Jaké nejdůležitější dopady lze očekávat od výsledku nedělního referenda, v němž o tři procenta zvítězili zastánci ústavních změn v Turecku?
Dojde k ještě většímu posílení autoritářského charakteru současného Turecka, k výraznému snížení demokratizačních tendencí, k odklonu erdoganovské politiky od evropských hodnot a k faktickému konci přístupových rozhovorů Turecka s Evropskou unií.
Hrozí, že kromě koncentrace moci v rukách jednoho člověka bude dalším důsledkem i konec sekulárního politického systému, který, byť v současnosti již jen formálně, přetrvával z dob prvního prezidenta Turecké republiky Kemala Atatürka?
To je velmi pravděpodobné. Nicméně turecký nacionalismus, na kterém Atatürk postavil moderní Turecko, se bude nadále rozvíjet. Čím více bude nacionalistická rétorika pro Erdogana a jeho druhy výhodná, tím více se bude turecký nacionalismus radikalizovat.
Čím se dá vysvětlit, že ve prospěch „ano“ výrazně promluvily hlasy Turků žijících v Evropské unii (v Německu 63 procent, v Rakousku 73, v Belgii 75 a ve Francii 65 procent), kteří by teoreticky měli být více nakloněni demokratickému než absolutistickému způsobu vládnutí?
Pokud můžeme těmto číslům vůbec věřit – jinými slovy, pokud výsledky referenda nebyly zfalšované, jak upozorňuje turecká opozice i řada mezinárodních expertů – svědčí to o výrazném nedostatku evropské identity mezi tureckými komunitami žijícími v západní Evropě. Je to další nepříjemný důkaz toho, že se evropská integrace tureckých menšin nezdařila. Vzhledem k tomu, že i pro tzv. průměrného voliče bylo referendum hlasováním pro nebo proti demokracii evropského typu, je jeho výsledek špatným signálem i pro západní politické elity. V každém případě si Erdogan mezi evropskými Turky našel nové přátele, kteří mu v budoucnu propagandisticky poslouží v pravou chvíli. A on jim za to ochotně nabídne ochrannou ruku.
Dá se hlasování evropských Turků brát i jako nějaký vzkaz Evropské unii? Vždyť většinově de facto slyšeli na slova prezidenta Erdogana, který nazýval Evropany vnuky nacismu nebo vzkazoval evropským politikům, že nedovolí evropským fašistům, aby zranili čest a hrdost Turecka.
Výsledky referenda spíše oslabují jednotlivé evropské země, které jste zmínil v předchozí otázce. V dlouhodobém horizontu může radikalizace evropských Turků vést k vnitřnímu rozdělení těchto zemí. Nicméně důležitější než nějaké hlasování pro, nebo proti Erdoganovi je podíl místních Turků na domácí politice. Není bez zajímavosti, že jedním z hlavních iniciátorů rezoluce uznávající genocidu Arménů během první světové války, kterou německý parlament schválil loni v dubnu, byl předseda strany Zelených Cem Özdemir, jehož rodiče se do Německa přestěhovali v 60. letech právě z Turecka. Loňská hysterická reakce tureckých médií i politiků na tuto rezoluci měla být pro Evropskou unii dostatečným varováním, že se Turecko nehodlá vydat směrem k demokracii a svobodě.
Dohoda mezi Tureckem a Evropskou unií z minulého roku přispěla k opadnutí migrační vlny do EU. Stává se za nových okolností její nedodržení a propuštění mas lidí z islámského světa do Evropy silnějším vyděračským potenciálem?
Každý, kdo četl tuto dohodu, ví, že je od základu nesplnitelná. Zejména v těch částech, ve kterých se Turecko zavazuje k demokratizačním procesům. A každý od začátku ví, že samotná dohoda je řešení pouze dočasné, a tudíž špatné. Přenést odpovědnost za ochranu hranic na cizí státní útvar, který je navíc zmítán vnitropolitickými konflikty, není příliš prozíravé rozhodnutí. Když evropské země posilují svá vnitřní bezpečnostní opatření, je to bráno jako něco, co odporuje evropským hodnotám. Když Turecko staví na své hranici se Sýrií mnohakilometrovou zeď, je to v pořádku, protože tím přeci plní dohodu s Evropou. Větší míru pokrytectví si lze jen těžko představit. V každém případě se strůjci této dohody dostávají do stále větší pasti. Každým dalším krokem, kterým Turecko směřuje k diktatuře, se ukazuje, jak špatné rozhodnutí učinili. První, kdo by měl dohodu s Tureckem vypovědět, je Evropská unie.
Zvolna se vytratila z pozornosti médií kauza bombového útoku na fotbalisty Dortmundu, z něhož byla podezřelá dvojice, která měla mít blízko k Islámskému státu. Myslíte si, že fotbal s veškerým humbukem, který panuje kolem jeho největších hvězd a nejslavnějších klubů, by mohl být pro islám a jeho vyznavače z nějakého důvodu atraktivním terčem?
Vytratila se z celkem jednoduchého důvodu, protože vyšetřování nikam nevedlo. Není zřejmé, kdo skutečně útočil, zda islamisté, extrémní levice nebo extrémní pravice. Není ani zřejmé, kdo se k útoku z řad extremistů hlásí. Fotbal se nicméně terčem islamistů stal již v listopadu 2015 v Paříži během přátelského utkání Francie–Německo. Nebyla by to tedy žádná novinka.
Na místě činu byl nalezen vzkaz, že sportovci a celebrity v Německu jsou od nynějška na „listině smrti Islámského státu“. I když není jisté, zda šlo opravdu o poselství IS, nebo záměrnou provokaci, co by útoky na osoby vnímané jako symboly způsobu západního života mohly přinést?
Zatím se pohybujeme opravdu v rovině spekulací. IS útočí na západní způsob života v jeho celku, ve všech jeho podobách a principech. Cílem Islámského státu je zničit Západ jako apokalyptického nepřítele. Ve zrůdné ideologii IS jsou si všechny oběti rovny.
Přesto se zeptám, jaké znaky západního způsobu života, ať už nejrůznější druhy zábavy, hudební koncerty, zcela odlišný přístup k sexu, pornografie, alkohol, vybraná jídla či další požitky, jsou pro vyznavače islámu nejvíce provokativní?
Konzumní způsob života bude za všech okolností v jistém rozporu s náboženstvím. Pro křesťana nebo muslima svoboda neznamená, že si každý může dělat, co chce. Pro věřícího člověka svoboda znamená být ve vztahu s Bohem.
ParlamentníListy.cz nedávno přinesly rozhovor s brněnským muslimem, který bojuje proti konzumnímu způsobu života, upadání rodinných vazeb a také proti českému alkoholismu. I když jeho cestování po festivalech s čajovým výčepem, které nazývá „čajovým džihádem“, může vypadat legračně, není to jen další potvrzení toho, že muslimové se sami přizpůsobit nechtějí, ale naopak chtějí změnit styl života místních k obrazu svému?
Muslimové i křesťané chtějí žít v souladu se svým náboženstvím. Pokud jejich životní styl není v rozporu s platnými zákony, je to i jejich právo a svoboda zaručená ústavou. Svobodná, sekularizovaná společnost by měla být schopna za všech okolností vyvažovat zájmy nejrůznějších skupin společnosti, včetně těch, které označujeme za náboženské. Zároveň je však její funkcí chránit nejvyšší demokratické hodnoty, jako je spravedlnost, rovnost a tolerance. Historickým problémem je, že náboženský fundamentalismus tyto hodnoty do značné míry odmítá akceptovat, a dává tím prostor pro vznik a rozvoj náboženského extremismu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
