Ekonomika České republiky je na EU závislá jak z hlediska regulací, tak z hlediska svého exportu. Co chce dělat Hlavu vzhůru! proti regulacím, které dusí hospodářství, jako například podpora obnovitelných zdrojů energie včetně fotovoltaiky a biopaliv? Existuje snaha EU harmonizovat daně či sociální politiku. Jak se tedy postavíte socialistické regulaci z Bruselu a omezování národní suverenity?
Není možné se chytit do pasti jednotlivostí a je třeba nutit Evropskou unii jako celek, aby namísto integračního a centralizačního běsu se věnovala tomu, aby byly konečně už naplněny čtyři základní pilíře, na nichž evropská integrace vznikala. Není naplněn obchodně-ekonomický fundament, zhruba 40 až 45 procent obchodní výměny v EU je v pásmu volného obchodu a všechno ostatní ještě podléhá nějakému typu regulace.
Místo toho, aby se uvolnily tyto kapacity obchodní výměny a místo toho, aby Evropa přestala sama sebe otravovat vícenáklady, zabýváme se vytvářením dalších institucí a předpisů, které zdroje ekonomiky netvoří, ale naopak je spotřebovávají. Nové zdroje vzniknou tím, že naplníme čtyři základní svobody. Evropa nese obrovskou nákladovou zátěž díky podpoře obnovitelných zdrojů energie a dalších regulací, které slouží vybraným firmám, ale v důsledku rostoucích cen škodí ekonomice jako celku.
Když hovoříte o základní systémové změně – Václav Klaus například říká, že je v EU potřeba provést změnu srovnatelnou s obdobím po roce 1989 – myslíte si, že je EU schopna reformy s ohledem na to, jak je tam na svých pozicích zabetonovaná byrokracie, lobbisté a s ohledem na to, jak silnou pozici mají velké státy typu Německa a Francie? Lze s naší hlasovací pozicí takový kolos vůbec změnit? A pokud by to nešlo reformovat, nebylo by lepší poohlédnout se mimo EU a být ve vztahu k EU stejně jako Švýcarsko či Norsko, které nejsou členy, ale mají přístup na společný trh? A neměli bychom hledat odbytiště mimo upadající Evropu v zemích, které ekonomicky rostou a které budou spíše potřebovat naše výrobky?
Mně je určitě bližší obraz vitality a povinnosti cvičit se a tužit ve svém výkonu a dovednostech izraelského národa nežli setrvačnost pohodlného přežívání za tankerem Spolkové republiky Německo. V určitém čase se naše závislost na Německu může zdát výhodnou, ale ta setrvačnost může být i vražedná. Například v situaci, kdy se za neudržitelnosti stávajícího konceptu dělby nákladů a výnosů Německo rozhodne, že se EU rozdělí na sever a jih a my budeme tím tankerem taženi výhradně do severní části a tedy ještě více závislí. Vitalita Izraele žádá neustále na sobě pracovat a vyhodnocovat situaci a pečlivě vážit každé rozhodnutí. Taková cesta je ale málo pohodlná, avšak zcela jistě správná.
Tedy?
Klíčová otázka je konkurenceschopnost a Evropa ji tragickým tempem ztrácí. Jak bruselští úředníci, tak i reprezentanti národních států žijící ve vlastním akváriu dobrého zajištění se nestarají o svět obyčejných lidí mimo toto akvárium. Nový globalizovaný svět má úplně jiná pravidla než svět před 50 lety. Evropa si nemůže myslet, že bude svá selhání a svůj blahobyt placený už řadu let růstem zadlužení dohánět tím, že si bude lacino vyzvedávat zdroje ekonomik jiných států a jiných světadílů. Takhle hloupý už na tomto světě nikdo není. Všichni znají svou cenu a nikdo nám už neprodá nic, aniž by se snažil maximalizovat svůj zisk. Na takto nastaveném hřišti je Evropa ve velkém průšvihu.
Pokud nebudeme mít klienty, kteří koupí a zaplatí naše výrobky, tedy včetně nákladů celého prostoru, tak máme velkou potíž. Musíme se zabývat důsledky vysokého zdanění práce. Není nutné přemýšlet o výjimkách pro mladé či staré generace, ale je třeba přemýšlet o tom, jestli celková zátěž práce a sliby důchodových systémů nejsou za hranicí ekonomického výkonu tohoto prostoru, protože nám to nikdo nezaplatí. Evropa si žije na vyšší úrovni, než na co si vydělá. To je problém, který bude muset Evropa změnit rázně a já vyhlížím generaci politiků schopných to takto vidět a formulovat východiska.
Psali jsme:
Vracím se zpět. V EU nejsou náznaky, že se má něco pozitivně změnit. Pokud nebudou výhledy na zlepšení, není potřeba geoekonomicky a geopoliticky změnit orientaci na země, které něco přináší, a s nimi obchodovat? Není cestou přestat upírat své naděje k upadající Evropě a upadající EU?
Musíme mít na paměti, že jsme v prostoru, ve kterém si budou velké politicko-ekonomické celky měřit své síly vždy. Na místě je chytrost budoucnosti stojící na moudrosti z minulosti. Je zajímavé, že když Putin a Obama chtějí ukázat světu velkou dohodu, přijedou ji podepsat do Prahy a když chtějí ukázat velkou nedohodu, tak ji také odehrají nad Prahou. Taková chytrá politika sledování svého zájmu ale vyžaduje pečlivou analýzu, balancování a zhodnocování každého kroku.
Nyní splácíme neblahé důsledky toho, že naše podmínky – nikoliv samo rozhodnutí, vyjednané podmínky vstupu do EU, byly o bláznivé písničce Vladimíra Špidly, kterou zpíval na oslavu vstupu do EU. Pamatujete? „Šla Babetta, šla do světa!„ Ten refrén písně je až neuvěřitelně symbolický: „Babetta až se zpátky vrátí, pozná, že chybila, pak bude chtít mi vyplnit všechno, co slíbila...“ Takže uvidíme, až Babetta procitne a zjistí, že se mýlila, co všechno se stane. Špidla si nemohl vybrat lépe… Já říkám, že je žádoucí zabývat se analýzou každé myslitelné varianty. Každé!
Obrovský problém je stárnutí. V koalici byla šance prosadit zásadní důchodovou reformu. Dám takovou sugestivní otázku, nebylo vhodné nastavit důchodovou reformu tak, aby podpořila lidi, aby měli děti, aby se posílil demografický růst, aby se posílila ekonomická vazba rodičů a dětí a rodinná solidarita? Například když někdo vychová děti, tak za každé dítě by měl o nějaké procento menší platbu sociálního pojištění či daní, protože má vyšší náklady než ti, kteří děti nemají. A posléze by to šlo třeba tak, že by se z platu či sociálního dětí rovnou část odváděla na důchod jejich rodičů? Rodiče by tak byli motivováni mít více dětí a investovat do jejich vzdělání, aby byli více zajištěni na důchod. Byla by zde přímá vazba a platba mezi dětmi a rodiči, a ne anonymní přerozdělovací systém jednoho balíku.
Jednoznačně toto je správná cesta. Součástí filozofie o odstátnění závazku postarat se o komfort stáří musí být změna pohledu na zdroje důchodového systému v tomto smyslu. To jsou peníze, zdroje konkrétních lidí, rodiny, nikoli státu. Pak je na místě, aby ti lidé, nejlépe rodina, o těch penězích sami rozhodovali. Protože chybnou orientací toho systému je orientace na jednotlivce. Nejsilnější komunikační linkou takového systému má být fungující rodina. Je třeba umožnit, aby ona v tom systému akumulovala zdroje a posouvala je přímo v rodině dál, třeba i z hlediska dědického.
Psali jsme:
Existuje zde problematika romských ghett a zneužívání sociálních dávek. Jak se na to dívá Hlavu vzhůru!?
Musí existovat rovnost před zákonem pro každého a dodržování pravidel hry všemi účastníky stejně. To je základem filozofického pohledu pravice. Ve chvíli, kdy někteří politici pro někoho navrhují exkluzivní zacházení, ať skupinu či jednotlivce, a je vůbec možné, aby někdo někoho zfackoval v podloubí Poslanecké sněmovny pro odlišnost jeho postoje, se dopouští úplně stejného přečinu jako ten, kdo žádá, aby pro jeho sociální handicap bylo pohlíženo na jeho přečiny jinak než na přečiny kohokoliv jiného. Tuto situaci umocňují sociální dávky vyplácené například formou příspěvku na bydlení, které vysloveně volají po tom, aby byli sestěhováni lidé s určitými charakteristikami a záměrně se vyhýbám pojmu nepřizpůsobivý. Ti lidé jsou umně lákáni do pasti.
Někdo „X“ vyzvedává poměrně zajímavý příspěvek na bydlení, aby jim část příspěvku vrátil. Je to úplně stejný způsob zneužívání zákona jako u lidí se změněnou pracovní schopností. Handicapovaní lidé jsou vmanévrováni do situace, kdy někdo jiný „Y“ bere příspěvek za to, že je naoko zaměstnává, aby mu řekl, že dostane část, nebude chodit do práce a zbytek shrábne ten zaměstnavatel. To je jízda v opiovém doupěti závislosti na takto vybudovaném systému. To ovšem není sociální stát. To je naprostá degradace solidarity a čirá lumpárna, je to věc, která se musí změnit. Ale jde především o odpovědnost politiků, kteří se nedrží principu, o kterém jsem mluvil v začátku.
Psali jsme:
autor: Lukáš Petřík
