Petr Gazdík: Náš systém je složitý, dojde ke kolapsu ve smyslu zjednodušení. S uprchlíky se to pytlíkuje potají. Bohaté arabské státy nedělají vůbec nic

Máte za sebou cestu po Mongolsku na výročí svobodných voleb, v Japonsku jste se zúčastnil pietního aktu v Hirošimě, absolvoval jste řadu jednání. S jakými zážitky přijíždíte?

Byla to náročná dvanáctidenní cesta a českému daňovému poplatníkovi se velmi vyplatila. Nemohu prozrazovat konkrétní firmy, protože některé dohody například s japonskými partnery jsou před podpisem. Jedná se o velké investice japonských firem v České republice v oblasti energetiky, hi-technologií atd.

Zúčastnil jste se také pietního aktu, který byl uspořádán v souvislosti s uplynutím 70 let od výbuchu jaderné bomby v Hirošimě. Co k tomu říci?

Když jste v Hirošimě 6. srpna 2015, 70 let poté, a maminka s dítětem rozezvučí zvon, který měl symbolicky připomenout tragickou událost, jde z toho mráz po zádech. Dojdou vám určité souvislosti, k čemu vede násilí, lidská neústupnost, tvrdohlavost, jak obrovská je odpovědnost politiků, ale také každého občana. Násilí nevzniká jen tak, ale většinou tím, že poctivá a slušná většina lidí k některým krokům konkrétních jedinců mlčí – a pak se nestačíme divit.

Po návratu z Hirošimy jste napsal na profil: „Tady si člověk ještě víc uvědomí, že mír, lásku a pokoj rozhodně netvoří politici.“ Jenže politici jsou lidé, které jsme si zvolili. Kde je tedy chyba?

Je důležité se zajímat, komunikovat; a pokud někdo postupuje proti mým zájmům, diskutovat, nejlépe vstupovat do politiky a ovlivňovat názory politických stran. Všechny politické strany v České republice mají snad 100 tisíc členů, možná ani ne, a to je na desetimilionovou zem celkem málo k tomu, aby lidé, kteří jsou voleni, byli opravdovými zástupci. Pokud se lidé nebudou aktivně účastnit politiky, nestraníci a odborníci nás nezachrání, protože ti se nezodpovídají nikomu.

Po desetiletí neshod byla uzavřena dohoda o íránském jaderném programu. Írán tedy omezí jaderný program a dojde ke zrušení sankcí. Proti smlouvě jsou američtí spojenci na Blízkém východě, Izrael a Saúdská Arábie. I když to vypadá, že dohoda je velmi pozitivním krokem, další informace říkají, že bude jen zdrojem napětí a zbrojení. Co si o tom myslíte?

Rozumím Izraeli v jeho obavách, které má. Je to skutečně složité, ale snaha nesmí přestat a snad přijde jednou den, že se stav ve světě zlepší natolik, že jaderné zbraně budou překonaná věc. Věřím tomu, i když světová situace je momentálně v největším neklidu od 2. světové války.

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje svou přítomnost blízko svých hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA. Naší republikou bude opět projíždět americký konvoj. Co si o tom myslíte?

Atmosféra není dobrá, můžeme debatovat o tom, jaký podíl má která strana, což by bylo na rozsáhlou diskusi. Anexe Krymu byla bezprecedentním porušením všech smluv a závazků. Chápu obavy, které sdílí pobaltské země. Je potřeba vycházet z platných smluv a závazků, které každá země uzavřela. Porušování jakýchkoli závazků kýmkoli je cestou do pekel.

Pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je dostatečnou zárukou naší obrany?

Určitě ano. Nemůžeme si ovšem dodržování smlouvy o přístupu k NATO vysvětlovat tak, že když budeme potřebovat, kdykoli nás NATO zachrání, ale když bude nutné pomoci někomu z partnerů, my se na něho vykašleme. Občas vnímám, že si naši občané spolupráci představují způsobem: „Zachraňte nás, ale nedej Bože, když má přejet u nás nějaký konvoj nebo by měla naše vojska pomoci v Pobaltí.“ To nejde.

Ruské nebezpečí v současné době přebíjí nebezpečí tzv. Islámského státu, který rozvrací státy zanesené na mapě a místo nich nastoluje státní zřízení založené na brutálních interpretacích islámu. Existuje mapa vysněného rozsahu území, které by IS chtěl: Půl Afriky, západní Asii, jižní Evropu. A někteří odborníci mluví o tom, že islám jako takový má povinnost dobýt celý svět v základech. Prezident Zeman přirovnává IS k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Jak vnímáte současný postup států proti islámským radikálům? Je dostatečný?

Určitě není. Důkazem toho jsou uprchlíci z válečných oblastí, situace v Turecku, kde je milion uprchlíků. Každý ze států může dělat více. Mrzí mě, že bohaté státy Perského zálivu dělají strašně málo. Mrzí mě postoj naší vlády, našeho ministra zahraničí, který nevyvíjí žádnou nadstandardní aktivitu, ať už diplomatickou ve vztahu k arabským zemím nebo aktivitu v Evropské unii při řešení problémů. Měli by přicházet s konkrétními návrhy, navštívit Turecko, Libanon, Jordánsko, řešit s nimi, jak můžeme pomoci uprchlíkům přímo tam, aby nedocházelo k masivnímu putování, ještě k tomu za podpory pašeráckých gangů, které rýžují zisky. Do Evropy přicházejí mladí muži a ti, kteří skutečně trpí, ženy, děti a staří lidé, zůstávají v uprchlických táborech a my se na to vesele díváme. Evropská unie by se mohla trochu rozhoupat, třeba i proto, aby si tím pomohla vyřešit vlastní problém uprchlíků, který teď rozhodně nezvládáme.

Hovoří se o problémech v detenčních zařízeních pro nelegální migranty atd. Jak vnímáte postoj české vlády k přijímání uprchlíků?

Pokud se budeme bavit o aktivnější roli v předcházení problémů, v těchto věcech vládu kritizuji. Jak ministr zahraničí, tak premiér na poli Evropské unie a bilaterálních jednání s bohatými arabskými ropnými státy neudělali takřka nic. Co se týká řešení uprchlické krize, potichu se to pytlíkuje. Máme určité závazky, které musíme plnit, vždy jsme v minulosti přijímali uprchlíky. Je otázkou, jestli přijímáme uprchlíky, o kterým víme, že jsou z válečných oblastí a zda jsme připraveni nedat politický azyl těm, kteří jsou zjevně ekonomickými uprchlíky. Naše velké štěstí je, že k nám nechtějí a cílovou zemí je Německo. Z dlouhodobého hlediska mám obavy, že naše vláda dělá málo, a to i v případě důchodového systému. Za 15 nebo 20 let nám bude chybět 650 tisíc lidí v produktivním věku, abychom udrželi současný první pilíř důchodového systému. Můžeme také říci, že dnes pracuje na jednoho důchodce 1,8 pracujícího a během příštích cca 15 let to bude 1,2 pracujícího. Pro udržení systému bude potřeba více lidí, také s ohledem na míru mezd. Pokud se rapidním způsobem nezvýší porodnost, lidé budou chybět. Doufám, že tyto chybějící lidi nenahradí uprchlíci. Protože jedna z možností, jak pracovní sílu získat, může samozřejmě být to, že k nám budou dojíždět pracovní síly nebo deficit nahradí uprchlíci. Nevím, jak to chce vláda řešit.

Jsme jako lidstvo schopni využívat svůj vědecký a technický potenciál tak, abychom se nezničili či fatálně nepoškodili? Kromě jaderných zbraní existují zprávy o různých zbraňových „novinkách“ budoucnosti, ještě ničivějších. Zároveň se hovoří například o přelomových možnostech výroby energie, které by lidstvo posunuly dál, zároveň však otřásly současnou ekonomikou. A to je zde ještě faktor budoucích válek o zdroje a energie...

Nejsme. Velmi úzce spolupracuji s profesorem Bártou a jeho think-tankem a odborníci se shodují, že náš systém je příliš složitý a dojde k určitému kolapsu ve smyslu zjednodušení systému. V Tescu už nebude 5 tisíc položek, ale třeba jen 500. Problémy nastávají, když nejde technický a vědecký pokrok ruku v ruce s morálním vyspíváním populace, dodržováním zásad a hodnot. Naše křesťansko-židovské hodnoty, na kterých je evropská civilizace vystavěna, jsme v mnoha věcech opustili a už staré přísloví přitom říká: „Zachovej řád a řád zachová tebe.“ Momentálně přirozený řád nezachováváme. Vidím kolem sebe fatální krizi rodiny i vztahů mezi generacemi. Ve všem spoléháme na stát, místo toho, abychom spoléhali na vztahy. Pokud nefungují zásadní morální věci, lidé spolu nekooperují a ve všem spoléhají na stát, stačí jen nepřízeň počasí, neúroda, nedostatek vody, potravin, a to je pak mnohý spouštěč válek.

Po všem, co jsme říkali o světě a neblahých trendech v něm, by mohla vyvstávat představa, že budoucí generace čeká jen to úplně nejhorší. Tak jako v 80. letech jistě rodiče neprorokovali svým dětem to, co přišlo, je to jistě těžké i dnes, nicméně pokusme se. V čem budeme žít za dvacet třicet let?

Když se podívám na čísla, tabulky a grafy, zcela jistě budeme žít ve společnosti, kde bude příliš mnoho lidí důchodového věku. Má generace patrně nebude požívat takové požitky, jako mají dnešní důchodci, i když si teď uvědomuji, jak je i dnes složitý život důchodce například ve městě s neregulovaným nájemným. Dětí se rodí příliš málo, čelíme krizi vztahů, a to se bude prohlubovat. Můžeme se snad snažit jen vrátit ke kořenům, podpoře rodiny a teď nemyslím sociální dávky.