Zažil jste všechny státní útvary, jimiž naše země od vzniku Československa prošla. Pamatujete si období první republiky?
Rok vzniku Československa 1918 a rok mého narození 1929 dělí „pouhých“ jedenáct let. Takže můžu říct, že jsem zažil významnou část naší stoleté historie a řadu věcí si ještě pamatuji. Je to dáno tím, že v naší rodině jsme se k mnoha věcem vraceli, a také tím, že mám fotografickou paměť. Naše rodina byla zasažena všemi historickými etapami od zrodu našeho státu, třicátými léty, 38. rokem, válkou, padesátými léty, osmašedesátým rokem, dobou normalizace. Prožili jsme to, milovali jsme svou vlast a já jsem na ni dodnes hrdý.
Měli jsme život naší rodiny zachycený na fotkách, a i když se během různých historických a politických zvratů a častým stěhováním spousta těch alb někde ztratila, tak mám ty fotky pořád zafixované, jak jsem je v těch albech viděl. Takže si pamatuji i věci, kdy mi bylo pět nebo deset let i díky těm fotografiím. Na škole za první republiky jsme oslavovali Masarykovy narozeniny a dodnes si pamatuji začátek básničky, kterou jsme se v první třídě učili, a ta zněla: „Dnes všechny děti slavný den světí, do Prahy přáníčka se srdcem letí.“
Připomínáme si sto let od vzniku republiky. Je vůbec co slavit, když Československo už neexistuje, a nynější republika – citujme hlas lidu – je rozkradená a rozprodaná?
Stále se cítím být Čechoslovákem a hrdým Čechem. Jsem hrdý na to, že samostatný stát Čechů a Slováků vznikl, že se léta udržel s různými historickými zvraty. Nedávno jsem byl na jubilejním strojírenském veletrhu v Brně a tam zaznělo z úst představitelů obou států, českého i slovenského premiéra, i představitelů velkých průmyslových podniků, že vztahy mezi Čechy a Slováky jsou báječné, že v mnoha věcech postupujeme společně a cítíme tu sounáležitost. Připomněli jsme si, že za první republiky jsme patřili mezi deset nejprůmyslovějších zemí světa, konkrétně jsme se dělili o sedmou a osmou příčku.
Myslím, že i ta mladší generace to tak začíná vnímat, že ten vztah není jenom politicko-obchodní, ale že tu sounáležitost Češi i Slováci opět cítí. Za minulých ér jsem často spolupracoval se slovenskými partnery, techniky i šéfy firem, nikdy jsem ani nevnímal, že oni mluví slovensky a já česky. Rozuměli jsme si. I když se dnes jedná o dva samostatné státy, tak ty vztahy se znovu upevňují. I na slovenské straně jsem to cítil tak, že je skutečně co slavit.
I když za Západem v životní úrovni pořád zaostáváme, máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. Jak se lidem u nás žije?
To zaostávání za Západem nijak neprožívám a nepociťuji. Záleží, jaké hodnoty kdo upřednostňuje, co si kdo pod bohatostí života představuje. Když si vezmu, k jakým hospodářským zvratům u nás došlo po roce 1990, tak si myslím, že je to skoro zázrak, jak dnes prosperujeme a jak si většina společnosti žije. Otázka je, jestli úroveň společnosti spočívá v tom, jestli mají lidé levnější, nebo dražší auta, lepší vybavenost domácností. V současné době si nemáme moc na co stěžovat. Jestli má průměrný obyvatel na Západě lepší auto, lepší televizor nebo jestli si může dopřát víc masa, může si dovolit luxusnější dovolenou, to ano, ale jinak v tom nevidím zas až takový rozdíl.
Ale ještě k té bohatosti či chudobě. Jako celek nejsme chudí, ale statisticky to známe: Když u stolu jeden sní celé kuře a druhý nic, statisticky oba zkonzumovali půlku kuřete. Na jedné straně obrovské zisky některých společností, často odplývající ze země, dále enormní příjmy jednoho procenta obyvatel a na druhé straně příjmy zaměstnanců či zisky drobných podnikatelů. A existuje ještě střední třída? Dříve se říkalo základ státu. Pak další mezera – úroveň penzí až po existenci bezdomovců. Společnost má stále co řešit.
Psali jsme:
Máme se tedy podle vás dobře, ale bude nám ještě líp. Aspoň to tvrdí Andrej Babiš se svým hnutím ANO. Máme mu to věřit? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?
Je hezké mít pozitivní vizi, ta vždy hodně pomáhá. Ale nežijeme na opuštěném ostrově, na vývoj naší země má vliv vývoj v okolních zemích i jinde ve světě. Jako exportní země jsme závislí na tom, jak se bude dařit našemu vývozu, našemu průmyslu. Takže to, jak si budeme žít, závisí i na mnoha vnějších okolnostech. Víme, jak poznamenala celosvětový vývoj hypoteční krize a pád Lehmann Brothers, propady na burzách, podobné celosvětové kolapsy nelze do budoucna vyloučit.
Vždycky jsem byl optimista, tak věřím, že svět se úplně nezblázní, bude se pozitivně rozvíjet a těžit z toho bude i Česká republika. I když celosvětově jde o velký boj, kde žádný soucit nebo milosrdenství nemají místo, na to si svět moc nehraje.
Takže jste ani ty hlášky po roce 1989, jak nám Západ nezištně pomůže k naší prosperitě, nebral vážně?
K tomu mám jednu takovou vzpomínku ze začátku devadesátých let. V televizi dávali reportáž z návštěvy anglického podnikatele v Praze. Byl to český emigrant, jmenoval se Lampl, podnikal ve stavebnictví. Tehdy u nás s velkou slávou vítali každého, kdo byl podnikatel a dorazil do Česka včetně pana Koženého a dalších. A tehdejší premiér Petr Pithart s tím Lamplem letěli nad Prahou a Pithart řekl, že se ujme slova jako průvodce a komentátor, natáčelo se to pro televizi. A Petr Pithart povídá: „Pane Lample, vidíte tu krásnou Prahu a tu zemi pod námi, viďte, že nám přijdete pomoci s rozvojem?“ Tomu jsem se začal smát a povídal jsem manželce: „Schválně co odpoví.“ No a pan Lampl řekl: „Samozřejmě velice rád, když to zaplatíte, tak velice rád.“ Strašně jsem se tomu smál, protože to byly ty naivní představy, že svět nám otevře svou náruč a bude u nás zadarmo něco budovat.
I sté výročí vzniku Československa provázejí výpady kritiků Miloše Zemana na prezidentovu adresu. Vyčítají mu nově státní vyznamenání, ať už pro zpěváka Michala Davida, nebo pro ty, kteří se pustili do boje se Zdeňkem Bakalou za to, co provedl s OKD, stejně jako vulgaritu pronesenou v Českém rozhlase, dlouhodobě pak zdravotní nezpůsobilost k výkonu funkce. Znevažuje nynější hlava státu svým chováním nejvyšší úřad?
Znám Miloše Zemana, tedy pana prezidenta, z doby ještě krátce před rokem 1989. Za ta léta ho hodnotím jako skutečnou osobnost. Je to člověk, který se nebál už za minulého režimu říkat otevřeně svoje názory, což ho také stálo ztrátu zaměstnání a vystavoval se velkým rizikům. Říkal své názory v době, kdy odvaha byla drahá, kdy neležela jen tak na zemi a stačilo se pro ni sehnout. Je to člověk nesmírně vzdělaný s ohromným celosvětovým přehledem, výborným logickým myšlení a v tomto směru má můj obdiv i úctu. Pokud se týká některých jeho ostřejších výroků, tak není to můj šálek kávy, ale každý jsme nějaký. Ale jako celek má ode mě v hodnocení jedno velké plus. Pokud se týká zdravotního stavu, tak Roosevelt řídil Ameriku z kolečkového křesla. Stát se reprezentuje hlavou, ne tělesnou zdatností.
Ing. Miloš Zeman
A co ta vulgarita charakterizující Zdeňka Bakalu, zaslouží si ji?
To, co pan Bakala předváděl na Ostravsku, bylo možná v mezích zákonů, ale rozhodně to bylo vysoce neetické, vysoce nehumánní a řekl bych až protispolečenské. Takže kritiku si stoprocentně zaslouží. Každý solidní podnikatel má mít v sobě i kus etiky, sociálního cítění, viz největší boháči světa, Bill Gates a další, kteří se snaží lidem pomoci, a ne je likvidovat. Bakalovo počínání byl zločin, možná v mezích zákona.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes levice upozorňuje na bídu samoživitelek, důchodců, je spousta bezdomovců. Jak je to tedy s tou bídou v průběhu sta let naší novodobé státnosti?
Nelze to hodnotit izolovaně, ale v kontextu okolních států i dalších zemí v Evropě i ve světě. Protože jsem v dětství prožil krátký čas na Žižkově, tak pamatuji kolonii na Krejcárku, kde žili lidé ve vyřazených vagónech. Dnes se tomu musím zasmát, ale mně se to tehdy strašně líbilo, když jsem si představoval, jak v těch kupátkách žijí. Byly takové kolonie, byla vysoká nezaměstnanost, ale nemohu to vytrhnout z kontextu. Vždyť jaká byla nezaměstnanost před nástupem Hitlera v Německu? A když vezmu další evropské země, tak chudoba byla tehdy velká. Je potřeba vidět, že třicátá léta byla obdobím celosvětové hospodářské krize. Krachovaly desítky a stovky živnostníků, podnikatelů, firem. Chodil jsem do obecné – dnes bychom řekli základní – školy, tak tam bylo hodně dětí z chudých rodin, vařilo se jim, přes poledne dostávaly zadarmo polévku. Opravdu tehdy byly značné sociální rozdíly. Dnes ta bída není tak okatá, ale sociální rozdíly jsou stále obrovské.
Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Kdo to jsou? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech?
Máme hrdiny z první světové války, máme hrdiny z druhé světové války, máme i hrdiny předrepublikové, spousta význačných osobností byla vězněna ještě před vznikem Československa. Pro mě jsou kromě Masaryka, Beneše a Štefánika hrdinové tehdejší doby i pánové Rašín, Švehla a Kramář. Jako děti jsme byly vychovávány k obdivu a k úctě k legionářům. Za první republiky 28. října v každém větším městě byly průvody, v nichž pochodovali legionáři, a ti byli u všech ve velké úctě, provolávala se jim sláva, byli národem vážení a uctívaní. Pokud jde o konkrétní hrdiny, tak nevím, jestli vyjmenovávat letce RAF, bezmeznou moji úctu i obdiv mají i po těch letech parašutisté, kteří vykonali atentát na Heydricha.
Tehdy mi bylo čtrnáct let, zažil jsem ty represe. Byl to takový zlomový bod, na jehož základě prohlásili západní spojenci mnichovskou dohodu za nulitní, neplatnou od samotného počátku, což byl důsledek tohoto hrdinského odporu. Tak to byli jistě velcí hrdinové. V odboji byly stovky a tisíce hrdinů, kteří byli zapomenuti. Smekám před letci Fajtlem, Bočkem nebo generálem Klapálkem, i před hrdiny východní fronty.
Psali jsme:
Za hrdinu považuji i svého tátu, protože po devětatřicátém roce se jako záložní důstojník okamžitě zapojil do podzemního odbojového hnutí, pak uprchnul za hranice, bojoval v Africe a na Středním východě v obleženém Tobruku, na východní frontě, přežil Karpatsko-dukelskou operaci, v padesátých letech byl zavřený. Považuji ho také za hrdinu a takových hrdinů byly desítky, stovky, tisíce, a ti všichni mají mou úctu. Někteří jsou známější, mají za sebou hrdinštější skutky, ale všichni, kteří se dokázali za všech okolností a za každého režimu postavit zlu, tak si zasluhují úctu a jsou to svým způsobem hrdinové. Jako Češi máme jednu nezáviděníhodnou vlastnost, že si rádi kálíme do vlastního hnízda, že si nedokážeme vážit svých slavných lidí, nemusí to být jen hrdinové, nevím, jestli to je malost, závist. Máme v historii spoustu výjimečných lidí. Fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský, básník Jaroslav Seifert, oba nositelé Nobelovy ceny, dále pak profesor Otto Wichterle, profesor Antonín Holý a mohl bych pokračovat.
Minulý měsíc jsme si připomínali neblahé 80. výročí mnichovské dohody. Petr Pithart, v jehož vládě jste byl půl roku ministrem strojírenství, se nechal v té souvislosti velice kriticky slyšet na adresu tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše a jeho rozhodnutí diktátu se podvolit a postoupit Německu pohraničí. Co si o tom myslíte?
Mě doslova irituje, když někteří lidé ze svých křesel nebo od svých počítačů přesně vědí, jak by se „tenkrát“ – a je jedno, jestli rok 1938, 50 nebo 68 – zachovali, jak by „hrdinsky nastavili svoji hruď“. Ti, co odsuzují Edvarda Beneše, „hrdinně“ kázali v začátku devadesátých let o dvojdomku pod jednou střechou, ale rozdělení Československé republiky nezabránili, i když šanci měli. A v roce 1938 to podle mého nebyla zbabělost, ale zrada spojenců. To nebyly tenkrát jenom územní požadavky Německa, ale i Polska a Maďarska. Anšlusem Rakouska se odkryla celá jižní hranice, Chamberlain po návratu z Mnichova prohlásil: „Zachránil jsem světu mír.“ Dnes to posuzovat je proto naivnost. Když máte rozhodnout o osudu tehdy patnácti milionů lidí, jestli je poslat na téměř jistou smrt, tak to není nic záviděníhodného. Z křesla nebo od počítače se na to kouká jinak, ale kdo něco podobného prožil, tak ví, že něco jiného je rozhodnout za sebe a něco jiného za ostatní.
Jaký bychom měli mít k Němcům vztah? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci. Máme na tu tragickou minulost zapomenout?
Obzvlášť já na ni nezapomenu. Část rodiny bojovala na světových válčištích a část zahynula v koncentráku. Ale je vždy zapotřebí určitá velkorysost. Na jednu stranu nezapomínat, ale přitom mít velkorysost odpuštění. To, že mi Němci zabili část rodiny, se odpustit nedá. Ale nesmí to přerůst v trvalou nenávist. Říkává se, že vítěz má být velkorysý, nemá se mstít, možná má odpustit, ale nezapomenout. Zapomenout nemůžu, ale čas rány hojí, nelze v sobě donekonečna živit nenávist. Dnešní Německo není Německo Adolfa Hitlera, právě tak jako dnešní Rusko není Ruskem za Brežněva. Svět i lidé se mění. Pro mě je dnešní svět úplně jiný a živit v sobě přes sedmdesát let nenávist je nesmysl, protože ti hlavní aktéři byli potrestáni norimberským soudem, přišly nové generace, a ty jsou jiné než ty před osmdesáti či sto lety. Vztahy v Evropě jsou dnes na zcela jiné úrovni.
Ještě jednou připomenu vaše vládní angažmá v roce 1990, při němž jste měl na starosti privatizaci Škody Mladá Boleslav. Ačkoli si zásluhy při každé příležitosti přivlastňuje Petr Pithart, tak jste to byl vy, kdo rozhodl a upřednostnil německý Volkswagen před francouzským Renaultem. Nenapadlo vás ani na chvíli, že Němcům v žádném případě za to, co nám provedli?
Tak nejprve: na rozdíl od pana Pitharta mám kopii první smlouvy s Volkswagenem, kde je podpis můj, a nikoli pana Pitharta. A teď k samotné privatizaci. V technicko-ekonomické soutěži o Škodu zvítězil Volkswagen jednoznačně. Nebylo to rozhodnutí srdcem, ale bylo to pragmatické rozhodnutí podle toho, co je pro Škodovku nejlepší. Nešlo o to, jestli mám radši Němce, nebo Francouze, ale co je pro Škodovku nejvýhodnější. Francouze jsem měl rád pro jejich přirozený naturel, Němce respektuji pro jejich technickou dokonalost. Ale do takového rozhodování nemůže člověk míchat pocity, jestli má někoho radši, nebo méně rád.
A jaké vztahy bychom měli mít s Rusy? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Pak přišel srpen 1968. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?
Použiji totéž co před chvilkou. Dnešní Německo není Německo Adolfa Hitlera, dnešní Rusko není Ruskem Leonida Brežněva. Respektuji obě země, s Ruskem nás spojuje pojem slovanství a úcta i vděčnost k obětem a vítězství spojeneckých sil ve druhé světové válce. S Němci jsme měli do nástupu Hitlera sousedské spolužití. Nemám důvod, proč glorifikovat jednu, či druhou zemi. Svůj vztah k oběma zemím hledám v tom, jaký je způsob spolupráce, soužití. Neodsuzuji Rusko a neglorifikuji Německo.
Ohrožuje něco Českou republiku v roce stého výročí vzniku Československa? Migrace? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?
Řekl bych jiný pojem, který se už v minulosti mnohokrát vyskytl, ale teď už se o něm moc nemluví. Říkalo se, že Čechy ohrožuje jejich nesvornost. Já to vnímám doteď a čím dál víc tu nesvornost pociťuji. A řekl bych, že to je často využíváno a zneužíváno k ještě většímu rozdmýchávání té nesvornosti. Byl bych rád, kdyby se český národ opět semknul, kdyby byl hrdý na svoji historii. Proč nejdeme dál do historie, proč se nehovoří kromě mimořádných slavnostních příležitostí o naší tradici od svatováclavských dob, přes Karla IV., přes Rudolfa II., kdy jsme byli v cizině vnímáni s velkým respektem? Z pohledu novodobých dějin bychom neměli propadat nějakému sebemrskačství a sebepodceňování. Jako u každého národa jsou vysoce světlé stránky, ale i stinné a temné. To, co je pro Čechy historicky dané, ta nesvornost, ta je patrná u bitvy na Bílé Hoře i po dnešní časy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
