V nedávném svém článku na České pozici jste srovnával rozhodování v Bruselu o uprchlících s Mnichovským diktátem. Jak může být přidělení ani ne půldruhé tisícovky migrantů, kteří by stejně zamířili do žádanějších destinací, jakmile by to jen bylo možné, souměřitelné s tehdejší osudovou událostí pro Československo?

Mám pocit, že základní charakteristikou současných politiků v Evropské unii je analogie postojů appeasementu třicátých let: Odsunout povinnost řešení, předstírat s hlavou v písku, že problém neexistuje anebo mluvit o něčem úplně jiném – tzv. „okozevozizmu“. Přijmout „řešení“ technokratické a na efekt, jen počtářské. A pak s úlevou nechat vlastní vědomí a svědomí ukonejšit nějakou formální listinou, od které pak dají ruce pryč – třeba jen změnou národních kabinetů i Evropské komise. Zatím v EU vidím stále mnoho daladierů a chamberlainů, kteří si rádi vzájemně odsouhlasí starost o zástupné principy bez ohledu na trvalé skutečné evropské bezpečnostní zájmy. Nevidím však nikde žádného ani potenciálního Winstona Churchilla.

Dobrá, ale zpátky k té cifře 1400 uprchlíků, které by měla Česká republika přijmout, pokud budou schváleny povinné kvóty pro jednotlivé členské země.

Nejde o nadhozené čtyřciferné přesunové číslo, kvótu migrantů. Jde o lidi a jejich osudy – Evropany i ty další. Jde o zásadní stanovisko evropského kontinentu k otázce vlastní další existence a vůbec způsobu, jak minimálně udržitelně obnovitelně přežít – viz sebevědomý Lisabonský program svého času z roku 2000. Migranti jsou jen zástupným pasívním předmětem, kterým jsou oni sami i evropská veřejnost jen manipulováni. Současný stav není ani začátkem, ani koncovým stavem. Je jen koncem začátku před řádově větším pokračováním bez koncepce a zodpovědnosti současných evropských autorit. Konkrétním proběhlým příkladem trvajícího samodestruktivního appeasementu je dnes již pětileté totální neřešení katastrofálního přístupu Řecka k disciplíně a plnění povinností v eurozoně. Míra zdravého rozumu, pudu sebezáchovy, tolerance a hlavně falešné solidarity za cizí peníze byly definitivně zde již překročeny v roce 2010.