Vládní strany u svých voličů vyvolaly velké naděje. Tou hlavní bylo, že se podaří odstavit Andreje Babiše od moci. To se skutečně podařilo. A voliči obou vládních koalic jsou z toho stále ještě v euforii. Ta ale nebude trvat věčně.
Nejpozději někdy na jaře tohle nadšení vyprchá a voliči se začnou ptát, co vlastně ta vláda pro ně udělala dobrého? A pokud si nebudou umět jednoduše odpovědět, jejich nadšení pro vládní strany pohasne.
A to je problém. Rok 2022 bude totiž rokem pokračující volební kampaně. Na podzim nás čekají komunální a senátní volby. Spolustraníci určitě nebudou mít radost, když vinou svých vládních kolegů přijdou o práci. Protože, a to si uvědomme, politické strany vládního tábora stojí z velké části na lidech z komunálu, na starostech, radních a zastupitelích, pro mnohé z nichž je právě starostování obživou. Neúspěch na podzim tak má potenciál vnést do vládních stran pořádné pnutí.
Prezidentská volba
A k tomu tu máme prezidentskou volbu, která opět nejpozději od jara bude politickou událostí číslo jedna. A je teď úplně jedno, kdo konkrétně nakonec bude nebo nebude kandidovat.
Postupně se totiž vykrystalizují tři typy kandidátů – vládní, kteří budou v té kampani muset chtě nechtě nějakým způsobem hájit vládní politiku; opoziční, kteří budou naopak do vlády sekat hlava nehlava; a polovládní, což bude kroužek různých rádoby nezávislých rádoby osobností, které bude podporovat zejména pražská kavárna. A právě tihle budou pro vládu tou největší osinou v zadnici, protože budou jednak vládním kandidátům krást voliče a jednak vládu tlačit na místech, kde to bude nejvíc bolet.
Vláda bude zkrátka v defenzívě. Je to nevyhnutelné? Není. Nejlepší šancí vlády je zformulovat populární politiku, tu hezky zabalit a prodat ji voličům. To je ostatně vládní strategická výhoda. Může dělat konkrétní věci, a tím si získávat podporu lidí.
Naproti tomu strategickou výhodou opozice je, že může slibovat všechno možné. Ví totiž, že nic z toho stejně neumí splnit, protože k tomu tu moc na rozdíl od vlády nemá.
Andrej Babiš tuhle strategickou výhodu chápe. Ostatně vcelku úspěšně právě tuhle strategii (i díky komunikační impontenci tehdejší opozice) provozoval ve vládě. Otázka zní, chápe to i Fialova vláda? Zdá se, že ne.
Proč? Protože kdyby to chápali, nemohli by se rozhodnout, že svoje vládnutí zahájí tím, že začnou překopávat rozpočet. To je strategická chyba.
Chyby nové vlády
Jednak tím vláda zabije spoustu času, který by mohla produktivně využít jinak. Za druhé tím otevře prostor pro případné konflikty, protože stejně jako se všichni ministři shodnou, že je potřeba šetřit, tak se úplně stejně shodnou, že zrovna na tom jejich ministerstvu se na ničem nijak ušetřit nedá a naopak by potřebovali svoje rozpočtové kapitoly posílit.
Podporujete vládní návrh, který ve volbách umožní korespondenční hlasování ze zahraničí?Anketa
A konečně se tím úplně upozadí pozitivní kroky, které by ta vláda mohla dělat. A vyvolají úplně zbytečně vzpomínky na Nečasovu vládu, která diplomaticky řečeno nebyla úplně mistryní světa v popularitě (a ve které navíc současný ministr financí i premiér seděli).
A podobné je to s digitalizací. Reorganizací celé téhle agendy pod nový útvar pod Ivanem Bartošem vláda ztratí půl roku. To by nemuselo vadit, kdybychom se nenacházeli ve volebním roce. Vláda by přece chtěla, aby ještě před volbami mohla veřejnosti ukázat konkrétní digitální produkty, konkrétní řešení, která umožní občanům, aby si třeba novou občanku vyřešili z domova.
Vláda se ale rozhodla celou tuhle agendu přeskládat. Fajn, ale výsledkem bude, že na podzim před volbami se budou moci voličům pochlubit jedním velkým nic. Přitom právě digitalizace by se dala považovat za vlajkovou loď nové vlády. A pokud ne celé vlády, tak to nepochybně platí o Pirátech.
A zmiňme ještě třetí oblast – řešení pandemie. Tady vláda po slibném začátku, kdy skutečně asi týden byla komunikace jasnější, opět zabředla do komunikačního bordelu a chaosu, který nastolili předchozí ministři Adamem Vojtěchem počínaje i konče. A samotný obsah opatření? Žádná zásadní změna se nekoná. Patrně jedinou novinkou je ‚pracovní karanténa‘, což samo o sobě zní jako oxymóron.
Nepopulární škrty
A tím jsme se dostali ke komunikaci. Vláda za ten první měsíc nebyla schopna říct, co chce vlastně dělat. A je dost možné, že to ani sama neví. (Což by byl samozřejmě byl problém nejen pro tu vládu, ale i pro naši zemi.)
Výsledkem je, že si s novou vládou (k její vlastní škodě) veřejnost spojí jen škrty. A to ještě jen poměrně primitivní škrty. K redukci státního aparátu se totiž vláda neodhodlala (protože si myslí, že jí v tom brání služební zákon). A na provedení nějakých strukturálních a podstatných jmen, která by skutečně nasměřovala veřejné finance na trajektorii vyrovnaného hospodaření, potřebuje vláda změnit zákony, protože právě ty určují mandatorní výdaje, které tvoří přibližně 80 % výdajů státního rozpočtu.
A na změnu zákonů potřebuje vláda čas, který ale nemá. Sama sebe se tak odsoudila k tomu, že šetří jen tam, kde může, a výsledkem jsou například škrty v platech policistů a učitelů, kteří za to vládním stranám u voleb nepoděkují.
Vláda má za sebou teprve měsíc své existence a pořád se ještě veze na vítězné vlně entuziasmu svých podporovatelů z voleb. To ale nebude trvat věčně, a pokud chce vláda uspět, musí zamakat jak na obsahu, tak i na prezentaci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
