Nedávno jste v rámci poslední amerických voleb uvedl: „Mezi bohatými ubývá těch, kdo zbohatli běžným podnikáním či jinou usilovnou prací. Přibývá naopak těch, jejichž ekonomický úspěch souvisí s dotacemi, regulacemi či intrikováním v korporacích. Je pak logické, že takto elita zcela postrádá ty vlastnosti, které jsou potřebné pro úspěch v podnikatelském prostředí a je také logické, že podporuje ty ideologie, které vedou k růstu byrokracie.“ Domníváte se, že totéž platí o České republice? A o Evropě? Sice jste zmínil, že důsledky jsou v Evropě znát, zajímá mne však, zda se ubíráme stejným směrem?
Bohužel platí, že všechny patologické trendy, které vidíme ve Spojených státech, se projevují také u nás, jen se zpožděním. Pořád ještě máme tendenci si říkat, že Američané jsou blázni, a že my Češi máme dostatek zdravého rozumu. A pokaždé se stane, že ta šílená věc se za čas objeví i u nás. Pamatujete, že ještě před pár lety jsme nevěřili, že by v Praze mohlo být něco tak absurdního jako průvody sexuálních výstředníků? Dnes je to pravidelná záležitost, které se účastní primátor.
Takže pokud vidíte americké radikální studenty, kteří se odmítají učit matematiku jakožto rasistickou, nosí na hlavě model vagíny, propagují genocidu bílé rasy a v Berkeley dokonce zapálili univerzitní budovu, aby nemohla proběhnout politicky nekorektní přednáška, a pokud vám to připadá šílené, tak si uvědomte, že totéž se formuje na českých sociálněvědních fakultách.
Koneckonců, i třeba inkluze je něco, co ve Spojených státech a v západní Evropě probíhá už řadu let, a co mělo na tamní školy ničivé dopady. Lidé, co to u nás zaváděli, dobře věděli, že výsledky budou katastrofální. Nezáleželo jim na tom.
Za tím jsou stejné změny ve struktuře společnosti. Rostou sociální rozdíly. Mezi těmi nahoře je čím dál méně těch, kdo se tam dostali poctivě. Horní vrstva je čím dále izolovanější. Ve vyšší vrstvě stále více převažují zbabělí intrikáni. Ti dole mají čím dál těžší život. Poměrně velké skupiny pocházející z celkem chudých poměrů se snaží ze svého údělu vytrhnout tím, že se ponižují před těmi nahoře – osvojují si stejné ideologie, postupy a názory. Dokonce mezi sebou soutěží, kdo bude radikálnější. To ve Spojených státech před nějakými šedesáti lety prakticky neexistovalo a dnes je to určující pro společenskou dynamiku. A totéž se formuje u nás.
Předpokládáte, že k nám dorazí i politické násilí srovnatelné s tím, jak jsou v Americe napadáni Trumpovi voliči nebo jaké je v Německu používáno vůči AfD, která je teď naposledy už i terčem bombových útoků?
Je to v podstatě jisté. Čeští aktivisté se učí u amerických a německých, jsou často financováni ze stejných nadnárodních nadací a podporují je stejné korporace. I tu míru násilnosti dříve či později dorovnají.
Můžeme také počítat s tím, že až se objeví násilné útoky na kritiky režimu, státní zástupci to budou tolerovat a tisk i politické špičky budou násilí tiše podporovat. Ostatně už to začalo. Předseda Pirátů Ivan Bartoš se veřejně hlásí k podpoře organizace Antifa zaměřené na fyzickou likvidaci politických odpůrců, která ve Spojených státech dokonce je pokládána za teroristickou skupinu. Ve vládních stranách, mezi takzvanou demokratickou opozicí, ani ve velkých médiích se nenašel nikdo, komu by to stálo za zmínku. Myslíte, že těm lidem bude vadit, až dojde na přímé násilí? Smíří se s tím stejně snadno, jako se smířili s muslimskými útoky.
V analytickém komentáři Institutu Václava Klause jste také uvedl, že „hroutící se Spojené státy americké představují hrozbu pro celý svět. Nejen proto, že jejich obrovská vojenská moc se vymkla kontrole a že napříště může být terčem humanitárního bombardování víceméně kdokoliv.“ Donald Trump vyvolala rozruch rozhodnutím stáhnout se ze Sýrie. Jak tento krok vnímáte?
Vyvolal rozruch možná mezi omezenou skupinou intelektuálů a obchodníků se zbraněmi. Naprostá většina obyvatel Spojených států to vítá. Koneckonců, Donald Trump vyhrál volby právě na základě slibu, že se Američané přestanou plést do záležitostí cizích národů a států. Teď to konečně začíná plnit. Ještě zajímavější než stažení ze Sýrie je, že Donald Trump zároveň uložil Pentagonu, aby připravil plán stažení z Afgánistánu. I zde má podporu americké veřejnosti.
Bystřejší komentátoři si všímají toho, že Donald Trump opouští ničivé doktríny takzvaného pomáhání v místě a řešení příčin problémů. Obě ty doktríny možná znějí na první pohled líbivě, ale nutně vedou k tomu, že se vyspělé země zaplétají do kmenových konfliktů, kterým nemohou rozumět, a že přebírají odpovědnost za cizí záležitosti.
Je vyloženě hloupé, že české ministerstvo zahraničí a většina českých politiků a intelektuálů nadále fanaticky hájí to, co už i Američané opouštějí. Je to vlastně podobná situace, jako když v Sovětském svazu kritizovali Stalina, a na Letné mu ještě stavěli pomník.
Domníváte se tedy, že Spojené státy jsou spíše násilným šiřitelem demokracie bez ohledu na konečné důsledky, jak tvrdí kritici?
Spojené státy jsou v tuto chvíli státem, který okázale porušuje mezinárodní právo, porušuje všechny civilizované zásady a uznává pouze jedinou hranici – dolet svých raket. Obávám se, že dokonce nemůžeme mluvit ani o šíření demokracie. Třeba na Ukrajině Američané pomohli svrhnout prezidenta vzešlého z voleb, jejichž regulérnost předtím sami uznali, a dosadili k moci neonacistický režim. Když v roce 1993 nehlasovali ruští poslanci podle amerických představ, podpořili Američané dokonce tankový útok na parlament se stovkami mrtvých.
Někdo má za to, že tím Američané prosazují jakési svoje zájmy. Jenže čí zájmy? Rozhodně ne zájmy běžných amerických obyvatel. Spíš to vypadá, že výsledné rozhodnutí je pokaždé výsledkem boje různých zájmových skupin, zbrojařských lobby a zahraničních vlivů, především saúdských. Nezapomínejme, že vedení amerických bezpečnostních úřadů je výrazně infiltrováno džihádisty, takže i oni mají významný vliv.
Můžeme jen doufat, že se prezidentovi Trumpovi podaří dostat vše pod kontrolu. Udělal k tomu výrazný krok rozchodem s ministrem obrany Jimem Mattisem, což byl typický elitářský neokon.
V České republice je ale americká zahraniční politika většinou schvalována.
To je dáno směsí zbabělosti, ubohosti, hlouposti a patolízalství, která převládá mezi politiky, v médiích a v nejrůznějších neziskovkách od Evropských hodnot po Občanský Institut. Podařilo se vytvořit atmosféru, že kdo chce patřit k lepší společnosti, musí papouškovat proamerické slogany, a kdo si dovolí přistupovat k problémům analyticky, ten je nejspíš špatný člověk nebo dokonce rovnou ruský špion. Mimochodem, myslím, že jde o dobrý indikátor lidské kvality. Dokáže ta která osobnost zapochybovat nebo dokonce kritizovat bushovsko-clintonovsko-obamovskou linii americké politiky?
Psali jsme:
Také jste zmínil, že po staletí z úpadku západní země vždy těžil někdo jiný. V případě Španělska rostlo britské impérium, v případě Francie rostlo Prusko a tak dále. Kdo bude nejvíce těžit z případného úpadku Spojených států?
Chtěl jsem spíše vyjádřit, že to bývalo tak, že když se jedna země dostávala do úpadku, někdo jiný šel zase nahoru. V naší době se změnilo to, že krize probíhají v celém západním světě zároveň. Když mají problémy Spojené státy, mají problémy také Francie, Německo a všichni ostatní, celý západní svět. To platí o ekonomice i o jiných oblastech života. Západní civilizace je proto nesmírně zranitelná. Jakákoliv skupina nájezdníků může snadno zničit a dobýt ne jednu zemi, ale celý Západ.
Nicméně pokud by se Spojené státy dostaly do takových problémů, že by byla výrazně omezena jejich schopnost zasahovat do záležitostí jiných zemí, bylo by to pozitivní pro všechny státy západní civilizace. Ve všech zemích by to znamenalo posílení vlasteneckých sil, na úkor globalistických. Nakonec by to bylo ku prospěchu i Američanům.
Jaký byl z vašeho pohledu rok 2018 pro Evropskou unii?
Obávám se, že Evropská unie již je v tom stavu, že není schopna jakékoliv reformy. Na cestě vyostřování konfliktu s veřejností v jednotlivých zemích již došla tak daleko, že není schopna začít jednat smířlivě. Na základě poznatků z teorie konfliktů lze předpovědět, že současné trendy budou pokračovat až do vypuknutí výrazného otevřeného konfliktu, dost možná, že velmi násilného. Čím později takový konflikt propukne, tím bude probíhat násilněji. Aby nedošlo k mýlce – vůbec není jisté, že by v takovém případě museli vyhrát občané. Myslím, že i někteří činovníci Evropské unie si to uvědomují. Proto připravují evropské bezpečnostní sbory zaměřené na represi proti neposlušným obyvatelům.
Loňský rok tedy pokračovalo vše, co Evropská unie provádí a podporuje již celé roky: výměna obyvatel evropských zemí za imigranty, postupující omezování občanských svobod, odzbrojování obyvatel, masivní propaganda a také vydávání nesmyslných direktiv – po zdánlivých podružnostech typu žárovek nebo pomazánkového másla došlo tentokrát na faktický zákaz spalovacích motorů. Mimochodem, podpořili ho také zástupci České republiky.
A jak zásadní změna podle vašeho odhadu nastane po volbách do Evropského parlamentu v roce 2019?
Existuje představa, že Evropská komise vzešlá z eurovoleb by mohla zahájit něco ve stylu Gorbačovových reforem. Bojím se ale, že noví poslanci a komisaři by narazili na zuřivý odpor byrokratického aparátu na všech úrovních a je velkou otázkou, zda by dokázali prosadit jakoukoliv změnu.
Navíc teorie konfliktů ukazuje, že pokud situace dospěla příliš daleko, pokus o usmíření povede pouze k předčasnému rozpadu systému. Přesně, jako se to stalo Gorbačovovi. Reforma nevedla ke zvýšení životaschopnosti sovětského systému, nýbrž k jeho rozpadu.
Jednou jste mi řekl, že pro Čechy jsou evropské volby druhořadé, „protože čeští voliči posílají do europarlamentu tak málo zástupců, že na nich vůbec nezáleží“. Trvá tato hořkost? A máme vůbec šanci v tom něco změnit? Dává nám onu vyjednávací sílu spojení Visegrádské čtyřky?
Není to hořkost, ale realistické hodnocení situace. Evropský parlament má 750 poslanců, českých poslanců je 21. Co mohou v tomto počtu prosadit? Česká republika má na dění v Evropské unii menší vliv než ten nejmenší americký stát na dění ve Spojených státech. Lidé, kteří říkají, že „musíme být u toho“, jsou docela obyčejní podvodníci. Být u toho pro ně znamená, že Česká republika se ve všem podřídí, ale oni získají nějaké osobní výhody.
Společný postup Visegrádské čtyřky by nám dal obrovskou vyjednávací sílu. Ne prostřednictvím europarlamentu, ale tím, že bychom se prostě odmítali podřídit rozhodnutím Evropské unie i evropských soudů a společně čekali na rozpad celého systému. Ale to je čistě teoretická možnost.
Vypadá to, že společnost je opravdu natvrdo rozdělena na dva tábory. Prezidenta zhruba polovina národa takřka adoruje, druhou polovinu znechucuje. Málokdo zaujímá k prezidentovi neutrální postoj, podobně jako k premiérovi Andreji Babišovi. Čím to je? Je tomu tak vždy v případě silných politických osobností?
Společnost je opravdu rozdělená. Na jedné straně jsou ti, kdo doufají, že jim Evropská unie, korporátní svět a neziskovky přinesou řadu výhod. Na druhé straně ti, kdo vědí, že ty výhody stejně nebudou pro ně. Nebo jim připadá amorální pomáhat si takovým způsobem, na úkor budoucnosti vlastního národa.Tyhle dvě skupiny se do sebe při každé příležitosti pustí. Ono vlastně o Andreje Babiše ani nejde, ten je jenom záminkou. Všimněte si, že Babiše někteří podporují jenom proto, že je to proti kavárně. A naopak.
Premiér Andrej Babiš bruslí na tenkém ledě mezi Evropskou unií a dotacemi pro Agrofert. Má z vašeho osobního pohledu šanci tuhle jízdu ustát?
Andrej Babiš má vysokou šanci být nadále premiérem a čerpat dotace pro svůj Agrofert. Druhá věc je, jestli to ustojí Česká republika, protože Andrej Babiš postupně akceptuje všechny požadavky multikulturních a genderových neziskovek. Neochotně, pomalu, ale nakonec přistoupí na všechno. Fakticky je tak realizována stejná politika, jako by u moci byli Piráti nebo Zelení, jenom méně překotně.
A ustojí ji koaliční partneři, ať už oficiální, či „tiší“?
Sociální demokracie už fakticky neexistuje. Zmizela strana, která by měla nějaké zájmy a program. Dokonce už se ani nikdo nepokouší o její obnovu. Zůstalo jen pár funkcionářských míst, přes něž svoje zájmy a svůj program prosazují nadnárodní neziskovky. A komunisté také působí dojmem zanikající strany.
Je to hodně špatná kombinace. Nikdo není motivován prosazovat jakoukoliv myšlenku. Nikdo nemá chuť stavět se na odpor agresivním neziskovkám. Nikdo se neptá, kdo ponese odpovědnost za současné kroky, protože ty strany za pár let nebudou existovat. Vládnutí potom podle toho vypadá – vláda schvaluje jednu ničemnost za druhou, naposledy třeba změnu pohlaví u dětí, a veřejnost se to ani nedozví.
Nedávno jste mi také tvrdil, že hnutí ANO stále nemá pro voliče ve svých konkurentech dostatečnou alternativu, a tak části z nich nezbývá, než volit právě ANO. Platí to ještě?
Objevila se od té doby nějaká nová politická strana? Pořád platí, že tu funguje kartel pěti stran: ODS – ČSSD – KDU-ČSL – STAN – Piráti, které mají na všechny významné otázky stejný názor. A pořád platí, že jedinou významnou opozicí proti tomuto systému je SPD. A pořád platí, že SPD není dost silná na převzetí moci a že nepracuje na tom, aby se tak silnou stala.
Co byste do roku 2019 popřál politikům?
Aby z toho dokázali odejít dřív, než systém zkolabuje.
A co voličům?
Aby přestali být voliči a stali se z nich občané. Aby si uvědomovali, že oni jsou majiteli této země a pokud jim politická elita zemi ukradla, mají právo vzít si ji nazpátek. Volbami nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Ale také bych jim přál, aby se neunáhlili a nedali se vyprovokovat k něčemu neuváženému. Rok 2019 nebude rokem velkých změn. Ale může být rokem přípravy na velké změny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Zuzana Koulová
