Česká politická scéna vesměs odmítá kvóty pro přijímání uprchlíků. Jak je vidíte vy?

Vidím tuto záležitost šířeji. Je jednoduché říci ne. Ale jsou tu hraniční země Schengenu, kteří schengenskou hranici nějakým způsobem spravují, mají s tím vyšší náklady než třeba my. Říci není to vůbec náš problém, dělejte si s tím Italové, Řekové, Španělé, Malťané, co chcete – mi přijde trochu nesolidární. Zavádět debatu o tom, kdo za to může, že ty země jsou destabilizované – jako Libye, Irák apod., je sice hezké, ale už to nic neřeší. Prostě říkat si, že bylo špatně, že jsme svrhli Kaddáfího nebo Saddáma Husajna, nic neřeší a realitu to nezmění.

Na druhou stranu stanovovat kvóty je i něco jako návod pro pašeráky, aby si mohli organizovat svůj pašerácký byznys převádění lidí z těch zemí. Kvóty se mi nelíbí, jsem zásadně proti nim. Tato věc by měla zůstat v rozhodování národních států. S tím, že by bylo třeba se podívat na migrační politiku EU jako takovou. Buď platí a měla by se dodržovat, anebo neodpovídá situaci, pak by se měla změnit. Argument, že nevíme, koho si sem bereme, je pravdivý. Přestože pokusy dělat nějakou evidenci a základní zdravotní vyšetření v záchytných zemích asi je. Ale opravdu nevíme, kdo všechno se s uprchlíky sveze. Když se dívám na obličeje těch lidí, tak u některých si nejsem jist, zda jde opravdu o lidi politicky pronásledované či jestli jsou vyháněni ze svých domovů vinou nějaké občanské války. Takže tvrzení, že musíme pomáhat lidem, protože jim jde v jejich zemích o život, neplatí an bloc. Opět zase – nemáme příliš možností, jak tuto věc rozřešit a mít jistotu, že to tak skutečně je. Opravdu nemáme povinnost přijmout každého, kdo sem chce jít. A nemůžeme za všechny problémy toho světa, odkud lidé přicházejí.

Kvóty jsou samozřejmě jenom iluzorní číslo na prvotní záchyt z toho, jak nám je pošlou Italové či Řekové. Protože většina z těch lidí stejně nechce zůstat v Česku a bude se chtít dopravit za svými příbuznými do Švýcarska, Německa či severských zemí. Potíž je i v tom, že jakmile se dostanou do schengenského prostoru, přestane existovat povědomí, kde se nacházejí. Konečné rozmístění těchto lidí vůbec nemusí odpovídat počátečním kvótám.

Což není nic, co by mělo uchlácholit Českou republiku. Že sice přijmeme 1 300, ale nakonec jich tu zůstane 300. Migrační politika České republiky by měla být realistická v tom, že bychom měli mít pro migranty místo. A zároveň si říci, že nejsme zemí jenom odmítající. Za minulých 20 let jsme přijali asi 100 tisíc Ukrajinců a jiných osob. Nejsme tedy zemí, která by se tvářila vyloženě jen negativně.