Pane profesore, pokusme se společně poskytnout opravdu objektivní historický náhled na tuto věc. Ptám se proto zcela přímo: Byl maršál Koněv válečný hrdina, nebo naopak válečný zločinec?
Posoudit tuhle otázku je poněkud obtížné, určitě bych se nevyjadřoval takto expresivně.
Musíme si uvědomit, že on během svého života prošel různými etapami a peripetiemi, tak jak postupně ubíhalo bouřlivé 20. století. A nic v historii není černobílé.
V souvislosti se zmiňovaným pomníkem se samozřejmě nejvíce akcentují jeho zásluhy o osvobození Československa, a je zapotřebí říci, že tyto zásluhy jsou nesporné a neoddiskutovatelné.
Protože bez klíčového zapojení Sovětského svazu by spojenci nacistické Německo pravděpodobně nikdy sami porazit nedokázali!
Takže opakuji, že ten fakt osvobození je zkrátka nezpochybnitelný. To je věc číslo jedna, kterou bych k tomu rád řekl. Samozřejmě můžeme zmínit i vlasovce a diskutovat o jejich podílu na osvobození Prahy, který byl nemalý. Také se můžeme ptát po jejich tragickém osudu, o kterém maršál Koněv musel s největší pravděpodobností vědět.
Ale nic to nemění na faktu, že Rudá armáda osvobodila (s částečnou pomocí Američanů na západě Čech) celou naši zemi od šestileté nadvlády hitlerovského nacismu.
To se tedy psal rok 1945, ale tím život a kariéra maršála Koněva ještě zdaleka nekončí...
To je pravda. Koněv byl nadále ve vysokých vojenských funkcích, ověšen nespočtem řádů a medailí. Zatímco u nás to byl stále symbol osvobození, například pro Maďary je Koněv podnes velmi negativní historickou postavou, neboť právě on velel nechvalně známému krvavému vojenskému zásahu proti maďarskému pokusu o státní převrat v roce 1956.
Dále musíme vzít v potaz i jeho následné působení v NDR, které vyvrcholilo až berlínskou krizí a stavbou Berlínské zdi, i když jeho podíl na této věci je samozřejmě nejasný a poněkud diskutabilní, stejně tak jako jeho údajná „špionáž“ v rámci návštěvy zástupců Sovětského svazu v Československu v květnu 1968, kde Sověti, jak se později ukázalo, skutečně sondovali, jak se vyrovnat s pražským jarem, což, jak víme, potom vyvrcholilo vstupem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna. Ale jaká v tom byla role maršála Koněva, to je těžké říci.
Já si jenom dovolím podotknout, že Koněvovi bylo v roce 1968 už plných 70 let a nepůsobil v žádné vysoké funkci. Jeho tehdejší setkání s československým prezidentem Ludvíkem Svobodou patrně žádné klíčové informace použitelné při následné invazi nepřineslo…
Ano, jsou to jen spekulace, a já bych ho také určitě nečinil jakkoliv odpovědným za ty další nešťastné události, které následovaly v srpnu.
Faktem ale je, že rok 1968 s naším vztahem k SSSR opravdu hodně a velmi silně zamával, byl to prostě důležitý historický zlom a mezník.
A další důležitý aspekt je ten, že Koněvova socha nebyla postavena někdy těsně po druhé světové válce, ale až v roce 1980 (sedm let po jeho smrti), tak si myslím, že mnoho lidí na to dnes nahlíží jako na cosi, co mělo vlastně demagogicky ospravedlnit ten vojenský zásah v roce 1968 a silně následnou přítomnost sovětských vojsk v Československu až do začátku 90. let.
Dá se říct, že Koněv se vlastně v tomto smyslu stal tak trochu „obětí“ té proměny našeho vztahu k Rusům, která byla skutečně elementární.
Psali jsme:
Říká se, že dějiny píší vítězové. Někdy to tak opravdu je a pak jsme – jako právě nyní – svědky toho, že ti úspěšní občas určité věci vytrhávají záměrně z historického kontextu, aby posloužily politickým cílům a mocenským ambicím některých jedinců. Řeknu to na rovinu a bez obalu – v tomto sporu bohužel vůbec nejde o maršála Koněva ani o historii samotnou. Kdyby to nebyla tato socha, našla by se nepochybně nějaká jiná, která se rovněž tak exemplárně neshoduje s demokratickými principy naši země. Prohlášení, že jde o promyšlenou ruskou akci v rámci dezinformační kampaně, působí spíše jako dosti prostinký a hodně nepovedený skeč z provinční pouťové estrády… pane profesore, jak si nad touto evidentně zpolitizovanou záležitostí udržet rozumný meritorní nadhled?
Důležité je především respektovat fakta a vycházet z nich. Z historického hlediska by mělo být připomínáno zejména to osvobození od fašismu, které bylo přece také tím oficiálním důvodem ke zhotovení památníku.
Je ale nezbytné vidět všechny barvy toho širokého spektra a uvědomit si, že historie, to není zdaleka jen černá a bílá – tak jako ani celé to turbulentní 20. století nebylo rozhodně černobílé.
Jinak si ovšem myslím, že se samotné Rusko, aniž jde o nějakou dezinformační kampaň, nemůže příliš divit některým erudovaným kritickým prohlášením, protože sám Sovětský svaz si to skvělé renomé, kterému se zde těšil po roce 1945, velmi pokazil právě tím zmiňovaným vpádem v čele vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Srpen 1968 v dobovém filmovém týdeníku
S ohledem na politické souvislosti a konsekvence, pociťujete vy sám, pane profesore, ty zjevné tlaky, jež tento spor provázejí prakticky už od začátku?
No ano, bohužel to tak je. Možná by bylo právě dobré si nejprve uvědomit všechny ty jednotlivé zájmy zúčastněných osob, to jest, kdo jsou vlastně tito kritici, z jaké generace, jakého jsou politického smýšlení, a jaký je přesný důvod, proč ten či onen názor tolik akcentují a prosazují.
Já osobně bych byl samozřejmě rád, aby zde probíhala jasná a věcná diskuse výhradně o reálném dějinném vývoji.
Musím říct, že příliš nefandím té snaze o bourání pomníků, na druhé straně, pokud by obecné mínění bylo prokazatelně natolik negativně naladěno, tak by bylo určitě dobré najít a přijmout nějaké racionální kompromisní řešení.
Ale tím, jak se ta debata nesmyslně vyhrotila, tak na obou stranách pokračuje snaha o hledání jakýchsi symbolů a principů, které pro ně celá tato věc údajně reprezentuje.
Nicméně takto se rozumného řešení a pragmatické domluvy nedobereme.
Psali jsme:
A co říkáte třeba na fakt, že maršál Koněv má svou pamětní desku nejenom na Ukrajině či v Kaliningradské oblasti (tam to příliš nepřekvapí), ale například také ve Vídni?
To je od vás moc dobrá připomínka, ale tady je právě ten základní rozdíl mezi osudem Československa a Rakouska, které určují i náš a jejich postoj k Rusku. Naši jižní sousedé spojili svou budoucnost především s poválečnou státní smlouvou mezi Rakouskem a vítěznými mocnostmi. To znamená, že Rakušané se s celou tou situací vyrovnali právě prostřednictvím této smlouvy a po svém. A teď si uvědomme, že oni ve své zemi nikdy neměli sovětská vojska, natož aby tam Rudá armáda zůstala desítky let! Oni se podporováni Američany postupně vydali cestou kapitalismu a demokracie po vzoru Západního Německa. Tím chci říct, že ten jejich vztah k Rusům je tím daleko jednodušší a čitelnější, než je tomu v našem případě.
Samozřejmě víme, že Rudá armáda se upřímně řečeno vůbec nerozpakovala z Rakouska odvézt velmi tučnou válečnou kořist – a jak se chovala na těch dalších dobytých územích, to je otázka sama o sobě. Ale hned si také musíme položit otázku, do jaké míry za to vlastně můžeme dávat vinu těm vrchním velitelům, jako byl právě Koněv, do jaké míry měli možnost to chování vojáků ovlivnit? De facto pouze tvrdými vojenskými tresty, které ovšem pochopitelně ani zdaleka nedopadly na každého – a především nemohly změnit tu atmosféru setrvalého strachu a nespokojenosti v celé té společnosti. Dá se říct, že (i když to není nějaké paušální pravidlo) tam, kde ta Rudá armáda strávila opravdu dlouhou dobu i po válce (jako právě u nás či v NDR), tak tam ty protesty, stížnosti a kontroverze místních obyvatel ve vztahu k chování těch vojáků nabyly asi největších rozměrů.
A je třeba zajímavé, že západní mocnosti na tuhle sílící averzi zejména v období po skončení druhé světové války hodně sázely, že zkrátka věřily, že obyvatelstvo se proti přítomnosti cizí armády časem samo vzbouří a ty protikomunistické síly převáží a zvítězí.
To se ovšem nestalo. Naopak. Nastoupila všudypřítomná komunistická propaganda, cílený státní nátlak a vykonstruované soudní procesy po vzoru stalinistických čistek z druhé poloviny 30. let...
To je pravda, ale Rusy to tehdy v očích veřejnosti ještě nijak významně neohrozilo a nepošpinilo.
Ale téměř veškerý ten velký a zasloužený kapitál těžící z osvobození Československa a vůbec celé to proruské cítění, které zde vládlo po roce 1945, to všechno vzalo těžce za své oním rokem 1968.
Tam zkrátka Rusové sami ten svůj těžce nabytý kapitál důvěry z valné části prohospodařili.
Tolik pohled z dlouhodobého historického hlediska za který velice děkuji, sledujete i politické pozadí tohoto aktuálního sporu o pomník maršála Koněva?
To politické pozadí v tomto současném sporu je zjevné, ale do toho nejsem dostatečně zasvěcený.
Jen se domnívám, že celá tahle uměle vyvolaná vlna vzdoru, kterou nyní ilustrují nejrůznější diskuse, protesty či statusy na sociálních sítích a samozřejmě vyjádření politiků, je zcela zbytečná a k ničemu dobrému nepřispívá.
Rozhodně tedy ne ke skutečnému pochopení a historickému poznání případu maršála Koněva – jeho zásluh, úspěchů, ale i prohřešků a poklesků.
Protože dějiny 20. století zkrátka nejsou černobílé, proto také nejsou často černobílé ani osudy důležitých aktérů této doby.
Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
