Při posledním, prázdninovém rozhovoru jsem se vás, pane docente, ani nezeptal, jak trávíte letní čas. Tak spěchám, abych to napravil. Tak tedy, jak ho trávíte?
Děkuji moc za optání! Doby, kdy měsíce červenec a srpen pro mne znamenaly prázdniny, jsou už dávno, dávno pryč. Teď to poznám jedině podle zvýšené frekvence návštěv a kratších pobytů vnoučat s námi na chalupě, i když vzhledem k jejich se stále zvyšujícímu věku těch návštěv také ubývá. Kromě péče o vnoučata, která dnes spíše už znamená jen vaření a jejich pomoc na zahradě a některé radosti – myslím to opravdu! – s tím spojené, jsou tyto měsíce spojeny s péčí o zahradu, kočičí společenstvo, které tu zahradu navštěvuje, a vaření marmelád a povidel a spoustu drobných radostí, které život mého věku přináší velice často. Někdy napíši článek, někdy dva i tři, letos jsem dopisoval po třech letech knížku o geologii pro děti a budu doufat, že ji někdo vydá. Stejně jako tu o přírodě středních Čech. Slíbilo mi to sice středočeské hejtmanství, ale nějak se v poslední době nehlásí.
Že mluvíte o geologii. Vy jste přece geolog, tak co byste nám řekl o zemětřesení v Itálii?
Z lidského hlediska je to obrovská tragédie! Přesto si myslím, že publicita tohoto zkázonosného jevu byla našimi médii silně opominuta. Na rozdíl třeba od pana Dalíka nebo od olympiády v Riu. Ale abych neodbíhal. Itálie má tu smůlu, že leží ve středomořské oblasti, kde, jak známo, se stýkají dvě litosférické desky, africká a euroasijská, a k zemětřesením i k sopečné činnosti tu dochází často. Zejména v horských oblastech, které stále rostou. Zemětřesení je obrovská vnitřní síla Země, jeho podstatu známe jen v obrysech, a tak i zdánlivě dokonalá síť seismických stanic, kterou Itálie disponuje, vám nikdy neumožní bezpečně předpovědět, kde, kdy a jak moc zemětřesení udeří.
Myslíte si, pane docente, že by se mohlo zemětřesení objevit i u nás?
Vy určitě myslíte velké, zkázonosné zemětřesení. Protože drobná zemětřesení či zemětřesné roje jsou u nás známé nejen v Poohří či na Broumovsku, ale i na rozhraní Českého ráje a Podkrkonoší, pod Orlickými horami i na Moravě, zejména v karpatské oblasti. Já si osobně pamatuji zemětřesení z poloviny osmdesátých let minulého století, to bylo v Polabí, kdy nám poskakovaly skleničky v obývací stěně, houpal se lustr a bylo slyšet hluk, jako když jede vlak. Vrátíme-li se do geologické minulosti, postihovala Český masiv opravdu velká zemětřesení.
Třetihory a začátek čtvrtohor nejsou z geologického vnímání času od nás tak daleko a z paroviny, kterou u nás vytvořilo křídové moře na severu a eroze na jihu, se zdvihly naše pohraniční hory i hory uprostřed Čech. Všechno podle starých zlomových struktur, které se vytvořily desítky a stovky milionů let předtím. Jmenuji třeba oherský rift, lužickou poruchu, železnohorský zlom, pražský zlom, hronovsko-poříčský zlom a samozřejmě zlomy a nasunutí karpatská a další a další. Můžete namítnout, že tehdy se tvořily Alpy, Karpaty, Apeniny a další veliká pohoří.
Ta pohoří se tvoří a rostou stále, stále existuje tlak africké desky na euroasijskou a vůbec není vyloučeno, že se zemské desky na našich zlomech pohnou. Proto bychom měli víc věnovat pozornosti právě těmto jevům a možná být i více solidární s postiženými. S takovými ano, protože přírodě se jen těžko poroučí. A stejně to nejde.
A co říkáte Turecku?
Turecko je krásná země! Kdo tam jednou byl, nezapomene. Ale ani ta není vyjmuta ze středomořské oblasti. Zemětřesení jsou tam častá a kdo navštívil střední část této krásné země, ne jen mořské pobřeží, ví, že je v něm skryto mnoho sopečných hor. Větších i menších. A myslím si, že obyvatelé těch končin k nim chovají náležitý respekt. Alespoň co jsem měl možnost s některými z nich mluvit.
Dobře, dobře. Ale já myslel spíše něco jiného. Ten nepovedený puč…
Víte, pane redaktore, já už jsem připomněl, že nejsem politik a nepřísluší mi takové věci hodnotit. Ale podle reakce těch „správných“ politiků, a nejen u nás, ale hlavně na západ od našich hranic, si myslím, že to někomu nevyšlo a že to zrovna nebyla jen turecká armáda. Tolik hysterie jsem už dávno nezažil. A ten, se kterým jsme se objímali zhruba před půl až tři čtvrtě rokem, zvláště když bylo sestřeleno ruské letadlo, je nyní zřejmě největší padouch v očích mnohých politiků a tzv. lidskoprávních „neziskových“ organizací. Přitom hájil a hájí dosud demokraticky zvolenou vládu, i když na její činnost můžeme mít pohledy různé.
V předchozích větách jste nadhodil olympiádu v Riu. Sledoval jste ji?
Moji blízcí tvrdí, že jsem nenapravitelný sportovní fanoušek a že jakmile dávají v televizi sport, dívám se. A to, prosím, bez ohledu na denní či noční dobu. Ale olympiádu v Riu jsem sledoval nějak z ústraní. Po pravdě řečeno, moc ne. Proč? Protože si myslím, že to byla diskriminační olympiáda. Nevím, z jakých míst vyšla myšlenka neumožnit ruským sportovcům účast. Vím jen, že s tím začal atletický svaz pod vedením Brita. A pak se řeklo, všichni ruští sportovci, a pak se to vztáhlo i na sportovce z dalších zemí (od nás směrem na východ), kteří mají dopingovou minulost, že startovat nesmějí. Ale sportovci s dopingovou minulostí z USA, Velké Británie, Francie, Německa a dalších velkých zemí startovat směli.
Hodně se hovořilo o skandálech s kontrolou dopingu. Rád bych viděl antidopingové testy mnohých západních sportovců tak, jak to u nás prezentovali o těch východních. Nic, ticho po pěšině. Jen v televizi. Do ní se zřejmě nedopatřením dostalo, že na jednoho sprintera z USA s dopingovou minulostí diváci bučeli. A byli za to nepěkně odsouzeni. Ti diváci. Těžko mne bude někdo přesvědčovat, že tato olympiáda nebyla diskriminační. A hodnoty získaných medailí byly nižší. Škoda. Stejně jako doping, ani diskriminace či nevhodné chování olympijských vítězů do sportu nepatří. A za vším hledejte peníze. A velké peníze. Ne však pro sportovce! Nedivte se mi proto, že jsem letošní olympijské dění tolik nesledoval.
Psali jsme:
Obraťme tedy list a pojďme se podívat k nám, do přírody. Co říkáte letošnímu počasí v letních měsících?
Podle mne bylo prima. Takové, jaké má být! Chvíli teplo, chvíli moc teplo, chvíli bouřka a pár dní ochlazení… Co si můžeme víc přát? I zemědělci tvrdí, že nakonec se jim úroda vydařila, i když z počátku hrozili, že budou chtít dotace, protože začalo pršet. Ale to se snad v našich zeměpisných šířkách stává. A že velkochovy nevynášejí? Nevynášejí, protože jsou hloupé, ale to vědí odborníci dobře. Znám řadu malochovatelů a v životě jsem od nich neslyšel větších stížností. Když, tak hlavně na to, že je bolí záda. Kdo zná život zemědělce, nemůže se divit. Nedávno ale proběhla tiskem informace, jak je na tom naše zemědělství špatně. Že nikdy tak špatně na tom nebylo. Že by přece jen nebyla pravda to, co nám říkal pan prezident Havel dne 1. ledna 1990?
A co spor o církevní restituce?
Myslím, že tento problém bude ještě dlouho omílán. Svým způsobem si za to církve, jejich představení a zejména mnišské řády mohou sami. Svou nenasytností, která odporuje podstatě církve a hlavně křesťanské víře. Škoda. Nedávno proběhla tiskem tato zpráva – cituji: „Německý řád stáhl žalobu, uznal, že od roku 1891 není vlastníkem.“ Myslím, že většina žalob je podobná. Ale z nejasných dokladů může přece jenom „něco kápnout“. A církevní stavby chátrají. Kdyby kostely neopravovali stát či obce nebo věřící, byly by v troskách. A lidé to vidí; ne, že ne.
Ale přece jenom jsou v tisku a ve sdělovacích prostředcích i dobré zprávy…
Ano jsou, to nepopírám a dělají mně velkou radost! Třeba o tom, že v lomu Vršany našli zkamenělý strom z třetihor nebo že hmyz se miniaturizoval, aby se uchránil před ptáky, či že mourovatý kocourek našel cestu domů z Moskvy až do Murmansku a že mu tam za jeho výkon bez dopingu postavili bronzovou sochu, nebo dokonce, že Sparta vyhrála 2 : 0. To jsou zprávy, které se tak často opravdu neslyší a jsou velmi pozitivní.
A ještě mi, pane docente, řekněte, koho tipujete za vítěze prezidentské volby v USA?
Vždycky jsem držel pěstičky republikánům. A není tomu nyní jinak. Věřím, že prezidentem USA bude zvolen Donald Trump. Je to alespoň osobnost na rozdíl od paní Clintonové. I když i nejmocnějšího muže planety řídí z pozadí daleko mocnější síly americké společnosti.
Jsou to vážné otázky a vy se stále usmíváte. Pokládáte je tedy spíše za úsměvné?
To jste řekl vy, pane redaktore.
Třeba budete pokládat nevážnou otázku za vážnou. Ptal jsem se vás na začátku našeho rozhovoru, jak prožíváte prázdniny. Zeptám se vás tedy na jednu věc, o které v našem rozhovoru ještě nebyla řeč. Četl jste, nebo čtete nějaké knížky?
To je opravdu vážná otázka. Člověk, byť by byl i v mém věku, má se stále vzdělávat. Přesto čas od času si rád přečtu dobrou detektivku, třeba ty o kapitánu Exnerovi z pera Václava Erbena. Letos přes prázdniny jsem přečetl všech třináct. Ale teď čtu velmi zajímavou a v mnohém stále aktuální a poučnou knihu, která se jmenuje Příhody hraběte Václava Vratislava z Mitrovic na cestě do Cařihradu konané.
Je to vydání z roku 1854, ale příhody jmenovaného jsou z doby panování císaře a krále Rudolfa II. A porovnávám-li některé vážné události cesty se současností, zjišťuji, že tehdejší reálie se v mnohém podobají situacím v některých spřátelených arabských zemích dneška. Chcete-li je slyšet, jsou to Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. A pak jsem nedávno dostal krásnou knihu o českých železivcích, kterou si také s velkou chutí přečtu. A jsa pouhý paleontolog, určitě se poučím. A také krásnou knížku o Brdech. Lidé touží po dalekých cestách, svou vlast ale neznají. Doporučuji ji všem k přečtení.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
