Politolog Michal Klíma v souvislosti s třicátým výročím demokracie připomněl pro seznamzpravy.cz tezi sociologa Ralfa Dahrendorfa. Ten v podstatě řekl, že přijetí nové ústavy potrvá nejméně šest měsíců, dalších šest let potrvá, než lidé pocítí přínosy ekonomické reformy, ale nejméně 60 let potrvá, než vznikne společenský základ každé demokracie, kterým má být autentická občanská společnost. „Právě až bude splněna tato třetí podmínka, teprve tehdy budou ústavní a ekonomické reformy fungovat nejen za pěkného počasí, ale i v období bouřek,“ uváděl podle Dahrendorfa Michal Klíma. Dá se podle vás souhlasit s tím, že u nás ještě není vybudována společenský základ demokracie? Tedy, že se po třiceti letech stále učíme?
Demokracie není nic daného navždy, o svoji svobodu a o pravidla se musíme bát pořád a pořád dávat pozor, aby je někdo neohýbal jen ve svůj prospěch. U nás bezpochyby máme demokratická pravidla. Ale demokracie a její pravidla předpokládají i přesvědčené demokraty. A tady si nejsem jistý, kolik lidí demokracii, její svobody, ale také povinnosti a úctu ke svobodě druhých opravdu chce.
Podle této teorie by to mělo být za třicet let s demokracií v české společnosti ještě lepší. Věříte tomu?
Nevěřím na přesně daná údobí – myslím, že každá společnost s její historií a zkušeností to má jiné.
Co jsme se podle vás za třicet let nenaučili dostatečně?
Úctě ke svobodě druhých, schopnosti naslouchat, schopnosti argumentovat, namísto toho abychom hned spustili zlobu a vulgarismy vůči tomu, kdo má jiný názor. Stačí se podívat na reakce na sociálních sítích. Sprostoty a urážky jen dávají najevo slabost, komplexy a ubohost toho, kdo tuto zlobu vypouští.
„Svoboda je vždy ohrožena, když si nedáme pozor, leckdo by nám ji ve jménu takzvaného dobra nebo naopak zase svého zisku rád osekal. Takže si musíme říct, že ji chceme a že jsme ochotni ji i hájit,“ řekl jste mi k výročí 17. listopadu. Chtějí Češi a jsou ochotni demokracii chránit? Nebo si ji nechávají „osekat“? A odkud (od koho) ono osekávání nyní podle vás pochází?
My bychom se předně měli zeptat sami sebe: opravdu chceme demokracii s jejími svobodami i za cenu toho, že máme odpovědnost za své životy a v uvozovkách moudrý stát za nás nezařídí úplně vše? Pokud si řekneme ano, chceme ji, pak se teprve můžeme ptát, zda jsme ochotni za ni bojovat. Zatím mám pocit, že leckdy snadněji ohneme hřbet.
Fotogalerie: - V4 a Covid-19
Bohumil Doležal napsal, že se rozjíždí politický vývoj, během něhož se demokracie, vláda lidu, průběžně a nenávratně mění v autokracii – vládu několika nezodpovědných jedinců, v oligarchii – vládu několika polistopadových zbohatlíků, zvláště jednoho, a v buranokracii – vládu sprostoty, hulvátství a arogance. „Náš hlavní problém není, že se naší společnosti a našim elitám nedostává morálky. Naší společnosti a našim elitám se nedostává živé osobní víry, bez níž je morálka jen souborem prázdných floskulí. Problémem českého veřejného života, který přispěl ke zhroucení polistopadové demokracie, vůbec není nedostatek morálky, nýbrž propastná bezbožnost: přes všechny duté fráze o pravdě a lásce,“ uvedl Doležal. Chybí politikům živá osobní víra?
Jsem věřící, říkám to otevřeně. Ale nespojoval bych svoji víru nutně se svým vztahem k demokracii. Ale jinak s Bohumilem Doležalem v dalších částech souhlasím: jsme svědky honby jen za vlastními zájmy, jsme svědky buranokracie. Máme hodně politiků, kteří se navíc okatě brání, že politiky nejsou, ale chybí nám státníci.
Psali jsme:
Co tedy ještě českým politikům chybí?
Pokora, nadhled, velkorysost, státnické myšlení – tím míním myslet na prospěch obce víc než na svůj vlastní. Zdaleka takoví nejsou všichni, v politice potkávám řadu lidí, se kterými si rád a srdečně podám ruku. Těch druhých je ale tak nějak víc.
Jaké osobní vzpomínky máte na devadesátá léta minulého století? Tedy doby obnovování demokracie?
Jako na období velké naděje. A ona se skutečně částečně naplnila. Ale možná jsme čekali víc a možná jsme čekali víc sami od sebe. Víte, pokud nadávám na politiky, jací jsou a jací by měli být, na začátku by měla být také úvaha, jaký jsem já sám. Volení politici jsou jen odrazem svých voličů.
Ano, není tajemstvím, že tehdejší doba byla plná ideálů, euforie a nadšených lidí. Zklamal vás tedy za těch třicet let v něčem vývoj demokracie?
Nezklamal. Jen jsem si víc uvědomil, že představa jasné cesty stále výš ke světlým zítřkům, bez zákrut a mraků a deště na cestě je jen velká iluze. Že hesla typu „bude líp“, jsou jen mámení kobry. Aby bylo líp, nebo dobře, nebo aby nebylo hůř – to není úloha falešných spasitelů, ale prostě nás všech.
A je podle vás dnes demokracie něčím ohrožena?
Je ohrožena vždy a pořád. Je to na nás, abychom dávali najevo, že ji chceme. Dnes je ohrožena malostí čelných politiků, staráním se hlavně o své vlastní soukromé zájmy místo o zájmy této země. To je třeba středobod celého gigantického střetu zájmů pana premiéra.
Fotogalerie: - Nekšeftujte s rouškami!
Devadesátá léta provázela a dosud provází spousta kauz, mimo jiné kolem privatizace státního majetku. Jsou podle vás černými body v onom nadšení a budování? Nebo když se kácí les, létají třísky? Podle knihy Dušana Radovanoviče Svobodná a divoká 90. léta mají tyto roky dodneška svá tabu: „Jde hlavně o nejrůznější privatizační kauzy, které jsme si zvykli spojovat s Harvardskými fondy. V knize se věnujeme i tomu, co se v ekonomice dělo, kolik továren zaniklo, kolik lidí skončilo na ulici. Byl bych rád, kdyby se o těchto tématech mluvilo víc,“ uvedl. Jsou ony kauzy a podvody tabu?
Neměly by být tabu. A nejsem příznivcem hesla o lese a třískách. To, že se množství státního majetku rozkradlo, je fakt. A nic to neomluví. Ale to přece neznamená, že tu měl zůstat reálný socialismus!
A s jakými pocity sledujete například dění kolem OKD a výsledky vyšetřovací komise?
Jako u každé vyšetřovací komise jsem byl od počátku skeptický. A má neočekávání se, alespoň mým pohledem, naplnila.
Je OKD příkladem, že podobné případy má stále smysl řešit?
Měly se řešit mnohem dřív, teď je už, myslím, dosti pozdě.
Jaký je váš názor na přímou demokracii? Reformy, odvolatelnost, větší odpovědnost. Mohla by v České republice fungovat?
Ona u nás funguje – máme obecní i krajská referenda. Nemyslím ale, že bychom měli například o zákonech nebo expertních věcech (typu jak vyzbrojit armádu) rozhodovat všichni. Referendum je snadno manipulovatelné; podívejme se jen na brexit, kde rozhodovaly i vyložené a cílené lži. Lidé svobodně rozhodli – a teď bezmocně zírají, jaké to má důsledky.
Aktuálním tématem stále jsou fake news a dezinformace. Domníváte se, že mají Češi a Slováci oproti západním státům výhodu, protože na ně tolik nepůsobí – právě kvůli zkušenostem z minulosti? Je na tom něco pravdy?
Nemyslím. Podívejte se, co nesmyslů se šíří a jak moc jsou lidé ochotní jim věřit. Ale takzvané fake news přece nejsou nic nového – je to obyčejný pavlačový drb, jen s nesrovnatelně větším dosahem a dopadem. Chce to jediné: kritický rozum.
Na co by Češi neměli zapomenout v dalších třiceti letech?
Neměli by zapomenout, že získali svobodu, že jim nikdo neříká, co si mají myslet, o čem nesmějí mluvit, co nesmějí číst, jak mají v uvozovkách správně žít. Jedním slovem: svobodu. Která ale není sebestředně bezbřehá. Svobodu, která musí respektovat i druhé.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
