Pane Junku, když se dívám na vaši tvorbu, jde o směsici témat. Jak je vybíráte?

Dlouho jsem si nepřipadal být tím, čemu se u nás říká spisovatel, a dokonce ještě dnes se necítím být toho tolik osvědčeného obrozeneckého titulu dostatečně práv. Už moje prvotina ostatně vyšla víceméně z leknutí a také po všechny ty dlouhé časy, co přišly potom, jsem se vlastním psaním především bavil. Prostě tak, že jsem se nejprve spíš sám pro sebe rozepisoval o nejrůznějších tématech a hledal pro ně vysvětlení, můj osobní náhled. Přitom máte pravdu: jejich výběr je ohraničený patrně jen rozsahem mých příslušných historických povědomí anebo konkrétním zájmem. A když to, o čem píšu, lidi zajímá a čtou to, tak se jim mohu jen poklonit a s o to větším uspokojením podobně pokračovat.

Na přelomu roku se v nabídce Nakladatelství Olympia objevily dvě vaše nové knihy, a to Tragédie obrněnce a Pancéřový vlak. Zastavme se nejdřív u první. Co vás přimělo k sepsání knihy o křižníku Zenta, potažmo o rakousko-uherském námořnictvu?

Když jsem býval ještě hodně malý, prababička Růžena mi namísto vyprávěnek o perníkových chaloupkách mnohem raději líčila (navíc s očividně silnějším zaujetím) hrdinný osud křižníku Zenta. Ten slýchávala také ještě jako malá holka od svých prarodičů, tak trochu postižených rakouským vlastenectvím. Po letech stačilo, abych se začal zajímat, například v příslušném muzeu ve Vídni, o to, jak se to kdysi seběhlo s dotyčnou spektakulární katastrofou doopravdy. Nezůstalo zdaleka jen u toho, výsledek konečně znáte.