Třicet let demokracie, kterou si za socialismu přála většina Čechoslováků. Váží si jí dostatečně?
Těžko říct, jaké byly představy občanů o demokracii před více jak 30 lety. V každém případě kandidáty Národní fronty chodilo volit 99,9 % voličů. Zatím jsem nikde nenarazil na informaci, že volby byly zfalšované. Základem funkční demokracie jsou svobodné volby, takže tady asi máme odpověď na otázku, když nadiktované kandidáty šlo volit tak vysoké procento voličů. Ohánět se tím, že se muselo jít, úplně neobstojí. Věřím, že většina „nějak“ musela s ohledem na možné komplikace okolí, zaměstnání apod. Jenomže kolik lidí mělo jen tu lopatu nebo nezajímavou práci! Hodně vysoké procento. Ti opravdu jít nemuseli. Zato se volilo v hospodě. Tam ta procenta vypadala jinak.
Není tedy divu, že představa o skutečné demokracii byla asi hodně vágní, a tak rovněž není divu, že na otázku, co je demokracie, odpoví drtivá většina: Demokracie je, když… A tam se zadrhne.
Poslední dobou se objevují různí profeti, co určitě vědí, jak má demokracie vypadat, jako například Alexandr Mitrofanov nedávno ve spojitosti s volbou Stanislava Křečka ombudsmanem, kteří vynalezli ještě lepší demokracii, kde by lidé jako Mitrofanov mohli rozhodovat o tom, kdo a kam má být zvolen, protože ti druzí rozhodují špatně. Nazývají to liberální demokracie. No, měli jsme tu už lidovou demokracii – právě s tou jednotnou kandidátkou. Tak jak se zdá, Alexandr Mitrofanov střelil sám sebe do nohy.
Většina Čechů by se asi před rok 1989 nevrátila už jen proto, že o svém životě může dnes rozhodovat v daleko větším měřítku než tehdy. Určitě by minulý režim demokratickým nenazvala. Ona prostě demokracie je, nebo není. I s vadami, které naráží na osobní ambice. Nic není mezitím, žádný sebevzletnější přívlastek demokracii demokratičtější neudělá.
Fotogalerie: - Možná přijde i premiér
Ohrožuje ji něco? Ať už nařízení z Evropské unie, politici, vlastníci médií, omezování svobody, nedostatek respektu k odlišným názorům, či cokoliv jiného, co slýchám od politiků? Jak to vidíte vy?
Pokud proběhly svobodné volby a voliči si zvolili i takové zástupce, kteří jsou vlastníky médií, velkých hospodářských celků a podobně, a jejich zvolení nikterak neporušilo české zákony, co proti tomu namítat? Můžeme mít na to názor, prezentovat svůj vlastní politický program a aktivně se pokusit to v příštích volbách změnit. To je asi tak vše. Pohrůžky nátlakovými akcemi žádající odstoupení jsou již na hraně zákona.
Mohla by v České republice fungovat přímá demokracie podobně jako ve Švýcarsku?
Přímá demokracie je specifická švýcarská záležitost, která se vyvinula během dlouhé doby v rámci státu, který stojí na menších decentralizovaných územních celcích. Ani zde se nejedná o čistou zastupitelskou demokracii, ale o určitou kombinaci zastupitelské a přímé demokracie.
Dovedu si představit, že v rámci našeho státu by se některé prvky přímé demokracie uplatnit mohly, mluví se hlavně o referendech, kdy se rozhoduje o důležitých změnách s přesahem do budoucnosti. Ostatně i velikost našeho státního území hodně nahrává k zjednodušení některých rozhodovacích procesů. Svůj význam by referenda měla ohledně politických tlaků ze strany Evropské unie.
Aby prvky přímé demokracie, které zkracují v některých záležitostech rozhodovací proces mezi vrcholnými státními orgány, mohly fungovat, v českých podmínkách by musely být zrušené kraje, aby existovala přímá politická návaznost mezi regiony velikosti okresu a centrální správou. Rušit tyto pašalíky bude hodně složitá záležitost. Zrušení krajů je mimochodem jeden z politických cílů Trikolóry.
Devadesátá léta pro vás začala sháněním kopírovacích strojů pro Občanské fórum ve Švédsku, kam jste byl nucen emigrovat. Jak jste na to přišel a jak to probíhalo?
Po listopadových událostech bylo jasné, že je třeba pomoci Občanskému fóru ve volební kampani hlavně materiálně. Severské listy, kde jsem byl redaktorem, uspořádaly sbírku mezi československými krajany, která vynesla skoro sto tisíc švédských korun. Obrátili jsme se na tehdejší státní a velké soukromé instituce, jestli nemají nebo neuvažují vyřadit velké rozmnožovací stroje, a tak jsme je za malé částky odkupovali. Tehdy takové stroje byly poměrně velké a těžké, citlivé na zacházení a přepravu. Koupili jsme i pár malých tiskařských a cyklostylových strojů. Pokud si vzpomínám, stroje opravdu posloužily. V archívu mám i pár děkovných dopisů.
Kdy přesně jste se rozhodl vrátit z emigrace a co vás k tomu přimělo?
Původně šlo o to, že jsem byl v roce 1990 požádán, jestli bych nevstoupil do diplomatických služeb, konkrétně jako třetí tajemník na československé ambasádě ve Švédsku. Měl jsem ve Švédsku velmi slušné kontakty mezi švédskou pravicí v parlamentu a tak dále. Díky znalosti švédských reálií jsem mohl pro československý stát hodně udělat. Celou věc zhatil jediný fax ze zahraničí adresovaný tehdejšímu ministru zahraničí. Velmi vlivný odesilatel faxové zprávy se proti mému jmenování ultimativně postavil a ministr Dienstbier poslechl.
Jak jste devadesátá léta vnímal? Přišlo po euforii vystřízlivění, jak někdy slýchám? A v čem pro vás, pokud ano?
Takže to vnímání souvisí s předešlým textem. Prostě, dle mého, už tehdy probíhalo obsazování patřičných míst předem zvolenými lidmi v souladu s direktivou ze zahraničí. Prostě nešlo o svobodné směřování společnosti, která se vyvlékla z autoritativního režimu a měla si zařizovat svoje věci podle svého, ale šlo o řízený přechod z jedné sféry vlivu do druhé. Se všemi negativními dopady, které se v plné nahotě objevují dnes.
Jisté pozitivum na politické scéně přinesl vznik dvou nejsilnějších politických stran, ČSSD a ODS, které vytvářely určitou rovnováhu v politickém boji, která přinášela i stabilitu ve společnosti. Vždy, když se zdálo, že některá z těchto stran sílí a mohla by se stát příliš suverénní, přišel rozvrat zevnitř. Tak se umetala cesta k dnešní situaci, kdy prakticky vládne strana jednoho muže s nepolitickým programem více tváří. Takový Janus politiky. Každá tvář se usmívá tam, kde je to užitečné. Na Spojené státy – viz nákup vrtulníků a nejen to, na Evropskou unii – viz hlasování poslanců hnutí ANO a aktivitu Věry Jourové (eurokomisařka, pozn. red.), na Visegrádskou čtyřku, na domácí scénu. Každý ten úsměv vyjadřuje něco jiného, jeden den znamená něco, co druhý den neplatí. V zásadě je to přešlapování na místě s úlitbami na všechny čtyři strany. Tedy žádný zásadový pan Baťa. Nemylme se. Ovšem, byla jiná cesta? Ne. Jen horší. To je ten lesk a bída české politiky.
Psali jsme:
„Nemá cenu se zpětně vracet k jednotlivostem, ale chybělo pevné vizionářské vedení, tandem prezident plus vláda táhnoucí stejným směrem. Naivní představy Václava Havla bezpodmínečně orientovaného směrem k Západu, podmazávané významnými státníky té doby, ostře kontrastovaly s daleko realističtějšími názory Václava Klause. Tato dvojkolejnost koncem devadesátých let vyústila v postupný rozpad klasické společnosti politických stran,“ řekl jste mi jednou k devadesátým létům. Charakterizuje to dobu devadesátých let a to, kam se dnešní česká politika dostala?
Chcete od českých umělců, aby vás vzdělávali a vychovávali?Anketa
Mě by stejně pár jednotlivostí zajímalo. Které z kauz polistopadového vývoje považujete za nejzásadnější? A co nám ukázaly?
Pokud bychom mluvili o jednotlivých kauzách, tak je třeba vědět, že se mohly stát jen kvůli tomu, že stát ztratil kontrolu sám nad sebou. Nahromadění majetku v rukou osob z rodin, které za minulého režimu byly součástí tehdejšího establishmentu, bych viděl jako velký problém, když pominu problematické restituce. Problém daleko větší než například kauza lehkých topných olejů, kde se jednalo o klasické lupičství. Takové kauzy končí dříve nebo později, zatímco finanční síla těch druhých může stále ovlivňovat směr naší politické scény tím nebo oním směrem.
Posledních třicet let pro Česko také znamená vstup do Severoatlantické aliance nebo Evropské unie. Evropská unie, Severoatlantická aliance, OSN… Nakolik je pro Českou republiku podstatné, že se zhlédla a rovnou zařadila k těmto institucím? V případě OSN je jedním ze zakládajících členů. A jaký význam pro nás mají do budoucna?
OSN je dnes jen bezzubý byrokratický moloch, jehož rozhodnutí nikdo, pokud to neodpovídá jeho politickým cílům, nerespektuje. Funguje jakousi setrvačností asi v tom smyslu, že každý slušný stát tam má být. Ale neškodí nám nijak zásadně.
Evropská unie je moloch pod kuratelou Německa a Francie. Nic víc, nic méně. Spíše jen Německa jako ekonomického obra, které Evropská unie používá pro prosazení svých zájmů jako evropské velmoci. Není to žádný svazek nezávislých států s možností veta, ale svázaný snop vymlácené slámy. Jsme jen jedním z těch klasů.
Severoatlantická aliance je přežitek studené války, který si těžkopádně hledá nepřítele, aby odůvodnil svoji existenci. Naši účast bych viděl jako diskutabilní, ale je dobré být u něčeho, kde můžeme mít vliv. Na rozdíl od Evropské unie existuje v politickém orgánu Severoatlantické aliance, v takzvané Radě, princip jednomyslnosti. Nemusíme být ovšem součástí vojenských struktur Severoatlantické aliance tak, jako jí přestala být Francie za de Gaulla (Charles, francouzský generál, pozn. red.), který se nechtěl podílet na vojenských akcích řízených Spojenými státy.
Můžeme zůstat v politické Radě a přitom si zachovat rozhodování o své armádě. Pokud se někdo ohání takzvaným článkem 5, ze kterého má vyplývat jakási garance naší bezpečnosti, tak ať si ho přečte pozorně. Cituji: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
Čtěte: … podnikne sama … takovou akci, kterou bude považovat za nutnou... a tak dále. Tedy třeba také žádnou, jinak řečeno.
V roce 2003 Češi hlasovali o vstupu do Evropské unie a odsouhlasili ho. Jak jste tehdy hlasoval vy? Jak byste hlasoval dnes? Pro, nebo proti?
Nehlasoval jsem a hlasoval bych proti. I kdybych chtěl, tak paradoxně mě tento stát nevedl v evidenci obyvatel ani občanů České republiky.
V jednom z rozhovorů jste mi řekl: „A nyní opět vyskakují připravená zákulisní pimprlata, aby podobným manipulantům proklestila cestu k médiím, k penězům, k ovlivňování. Starý osvědčený model se rozšířil o nová témata jak vzatá z Matrixu. Máme se bát, nevíme čeho, respektovat něco, co se příčí zdravému rozumu, máme věřit vizím nevyzrálých dětí, máme rezignovat na tisíciletí tradice, rozpustit se v moři nedefinovatelného marastu, máme respektovat pronikání cizích kulturních vzorců na úkor vlastních. A být zticha. Dovoluje se jen jásat. Takže, to už tady v principu bylo, jen se někdo nechtěl poučit.“ Říká se, že národ, který se nepoučil ze své historie, je nucen si ji zopakovat. Poučili jsme se?
Vladimír Hučín mi s nadsázkou řekl, že má někdy potřebu znovu zakládat třetí odboj, když vidí, co se v politice děje. Chápete jeho pocit?
Spolu s Vladimírem Hučínem bych třetí odboj nezakládal, protivníka vidíme určitě každý někde jinde, takže to by asi nevyšlo. Pokud bych měl soudit z jeho veřejných vyjádření, tak jeho pocity nechápu. Prostě jsme každý na jiné vlně. Ostatně, svobodné volby ještě nikdo nezrušil. Vladimír Hučín to snad také ví. Možná by ho angažoval Milion chvilek.
Na co bychom se měli zaměřit v budoucnu? Je to právě uchovávání tradic? Vzdělanost dětí? Co bude zásadní pro další tři desítky let?
Měla by se učit nezkreslená historie. Taková, jaká byla, bez příkras a upřednostňování jedněch událostí před druhými. Dívat se kriticky na naše skutky v minulosti, ale nezatracovat ty chybné, ale chápat je, jako nezveličovat ty, které se nám povedly. Naučit je vidět naší tradici státnosti právě tím horizontem tisícovky let nejen úzkým pohledem momentálních zájmů a dění.
Rozhodl jste se vstoupit do politiky – hnutí Trikolóra. Proč? Co vás k tomu vede?
Rozhodnutí bylo jednoznačné. Český stát se opět dostal do závěsu mocného souseda, přestali jsme se spoléhat sami na sebe, jsou nám vnucovány zákony a předpisy, které nijak neslouží našim národním zájmům, opět jsme satelitem a v mnoha ohledech daleko závislejším než v nedávné minulosti.
Trikolóra – hnutí občanů staví na třech základních principech: braňme normální svět, tedy ten svět odkázaný nám vlastní tradicí. Bohatství vzniká z práce, z toho, co si sami vytvoříme, ne z darů, abychom byli někomu vděčni. A hlavně, žijeme v České republice, nemluvme jiným do jejich věcí, svoje věci si vyřizujme po svém a s ostatními na úrovni vzájemné rovnosti. S takovými postuláty mohu bezvýhradně souhlasit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
