Čím by pro nás měl být Den boje za svobodu a demokracii?
17. listopad, ať 1939 či 1989, je pro naši zemi a její občany mimořádně významný. Z pohledu historie významné datum, ke kterému je dobře se vracet nejen v tento den.
Naši předci 17. listopadu 1939 protestovali proti německé okupaci a my 17. listopadu jsme protestovali proti komunistické vládě.
Oba protesty směřovaly proti nesvobodě, proti totalitním systémům.
U obou událostí to byli především studenti, kteří se postavili na odpor proti nesvobodnému systému. Mnozí z nás 17. listopadu 1989 jsme již byli v poststudentských letech, ale s razancí jsme se připojili k protestům proti totalitě, proti ovládání lidských životů z jednoho mocenského ideologického centra.
Jak si 17. listopad sama připomínáte?
S kolegy z ODS jdu nejdříve jako každý rok na Národní třídu, abychom se přihlásili k odkazu 17. listopadu 1989.
Tedy vyslovit úctu všem, kteří se nebáli a pustili se do nerovného boje proti vládě jedné strany, komunistické, za kterou zůstalo zlo, zničené životy, mrtví, rozvrácené rodiny a nespočetná řada těch, kteří zvolili raději emigraci než aby se nechali zavřít či zničit. Nechtěli žít v zadrátované zemi jako nesvobodní lidé bez základních lidských práv, běžných v demokratických zemích.
Ti, kteří s komunistickým systémem kolaborovali, se měli výtečně.
A od 13 hodin pořádáme jako každý rok s naším spolkem Publicum commodum vzpomínkovou kulturně edukativní akci s názvem 17.11.1939 – 17.11.1989 „ Dvě totality stačily“.
A jako každý rok Na Václaváku, dole na tzv. podkově. Vystoupí řada známých kulturních osobností jako např. Luboš Andršt se svým Blues Bandem, Eva Emingerová + Q Ivana Smažíka, J.J.Jazzmen, Petr Sovič and Gramofon, Petr Zeman Band, Milan Knížák Aktual. Samí skvělí muzikanti. I skvělí lidé. Je plánováno vystoupení řady historiků jako je Pavel Žáček, Radek Schovánek a mnoho dalších. Rovněž občané, kteří 17. listopad prožili na Národní třídě. Jako já…
Této akci předcházela jiná, dne 11. 11.2017 ke Dni válečných veteránů. I tomuto výročí jsme se věnovali a koncert Luboše Andršta, věnovaný všem obětem a válečným veteránům u nás v Jazz clubu Ungelt, byl skvělý. Určitě by se válečným veteránům líbil.
A tak doufám, že i akce na Václaváku 17. listopadu bude stejná. Pospolitá, komunikativní a těm, kdo o těchto výročích vědí málo nebo dokonce nic, pomůže získat vhled do naší novodobé historie, i pochopení toho, co se děje dnes.
Jaké jsou podle Vás odkazy událostí 17. listopadu, jednak roku 1939 a jednak roku 1989?
17. listopad 1939 a 17. listopad 1989 jsou tak trochu dvě strany jedné mince. Listopad 1939 byl vyvrcholením událostí, které započaly zakázanými oslavami výročí vzniku Československa, listopad 1989 byl teprve počátek událostí, které vedly k postupnému svržení komunistické totality . Tehdy, 17. listopadu 1989 přišla svoboda.
V roce 1939 se protestovalo proti německé okupaci a částečně i na podporu protektorátní vlády. Nezapomínejte, že předsedou vlády byl od dubna 1939 generál Eliáš, který byl zapojen do protifašistického odboje a skončil v lednu 1942 na popravišti. Byl to rok počátku hrůz WW2, které skončily poražením nacismu v květnu 1945. Mezi rokem 1945 a 1948 byla, bohužel, krátká doba, řekněme svobody a nadšení, které postupně opadalo a definitivně opadlo 28. února 1948.
V roce 1989 se protestovalo proti komunistické vládě, v jejímž čele stál komunistický premiér.
Takže odkaz? Silná víra ve změnu. V tom pozitivním slova smyslu.
Psali jsme:
Výše zmíněná akce spolku Publicum commodum, jehož jste místopředsedkyní, je spojena s výzvou: Pojďme hájit demokracii. V čem konkrétně vidíte její ohrožení a v jakém stavu je naše nynější demokracie?
Pokusy o narušení demokratického systému zde evidentně jsou. Když někdo nazývá Poslaneckou sněmovnu „zbytečnou žvanírnou“ a chce radikálně snížit počet poslanců a omezit čas na diskuzi nějakými limity, když chce zrušit celý Senát, jehož předseda je druhým nejvyšším ústavním činitelem, když poslanci nějaké strany otevřeně mluví o likvidaci naší zahraničně politické orientace, chtějí vystoupit z NATO, vystoupit ze svazku Evropské unie, tak to rozhodně vnímám jako ohrožení zastupitelské demokracie .
Ano, existuje dnes opozice, která má kontrolovat vládnoucí koalici či v případě vítězství jednobarevnou vládu, ale když slyším, že si vláda jedné strany bude klidně vládnout bez ohledu na Poslaneckou sněmovnu i bez důvěry kdoví jak dlouho a je úplně fuk, co bude říkat opozice, tak nevím, zda je to prvek správné a dobře fungující parlamentní demokracie. Chybí mi zde již jen budovatelská hesla. Smutné, nebezpečné.
Jsem přesvědčena, že naše společnost již není zcela svobodná. Média v rukou toho, kdo chce stát vlastnit jako svoji firmu, způsobila svojí manipulační propagandou změnu hodnot. A když slyším, že za komunistů bylo líp, děsím se. Jistě, v demokracii má právo každý na svůj názor, ale po tolika letech nesvobody si lidé neváží toho, že se máme dnes vůbec nejlépe. Oproti minulosti.
V podtitulu vámi pořádaného setkání je i heslo „Dvě totality již stačily!“ Podle vás jsme se tedy nepřiblížili tomu, o čem lidé snili v listopadových dnech roku 1989? A v čem spatřujete hrozbu vzniku nové totality?
Nemá se odpovídat na otázku otázkou. Ale vám dvě totality nestačily? Mně tedy ano. O první vím ze studia její historie a vyprávění těch, kteří přežili holocaust či bojovali proti nacismu způsoby, které ohrožovaly životy jejich i jejich rodin. Bohužel, většina z nich již není mezi námi. Znala jsem jich mnoho, i těch, co například přežili Osvětim. Významně ovlivnili mé myšlení i pohled na svět.
Ve druhé komunistické totalitě jsem prožila část života. Narodila jsem se do ní. Zkušenosti veskrze hrůzné. A protože mám vybudovány instinkty z doby, kdy jsme byli totalitou ohrožováni, bezpečně poznám symptomy snahy o znovu ovládnutí všech a všeho.
Našlápnuto máme. K oligarchii a někdo zde sní i o autokratickém stylu vládnutí.
Nejčastěji je ohrožení demokracie spojováno s Andrejem Babišem a Milošem Zemanem. Sám Andrej Babiš ale tvrdí, že právě on chce realizovat to, o čem jsme tenkrát snili: Fungující ekonomika, úspěšné rodinné firmy, infrastruktura, fungující státní správa a podobně. Dá se s ním v tomhle souhlasit?
Ale vyprávět umí pěkně. Ekonomika fungovala před Babišem, funguje i nyní. Na tom má mocenský pakt Babiš-Zeman pramalou zásluhu. Je to důsledek úsporných opatření vlády Petra Nečase. Ta sice na nepopulární opatření „dojela“, ale dokázala překonat ekonomickou krizi a připravit půdu pro dnešní ekonomický růst. K čemu vám je doba ekonomického růstu, když se všechny peníze „projedí“, spotřebují na stále mohutnější státní aparát a minimálně se investuje. No zaměstnanci jsou vždy poslušnější než podnikatelé, že… Úspěšná budoucnost je v podpoře investic, vědy, výzkumu, vzdělání. To, bohužel, dnes ale nefunguje. Za doby Sobotkovy a tedy i Babišovy vlády narostl počet úředníků o 40 tisíc! Hrozivé číslo, že?
Andrej Babiš, který je v tuto chvíli nejsilnějším politikem, zmiňuje jen okrajově, v podstatě vůbec, v souvislosti se sny a realitou po roce 1989 Václava Havla. Akcentuje již zmíněné praktické, hmotně zaměřené záležitosti. A dá se i s ohledem na výsledky nedávných voleb říci, že český národ už nyní ani tak nezajímají Havlovy řeči o lepším světě, o šíření globálního dobra, ale jde jim o „babišovsky“ praktické zajištění fungování státu?
Václav Havel byl ideální prezident v období „sametové“ revoluce a počátku budování nového demokratického státu. Měl jasnou vizi, jak by mělo demokratické Československo vypadat. Ta vize ale dostávala vážné trhliny v pozdějším období. Na Slovensku nastoupila vláda Vladimíra Mečiara, Slovensko vyhlásilo nezávislost. I u nás se začaly dít podivné věci. Pád „lva financí“ IPB a její následný prodej za vlády Miloše Zemana. Prodej OKD za vlády Vladimíra Špidly a tak dále. V tomto světě byl Václav Havel jakoby ztracený. A také byl již v závěru svého funkčního období vážně nemocný. To ale vůbec nesnižuje jeho významnou úlohu v historii naší země.
Víte, často přemýšlím, kdy jsme uhnuli ze započaté cesty, tedy cesty vedoucí ke změně naší země ve fungující parlamentní demokracii, a té si vážit a hýčkat si ji. Vracíme se někam zpátky, do nesvobody. Smutné je, že díky již zmíněné propagandě onu změnu mnoho spoluobčanů nevnímá či necítí nebezpečí. Dnes je 17. listopadu a já nemohu říci, že máme normálně fungující svobodná media. Že všichni novináři jsou hlídacími psy demokracie. Jistě, naštěstí jich ještě řada existuje a píší tak, jak se věci mají. Ale ti, kterým je jejich varování určeno, je nečtou. Bohužel.
Ing. Miloš Zeman
Znovu se také hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci EU se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte?
To je skutečně nebezpečné zahrávání si s budoucností naší země. Podívejte se, co vyvolalo jedno referendum ve Španělsku, země stojí málem před občanskou válkou. To, že komunisté zde provádějí dvacet let jakousi diverzi naší zahraniční politiky, není celkem nic nového. Ale teď si, zdá se, našli nové spojence, byť se to všichni zdráhají přiznat. Bezpečnostní výbor v rukou SPD? Zde vidím vážné nebezpečí. Mohla by to být rozbuška nějaké větší krize i u nás. Ale nejde jen o Okamuru. Hradním kancléřem je osoba bez bezpečnostní prověrky, jsou zde lidé s vazbami na putinovské Rusko.
Tomio Okamura
Účastníky setkání k 17. listopadu vyzýváte k tomu, aby se vyjádřili k naší společné budoucnosti. Jak by měla podle vás vypadat? A nedali lidé v říjnových volbách dost jasně najevo, že by jejich budoucnost už měli co nejméně ovlivňovat ti, co to tu vedli uplynulých 28 let? Nebo jste výprask Sobotkově sociální demokracii odtržené od běžných lidí, ale i lidovcům a nenávistnému Kalouskovi četla jinak?
Nejsem prognostik a neumím věštit budoucnost z křišťálové koule. Před padesáti lety dělali v Sovětském svazu anketu, jak bude vypadat svět v roce 100. výročí VŘSR a nedávno zveřejnili některé odpovědi. Všichni, ale všichni předpovídali vítězství socialismu a konec kapitalismu. A jak to dopadlo? Z následků socialismu se Rusko dodnes nevzpamatovalo a podobně jsou na tom některé jeho někdejší satelity, včetně nás. A jedna pionýrka si zavěštila, že bude zmrzlina zadarmo. No není.
Já považuji za nutné, aby byla zachována zastupitelská demokracie a naše orientace na západní svět. Volby dopadly, jak dopadly. Tak už to někdy chodí, že se populistům někdy podaří omámit voličskou obec lacinými a prostoduchými sliby. V roce 1933 dostal Adolf Hitler a jeho NSDAP 43 procent hlasů. Jak to dopadlo, víme. I my – ODS – jsme si prošli cestu úspěchu, pádu a nyní jdeme nahoru. A nenecháme se odradit řečmi, které zde již někdy byly. Cosi o volbách a tenisové raketě. Byla bych na tyhle řeči opatrná. Žádný strom neroste do nebe, jak říkala moje babička….
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
