Vy jste autorkou knih Muslimské peklo a Muslimská pomsta. Vím, že to je těžké, ale můžete stručně popsat svůj příběh?

Stručně to asi nepůjde, ale pokusím se. Hlavním mým problémem byla naivita a neznalost. Bohužel jsem k poznání došla cestou plnou velkých bolestí. Jako mladá, naivní holka jsem se v Německu zamilovala do uprchlíka před válkou v Jugoslávii, do úplně normálního kluka, modré oči, světle hnědé vlasy, na první pohled žádný exotický typ. A že byl muslim? Já v té době neměla vlastně ani tušení, co to znamená být muslim. Do té doby jsem přišla jen jednou do styku s věřícím člověkem na základní škole, byl to žid a kromě toho, že nejedl nějaké maso, pokud si vzpomínám, byl úplně obyčejný kluk. Stejně tak jsem si nedělala žádné vrásky, když jsem zjistila, že přítel je muslim, nechoval se „jinak“ – pil pivo, kouřil, nadával, nemodlil se… dokud jsem nebyla těhotná.

To pak začalo peklo na zemi, začal se odvolávat na Alláha, musela jsem ho ve všem poslouchat, být mu vždycky po vůli ve všem, co si umanul. Ze začátku jsem se vzpouzela, ale pokaždé jsem skončila zbitá do krve, takže jsem pak rezignovala, nechala si všechno líbit a doufala, že když ho nebudu „provokovat“, bude zase tím milým a hodným jako na začátku. Omyl. Násilí se stupňovalo, pak jsem se s ním a naší dcerkou přestěhovala do Bosny, kde všechno pokračovalo umocněno jeho domácím prostředím. Když na mě vytáhl pušku, držel mi ji u čela a já se loučila se životem, řekla jsem si, že pokud mě nezabije teď, musím i s malou utéct. Nakonec se mi útěk podařil, a ne jeden. Byla jsem tak zmanipulovaná, že když jsem se tam vrátila jako překladatelka pro SFOR, vrátila jsem se po čase i k němu. To jen opravdu ve zkratce.