu diskriminace vydáváno právo na stále absurdnější úchylky či parazitování na dřině druhých. Přesně v logice frankfurtské filozofické školy, která předpokládala, že problém bohatství a chudoby je již odstraněn, návazně hledala nové zdroje „revolučnosti“. Je to překrývání skutečných problémů nezaviněné chudoby a svým způsobem bezohlednost vůči lidem, kteří chtějí pracovat a mít rodinu. A patrně ne náhodou titíž lidé, kteří jsou manipulováni do překrývání skutečných problémů souvisejících s bohatstvím a chudobou, jsou následně manipulováni do provokací vůči zemím, kde horko těžko dobýváme exportní možnosti, abychom o ně snadno přišli, a náš těžce získaný odbytový prostor obsadili ti, kteří s částí mladých lidí manipulují.
Statisíce lidí skončily v exekuci, dle průzkumů podstatná část občanů nic neuspoří. Je to o tom, že jsme se za 30 let nenaučili nakládat s penězi? Poznamenává nás v tom stále zkušenost se socialismem?
Někteří lidé skutečně podléhají neetické reklamě propagující různé druhy půjček. Tato neetická reklama je mnohdy obsažena i ve výpisech z bank nabízejících „výhodné“ půjčky apod. Exekuce má však i další příčiny. Někdy stačí nezaplacená pokuta za jízdu tramvají a ignorování výzev na její úhradu. Špatně jsou nastavena i pravidla exekutorské činnosti. Nedávno jsem o tom napsal článek do Lidových novin s jedním z našich absolventů, exekutorů. V této oblasti by měl stát sehrát výraznější roli.
Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy – za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo.
Poznal jsem Václava Klause v diskusích, včetně dvou vzájemných a velmi urputných, vedených v tehdejším Ekonomickém ústavu ČSAV, několik let před listopadem 1989, osobně. Můj vztah k němu se postupem doby zásadním způsobem změnil. Zejména po tzv. sarajevském atentátu v roce 1997. S trochou nadsázky ho považuji za velkou výjimku. V politice totiž zmoudřel, a to je ojedinělý případ. Důležitou roli v tom sehrálo to, že neustále studuje nejnovější teoretickou literaturu publikovanou v prestižních ekonomických časopisech. A také se mu kolem sebe podařilo již před listopadem vytvořit velice kvalitní tým, který je dodnes unikátní a funkční.
S jeho pojetím privatizace dnes nemám problém. Pomalejší průběh privatizace ve srovnatelných zemích vedl k ještě větším ztrátám. S jeho amnestií problém mám. Musel mít hodně pádné důvody, když se k ní odhodlal, přestože věděl, jaké to bude mít důsledky na jeho pozici. Vím, že mnohým se nebude líbit, co řeknu, ale pro mě by byl dnes tím nejlepším prezidentem. Podrobněji jsem o svém pojetí role Václava Klause v reakci na jeho článek v Právu 2. listopadu napsal v jednom z dílů seriálu o vývoji v posledních 30 letech zde.
Svoboda slova, tu podle zákona máme. Máme ji i skutečně? Je někdo, kdo ji ohrožuje, nebo nám ji bere? Někdo, kdo ji snad zneužívá?
Svoboda slova v situaci, kdy je náš mediální mainstream – hlavní deníky, ČRo i vlajková loď tohoto mainstreamu, Česká televize – nástrojem manipulace ze strany globální moci? Dopředu vím, jak bude ta či ona událost unisono komentována. Všimněte si, že všechny deníky mají naprosto stejně komentované klíčové události. Jako přes kopírák. To nebylo ani za minulého režimu, kdy Rudé právo, Mladá fronta, zejména pak třeba Svobodné slovo či Zemědělské noviny komentovaly události mnohem pestřeji. A ta média, která zdaleka nemají takové finanční prostředky či pozici zděděnou z minulého režimu jako mainstream, jsou nazývána „dezinformačními,“ „prokremelskými“ apod. Jen proto, že alespoň trochu korigují manipulaci. Jak je třeba možné, že když si člověk za deset minut přečte „Ranní kávičku“ Terezy Spencerové, dozví se mnohem více, než když sleduje zpravodajství námi placené ČT celý den?
Situace v mediální oblasti je taková, že pojem „svoboda slova“ snad ani nejde použít. Je to stav permanentní masivní manipulace a pronásledování těch, kteří se snaží sdělit pravdu. Ale má to i pozitivní efekt. Za protektorátu lidé poslouchali přes zapečetěný rozhlas a trest smrti Londýn, pak Hlas Ameriky apod., naučili se číst mezi řádky, vytvořili si přirozenou imunitu vůči manipulaci. A dnešní manipulátoři jsou z toho zoufalí. Dokonce i za vašimi Parlamentními listy pak vidí Putinovu ruku, místo aby se zamysleli nad tím, čemu oni sami slouží a proč je jejich propaganda neúčinná.
Psali jsme:
Loni jste psal o „Babišově listopadu 2018“ s tím, že hra teprve začíná. „Patrně ani Babiš sám dnes ještě neví, co dokáže ustát a jak dlouho bude jeho spojenectví s národem sjednocujícím se proti kolaborantům trvat, ale dnes zoufalství a zuřivost těch, co ho napadají, ukazuje, že hodně napomohl k vyzrávání veřejného vědomí a sebevědomí.“ Jaké je dnes Babišovo „spojenectví s národem“? A jak pokračuje hra?
Tak, jak jsem napsal. Neustále je to jízda na tygru či tanec na vejcích. Zatím je schopen vzdorovat. Myslím, že vydrží, alespoň nějakou dobu, i do budoucna. Mimo jiné i proto, že i další velkopodnikatelé či tzv. oligarchové, kteří jsou schopni podnikat v naší zemi, uvědomují si, jaký to pro ně má význam, cíti s Babišem určitou sounáležitost. Tedy přesněji, uvědomují si, že pokud by padl Babiš, dojde i na ně. Vím, že se to řadě mých přátel nebude líbit, ale podle mého názoru by bez těch více či méně viditelných babišů byla naše země drancována mnohem více bez naděje na zlepšení.
Fotogalerie: - Fuck Erdogan
Proč bere zhruba polovina národa Babiše jako určitého zachránce a vykupitele od toho, co zde bylo předtím? Jsou připraveni omluvit zločiny vlády KSČ, Babišovo údajné estébáctví, jeho členství v KSČ? Anebo jim vlastně „havlovské“ řeči o vyrovnání se s minulostí nikdy nic neříkaly? Mávne rukou polovina národa nad připomínkou 17. listopadu se slovy, „co jsme si, to jsme si“? A je to dobře?
Součástí vyzrávání společenského povědomí a sebevědomí je i to, že se lidé učí rozlišovat podstatné od nepodstatného. Uvědomují si realisticky, jakou roli Babiš a další hrají.
Po roce 89 se mluvilo o zákazu KSČ, poté KSČM. Zdá se však, že komunistická strana nyní skomírá, byť svými hlasy podporuje vládu. Je idea socialismu starého střihu již mrtvá?
Zákaz KSČ? Vždyť tehdy o něm mluvil jen Jirka Vyvadil, aby se zviditelnil coby šéf socialistické strany, která si nedokázala najít jinou parketu a zanikla. Pak ještě Tomáš Sokol, který v politice skončil a je dnes úspěšný právník. To heslo nikdy nezabralo, protože každý, kdo byl tehdy při smyslech, věděl, jak velkou roli sehráli řadoví komunisté při změně režimu. A také to byli oni, kdo svou statečností, ale i schopností vnímat realitu udržel postupně, ale dynamicky reformovanou komunistickou stranu nejen při životě, ale i na určitém vzestupu. Období Jirky Svobody bylo nejúspěšnějším obdobím KSČM. Obávám se, že současný vývoj této strany si ani nevyžaduje její zákaz.
38 procent Čechů starších 40 let dle průzkumu tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Čím to je?
Nedávno jsem se k tomu vyjádřil na svém blogu. Paradoxně je těch, kteří minulý režim zažili a hodnotí ho pozitivně, podle různých průzkumů více či méně než polovina, podstatně více než těch, kteří ho nezažili, v celé dospělé populaci je to jen něco přes třetinu. Tady prostě něco nehraje. Pokud by byl minulý režim tak špatný oproti současnému, hodnotili by ho negativně spíše ti, co ho zažili, a ne ti, na které mohla více působit současná propaganda. Podle mého těch, kteří si skutečně myslí, že za minulého režimu bylo lépe, není zase tak moc. Ani já nepatřím k těm, kteří by si to mysleli.
Příčiny toho, proč se zkušenější část populace hlásí k minulému režimu, jsou tyto: Vidí řadu hrubých pochybení, pokud jde o současnost, a svým přihlášením se k uznání, že za minulého režimu nebylo zas tak špatně, apelují na to, aby se něco změnilo. Citlivě vnímají tendence k tomu, že by mohlo být podstatně hůře, pokud by se prosadili ti, kteří svým servilním postojem k silnějším globálním hráčům připustili, že jsme se propadli mnohem hlouběji, než bylo nutné, oproti tomu, kde jsme mohli být. Lakování současného dění narůžovo, a to stejným stylem, jakým to dělal minulý režim, k vyjádření protestu postojem „laťku nastavenou minulým režimem jste nepřeskočili“ normálního člověka doslova provokuje. Podrobněji k tomu zde.
Dramatik, scenárista a herec Zdeněk Svěrák se vyjádřil, že před třiceti lety netušil, že na nás padne pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce dle Svěráka nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí. „Je to především Putinova úspěšná kybernetická válka,“ uvedl v rozhovoru pro Deník N. Naději vkládá do studentů a mladých lidí. Padla na nás po třiceti letech od „sametu“ pohroma? A můžou nás zachránit jen mladí lidé? Jak?
Zdeňka Svěráka je mně líto. Snad je to stářím, snad nízkou odolností umělců jeho typu vůči manipulaci, snad povědomě pociťovanou a sobě samému vyčítanou poplatností vůči minulému režimu... Nevím. Doporučuji si poslechnout již zmíněné povídání Jiřího Suchého o osudech Semaforu a Divadla na zábradlí v ČRo, zde. Tam si člověk udělá představu o minulé době i o současnosti. Pokud si Svěrák vysvětluje současné problémy „Putinovou úspěšnou kybernetickou válkou“, pak by mohl napsat cimrmanovskou divadelní hru se svou osobou v hlavní tragikomické roli.
Mládež se dnes do značné míry věnuje boji proti klimatické změně a za životní prostředí. Inspirací je jim Greta Thunbergová. Lze vidět podobnost mezi studenty, kteří v roce 89 bojovali za svobodu, a tímto klimatickým hnutím?
Řešení problému klimatických změn v kontextu přechodu na nový typ ekonomického růstu a na nový základ ekonomiky považuji za důležité. Vymanit se ze setrvačného myšlení je velmi obtížné a vyžaduje si jak dobrou teorii, tak i značné intelektuální úsilí, včetně poctivého studia. Podílet se na změnách, o které jde s vědomím toho, o co jde, je dřina, dřina a dřina. Divím se rodičům, kteří se na svém dítěti dopustili toho, co je podle mě dost brutální.
Pokud jde o hlasy, které tvrdí, že socialismus se k nám vrací právě skrze tato ekologická hnutí, co k nim říci? Jsou věci jako masivní omezování průmyslu, zdražování masa, zdražování letecké přepravy nebo dotování elektromobilů a obnovitelných zdrojů energie cestou k nové totalitě, jak tvrdí klimaskeptici?
Patologičtí lidé vždy toužili po „přerozdělovací moci“, po tom, aby určovali, komu co bude přiděleno. A aniž by si to uvědomili, dnes byli vmanipulováni do pozice těch, kteří mají řešit budoucnost naší planety rozhodováním o tom, koho nechají přežít.
Tomáš Halík, Michael Žantovský, Michael Kocáb a jiní. To jsou ti, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz důstojně? A co jeho žena Dagmar?
Dagmar Havlová je moje krajanka z brněnských Židenic, já jsem dětství a dospívání prožil v nedalekých Obřanech. Je velmi dobrá herečka, její „Holka na zabití“ je náš filmový skvost, zpříjemnila Václavu Havlovi závěrečnou část života. Pokud jde o Havla, v lecčems ho lze chápat. V Západu viděl vždy ty, kteří ho podporovali a chránili před represemi, kterými byl vystaven. V rámci disentu se věnoval kritice režimu a neměl žádnou konkrétnější vizi nastávajících změn, zejména v ekonomické oblasti. Neuvědomoval si ani rizika, která naši zemi čekají. Rovněž tak v jeho okolí bylo minimálně těch, kteří mu mohli v jeho misi pomoci.
Ne nepodstatnou roli sehrála i Havlova schopnost relativizace patrná už z jeho děl, prostřednictvím které si dokázal sám sobě a části těch, kteří přistoupili na jeho vidění reality, všechno zdůvodnit. Jakékoli pochybení, jakékoli selhání, jakoukoli roli sebe sama jako figurky vtažené do cizí hry. Patrně právě proto byl vybrán tehdy se výrazně modifikujícím jádrem současné globální moci. To doznalo po rozpadu bipolárního světa značné změny, která ovšem začala už za Gorbačovovy perestrojky.
Připomeňme si první kroky Václava Havla: 1. Pozvání dalajlámy, což byl tvrdý úder proti československo-čínským obchodním vztahům. V té době jsme už mohli zanechat snění o tom, že například pracně vyvinuté a odladěné tisícimegawattové turbíny vyráběné Škodou Plzeň budeme moci vyvážet do Číny a že se obrovský potenciál Škody Plzeň využije. 2. Zahájení programu likvidace většiny vojenského průmyslu, zejména na Slovensku (Martin, Bánovce nad Bebravou), což znamenalo zánik špičkového průmyslu a ztrátu míst pro desetitisíce kvalifikovaných pracovních sil. Současně to vyvolalo pochopitelnou reakci v podobě vzedmutí vlny slovenského nacionalismu, které se zmocnili někteří politici, čímž byl odstartován zánik federálního státu se všemi fatálními důsledky na oslabení pozice následnických států na mezinárodním poli a zejména v mezinárodních obchodních vztazích. 3. Jednostranná omluva sudetským Němcům, která oslabením české pozice otevřela ránu permanentně destabilizující vztahy mezi námi a naším největším sousedem. Svým způsobem bylo velké štěstí, že tyto kroky, ke kterým byl Havel zmanipulován, kdy bylo využito jeho nezkušenosti či naivity, oslabující postavení Československa, vyvolaly protireakci ze strany těch, kteří ovládli vládní pozice při řízení ekonomiky, tj. skupiny Václava Klause. Ti nemohli, a to i ze svých pragmatických pozic, reagovat jinak než zvýrazněním obrany národních ekonomických zájmů, které patrně v jejich původní ekonomické koncepci nebyly tak akcentovány.
Je špatně, když politici nadávají novinářům ČT, např. z pořadu 168 hodin?Anketa
Vznikla tak zásadní polarita, která přetrvává a patrně i graduje dodnes: Sloužit cizí moci, pokořit se, aby bylo líp, spoléhat na to, že mocní to s námi myslí dobře či přinejmenším nemá smysl jim vzdorovat, aby nebylo hůř – nebo definovat a bránit české národní zájmy, snažit se o to, abychom v naší zemi mohli sami rozhodovat o svých osudech, nenechat se vtáhnout do cizích her? O tuto polaritu jde. Je to nejen polarita Havel–Klaus, ale i Bakala–Babiš, antizemanovci–zemanovci, „tzv. demokratická opozice“–„tzv. nedemokratické strany“, mediální mainstream–alternativní media... atd. A nejenže se hrotí, ale je stále více čitelná.
Ať nezapomeneme na současného prezidenta Miloše Zemana: Jak u příležitosti tohoto výročí zhodnotit jednotlivé fáze jeho politické činnosti?
Chová se mnohem rozvážněji než na začátku svého prvního prezidentování. Jeho projev přednesený spatra při udělování státních vyznamenání ukazuje na to, jakou duchovní úroveň mají ti, kteří ho chtějí pro neschopnost z funkce prezidenta odvolat.
Co jsme získali za uplynulých 30 let? A co jsme ztratili?
Změny byly nezbytné. Bez nich to nešlo. Ale vše teprve začíná. Nejdůležitější je nyní učit se z toho, co se odehrálo během třiceti let, učit se z toho, co probíhá nyní před našima očima, vzájemně se učit z toho, jak to vidí lidé, se kterými každý z nás přichází do styku. Za sebe bych ještě dodal – vážit si dobré teorie, ta je tou největší oporou při orientaci v současném dění.
Pane docente, jaké jsou vaše osobní vzpomínky na 17. listopad 1989?
To by bylo na dlouho! Něco píšu na svém blogu, kde uvádím i vzpomínky dalších zajímavých lidí, které osobně znám. Bez přehánění – byl jsem u toho, když na Národní třídě byla prolita první krev. To byla ta kaluž u tehdejšího Kubánského kulturního střediska. Byla to krev mého kamaráda, se kterým jsme se, se skupinkou dalších, pokusili projít na Národní třídu z oslavy jeho narozenin. Byl moc bujný a dostal pendrekem do nosu. Spíš omylem. Ale návazně jsem viděl řadu dalších zajímavých věcí, které se nedostaly ani do zprávy o vyšetřování tehdejších událostí.
Pokud jde o to hlavní, tak můj názor byl – zásadní změny jsou nutné, vedení KSČ naprosto selhalo, za každou cenu je potřeba zabránit použití síly, z hlediska toho, co jsem mohl částečně ovlivnit, to byly Lidové milice. Tento názor jsem sdělil už v lednu první den Palachova týdne demonstrantům. Překvapuje mě, kolik lidí mně dnes tento postoj vyčítá. Patrně dodnes nepochopili, proč systémově selhal minulý režim a o co v listopadu šlo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
