Podle nového člena RRTV Vadima Petrova nás čeká debata o budoucí podobě poplatků za televizní i rozhlasové vysílání. Mělo by podle vás koncesionářským poplatkům odzvonit? A jakou formu by měla platba do budoucna mít?
Koncesionářské poplatky v dnešní podobě jsou reliktem 20. let minulého století. Tehdy šlo o poplatek za povolení provozovat radiový přijímač. Dnes je to vlastně plošná daň, pouze technika výběru je poněkud jiná.
Mimochodem, vzpomínáte si, proč byla z České televize odstraněna reklama? Protože si to tak vylobboval Petr Kellner v době, kdy vlastnil Novu – aby ČT nekonkurovala jako reklamní nosič. Uměl bych si představit návrat reklamy na Českou televizi, protože nevím, proč by na ni měli platit i ti koncesionáři, kteří ji nesledují.
Český youtuber Kovy (Karel Kovář) ve spolupráci s festivalem Jeden svět na školách (založeným Karlem Strachotou z Člověka v tísni) vytvořil projekt Kovyho mediální ring, který má za cíl přinést dětem praktické tipy, jak se zorientovat v komplikovaném světě médií. Prostředkem k šíření mediální osvěty jsou, jak jinak, youtube videa. Je takový projekt přínosný? A bude nestranný? Co o naší mediální scéně může odhalit? A před čím může varovat?
Kde končí osvěta a začíná propaganda? Pana Kováře neznám, ale odkud má právě on patent na objektivitu? A kdo jej vůbec má? Máme věřit někomu jen proto, že o sobě tvrdí, že je nezávislý, objektivní, moudrý a vždy pravdomluvný?
Ale každá propaganda nakonec zničí sama sebe. Moje generace to měla mnohem jednodušší právě z tohoto důvodu. Mohli jsme se spolehnout, že tehdejší komunistická Československá televize lže. Až na nepatrné výjimky bylo vše přesně opačně, než říkali v televizi. Propaganda byla natolik do očí bijící, že jí věřilo stále méně lidí a nakonec, v roce 1989, jí už nevěřil téměř nikdo. Mimochodem: nejsilnější protikomunistickou propagandou v 70. a 80. letech nebyla Svobodná Evropa a už vůbec ne samizdatové časopisy, které měly velmi omezený dopad. Nejsilnějším argumentem pro kapitalismus byly katalogy zboží Quelle a Neckermann.
Dnes je situace složitější. Média jsou mnohem pestřejší a nabídka názorů či různě interpretovaných faktů je tak bohatá, že každý si vybere, čemu chce věřit. Nevidím jednoduchý recept ve smyslu rad „těm nevěřte, ti jsou zlí, těm věřte, ti to s vámi myslí dobře“.
Fotogalerie: - "Žluťáci" na Trocadéru
Pokud bych měl poradit svým dětem, řekl bych jim asi toto: věřte hlavně tomu, co sami vidíte. Média někdy říkají pravdu, někdy se ne vlastní vinou mýlí, někdy ovšem záměrně klamou a manipulují. Nikomu ale nevěřte slepě, nikdo nemá nárok na neomylnost, sledujte různé zdroje a porovnávejte. Když budete používat mozek, budete schopni rozlišit pravdu, lež i „poctivý“ omyl, protože neomylný není nikdo. Hlavně myslete!
Spatřujete v českém mediálním prostoru potřebu kontroly obsahu? Je skutečně určitý paternalismus na místě, nebo si lidé poradí?
Každá „kontrola obsahu“ je cenzura. Každý zákaz je kontraproduktivní, protože budí zájem. Proč jsem začal ještě jako puberťák poslouchat Svobodnou Evropu? Protože to bylo zakázané! Žádná cenzura ale nakonec není dokonalá, ve věku internetu už vůbec ne. Lze mocensky kontrolovat, dejme tomu, Facebook, ale ne už celý internet.
A ještě něco. Žijeme v době, kdy není problém koupit si třeba Mein Kampf. Na internetu jsou zdarma dostupné Goebbelsovy projevy nebo i plný text knihy nacistického kolaboranta Emanuela Moravce. A hrozí nám snad návrat nacismu? Ne, nehrozí, protože každý se může přesvědčit, že Mein Kampf je snůška nesmyslů a že Goebbelsovy projevy dnes zní trapně nabubřele. Mimochodem, ta Moravcova kniha je zajímavá, protože s nadšením čerstvě přesvědčeného kolaboranta chválí vzestup „nové, totalitně-socialistické Evropy“ na úkor demokracií, které selhaly, protože hájily zájmy „boháčů, obchodníků a plutokratů“. Ale kdo dnes touží po „totalitně-socialistické nové Evropě“ nacistického stylu? Nikdo. Nebo skoro nikdo.
Jak hodnotíte návrh ministryně práce a sociálních věcí na zvýšení rodičovského příspěvku na 300 tisíc korun? Jde o koncepční krok? Měli bychom mladé občany motivovat k nárůstu porodnosti takovouto cestou?
Ministryně Maláčová je živoucím dokladem, že někomu nepomohou ani dvě prestižní zahraniční vysoké školy. Tento typ zvýšení příspěvků je samozřejmě kontraproduktivní. Pokud by nějaká forma podpory porodnosti možná mohla mít úspěch, je to spíše Orbánova sada opatření. Ta zahrnuje především daňové výhody a také podporu pro nákup větších automobilů, protože pro většinu městských rodin je limitujícím faktorem nemožnost instalovat do auta více než dvě dětské sedačky.
Opět se objevují zprávy o ochlazování ekonomiky. Společnosti jsou prý zdrženlivější, co se investic týče. Jak lze hodnotit práci vlády, činí dost v rámci preventivních opatření?
Jediným preventivním opatřením proti recesi je přebytkový rozpočet v době konjunktury, aby v době recese bylo možné dočasně hospodařit se schodkem, jak to dělají Švýcaři. V tomto směru vláda selhává. Nejsme bohužel Švýcarsko, máme dost hloupý volební systém a navíc slepě sledujeme EU, která je na tom po stránce rozpočtové kázně ještě mnohem hůře než my sami.
Moderátor Martin Veselovský si ironicky povzdechl, že nástupní plat učitele ZŠ a SŠ konečně dohnal nástupní plat pokladního v supermarketu Lidl. Jsou učitelé ignorovanou skupinou? Proč jim vláda přidává tak málo? Andrej Babiš sliboval, že učitele finančně postaví na roveň právníků či doktorů…
Slibem nezarmoutíš, jak se říká. České školství trpí chybným rozdělováním peněz. Vynakládáme obrovské částky na drahý, škodlivý, ale politicky „správný“ program inkluze. To je katastrofa. Úroveň vzdělání jde dolů, nevalně placená profese učitele se komplikuje zbytečnými stresy. Špatná cesta.
Důchodci dostanou od ledna 2020 přidáno 900 korun. Bude to při současném překotném růstu mezd stačit? Rozevírají se u nás ekonomické nůžky mezi lidmi v aktivním a důchodovém věku?
A ve které době se u nás důchodci měli skvěle? Pamatuji z dětství na důchodce, kteří prohledávali popelnice a hledali něco k snědku – ano, mluvím o 70. letech a vídal jsem to pravidelně na vlastní oči. Chudoba určitých sociálních skupin byla taková, že si to dnes neumíme představit. Netvrdím, že dnes je radost být důchodcem, ale nebylo to tak nikdy. A nebude. Demografický vývoj je neradostný, penzijní úspory nedostatečné, náklady na zdravotní péči rostou.
Ale pokud bychom vysoce progresivně zdanili bohaté, kam se dostaneme? Leda do situace, že chudí budeme nakonec všichni. A pokud budeme utrácet na dluh, skončíme jako Itálie. Tam se důchodci mají poměrně dobře, protože stát utrácí 14 % hrubého domácího produktu na penze (v Česku něco přes 8 % HDP). Ale za jakou cenu? Za cenu dluhu přesahujícího 130 % HDP, zatímco mladí nemohou sehnat práci, ekonomika stagnuje již přes deset let a situace nemá řešení. Nechtěl bych se vydat touto cestou.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
