Přední poslanec ČSSD: V EU se pravidla nedodržují. Žijeme v době nového velmocenského dělení světa. Již Adolf Hitler...

24.07.2015 16:40

ROZHOVOR Místopředseda poslaneckého klubu ČSSD Antonín Seďa je sice příznivcem Evropské unie i eura, ale kriticky přiznává, že se v EU nedodržují pravidla a často si svou prosadí Německo a Francie. V zájmu ani Ruska, ani USA, ani EU není vést ozbrojený konflikt. To, že žijeme v době nového velmocenského dělení světa, ukazuje na převahu ekonomiky nad politikou, což pro řadové občany není dobré. Kritizuje TTIP.

Přední poslanec ČSSD: V EU se pravidla nedodržují. Žijeme v době nového velmocenského dělení světa. Již Adolf Hitler...
Foto: Daniela Černá
Popisek: Antonín Seďa, poslanec ČSSD

Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem? Byla Ukrajina jen malé nedorozumění, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě, anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
 
Válka je nejstrašnější věc a je zodpovědností všech, aby k ní nedošlo. Již jsem několikrát hodnotil svým pohledem příčiny ukrajinské krize a současné bezpečnostní situace na Ukrajině. Přidal bych tolik, že neoliberalismus ztrácí ve světě dech, a proto je nutno „zamaskovat“ tuto situaci možným novým „dělením“ světa. Historie se opakuje a bylo by hříchem, abychom se z ní dostatečně nepoučili. Rusko se po letech rozpadu a po ekonomické prohře se Západem snaží vrátit pošramocenou pověst a léčit nemocného medvěda. Jde například nejen o politický a tím i o ekonomický vliv v jednotlivých regionech, ale i o distribuci zboží a služeb a o nové trhy. Obecně platí, že v době míru a zajištění bezpečnosti se daří všem zúčastněným stranám, ale zejména těm, které jsou konkurenceschopné a připravené tento hospodářský boj vést. Válka či ozbrojený konflikt tento vývoj přeruší a dokonce
jej mohou zvrátit.

Na jednu stranu rozumím snaze Ruské federace se vymanit z jisté „slepé“ uličky, do které se vlivem řady rozhodnutí samo dostalo, na straně druhé je nutno respektovat mezinárodní dohody a pravidla a demokratické rozhodování jednotlivých zemí o své budoucnosti. A jsme tu opět u „nového“ dělení světa či chcete-li u uplatňování národních zájmů jinými prostředky. Již Adolf Hitler řešil hospodářské a sociální problémy tehdejšího Německa obrovským zbrojením a nejhorší válkou v dějinách lidstva. Prosím, neopakujme stejné metody a stejné chyby.
 
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Jak toto může dopadnout? Jsou zde úvahy, že Rusko napadne některé evropské země, přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA...
 
Budu pokračovat v tom, o čem jsem hovořil. Podle mého názoru není v zájmu ani Ruska, ani USA, ani EU vést ozbrojený konflikt. Nicméně platí, že nové kolo zbrojení ničemu a nikomu nepomáhá, pokud nebudeme hovořit o finančních korporacích, obranném a bezpečnostním průmyslu. Přece ani EU, ani USA a dokonce ani Rusko neřeší „zbrojením“ sociální problémy svých zemí. Spíše se jedná o posilování významu a o přetahování, kdo má větší svaly. Nicméně kam toto „přetahování“ může dospět, je otázkou. Věřím, že ne k ozbrojenému konfliktu, ale k novému „politickému“ dělení světa. Z tohoto pohledu je důležité, aby EU byla silná jako světový hráč. Proto s obavou sleduji nejen dění v Řecku či přílivovou vlnu uprchlíků. Tyto problémy nejen oslabují pozici a jednotnost Evropy, ale zároveň nahrávají jiným světovým mocnostem. A je zřejmé, že součástí těchto her je i propagační válka, která je dnes a denně vedena, tak jako úsilí finančního kapitálu a byznysu ovlivňovat a parazitovat na politických rozhodnutích a řešeních dnešních krizí. A znovu musím apelovat na lidskou moudrost.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany? Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená? Před čím je naše armáda schopna nás jako taková sama ubránit? Jaké je reálné nebezpečí současných, třeba i nových forem války? Jak by se na ně měla naše země a její spojenci přichystat? Jsme připraveni z hlediska záchranářských, krizových a nouzových procesů v případě války chránit alespoň část civilního obyvatelstva?
 
Česká republika je členskou zemí Severoatlantické aliance a Evropské unie. Tato členství zaručují nejlepší bezpečnost země, jakou kdy měla. To ovšem neznamená, že budeme sedět za pecí a že z tohoto členství nemáme také závazky. A ty je nutno plnit podle našich možností. Máme profesionální armádu a tu je nutno personálně stabilizovat na zhruba 27 tisících osobách. K tomu nám stále schází celé brigádní uskupení. Hovoří se o posílení vlivu aktivních záloh, o modernizaci vojenské techniky či v poslední době o povinných odvodech. Ke škodě věci se někteří politici probudili pět minut po dvanácté a spíše zneužívají dnešní situace k řešení dlouho neřešených a odkládaných problémů. Podle článku 5 Washingtonské smlouvy máme povinnost budovat armádu k obraně svého území. A tuto armádu či lépe řečeno její schopnosti je nutno budovat tak, aby byla schopna reagovat na současné hrozby.

Například kybernetické útoky či hybridní válka jsou úkoly dneška. Na druhou stranu je jasné, že Armáda ČR nebude schopna vybudovat vlastní systém protiraketové obrany a musí se spokojit s protivzdušnou obranou. Nicméně v rámci sdílených schopností s ostatními partnery NATO je bezpečnost našich obyvatel zajištěna. ČR je jedna ze zemí, která má vybudován velmi kvalitní a akceschopný integrovaných záchranný systém. Ten je schopný reagovat nejen na přírodní či technické katastrofy, ale v případě krize napomoci k ochraně občanů naší země. To, co je nutné ještě zdokonalit, je součinnost jednotek IZS s AČR.


 
A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanu, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
 
Nemyslím si, že obnovení základní vojenské služby by něco přineslo. Proto jsme také na výboru pro obranu odmítli pojetí povinných odvodů. Je nutno se ptát naší armády, co konkrétně potřebuje k tomu, aby reakce povolávání občanů dle branné povinnosti byla co nejrychlejší a co nejjednodušší. Musím dodat, že i když fyzická zdatnost české populace klesá, podstatná je zdravotní způsobilost. Protože výcvikem a tréninkem lze fyzickou zdatnost zlepšovat. Proto jsem přesvědčen, že je nutno zapracovat na informovanosti široké veřejnosti, na branném povědomí občanů a posílit aktivní zálohy i organizace, které se brannou výchovou zabývají. Z pohledu armády a nejen jí, je nutno mít pouze evidenci o zdravotním stavu těch, kteří mají brannou povinnost. To je všech občanů od 18 do 60 let věku. Tato povinnost ovšem neznamená, že všichni musejí jít „bojovat“ na obranu země. Existují mobilizační plány pro případ ohrožení republiky a podle nich se bude odvíjet i tato povinnost.

Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
 
V současné době nehrozí, i když hrozí spíše migrační vlnou způsobenou bezpečnostní situací v Iráku či Sýrii. Problematika IS je daná historicky nenávistí sunnitů a šíitů a bojem některých států o vliv v dané oblasti. To přirovnání pana prezidenta směřuje spíše k podobnosti ideologií IS a fašismu, a to je nepřátelství k jiné rase či náboženství. Nicméně je nutno respektovat i historické konsekvence, které vedly ke vzniku bojovníků IS a k rozpadu dříve „stabilních“ států. Ale také vliv regionálních mocností, jako je Írán či Saúdská Arábie na vznik a šíření IS. Velmi problematické je však spojení IS rovná se islám, které způsobuje strach a nepřátelství. Přece je zřejmé, že bojovníci pod černou vlajkou zabíjejí nejen „bezvěrce“, ale i své souvěrce. Ovšem vlastní řešení fenoménu IS bude dlouhodobé a rozhodně bude spojené s prosazováním národních zájmů světových a regionálních mocností v dané oblasti. Je nutno mít na paměti, že tyto ozbrojené konflikty vždy odnesou nevinní lidé.

Hovoří se o tom, že muslimové mají za co umřít. Mají nějaké hodnoty, které se nám sice nelíbí, ale nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné? Nahradili jsme náboženství, alespoň tedy většina Evropy, něčím jiným, co nás v tomto směruje? Do jaké míry se nám rozmohl život ve stylu „každý den dobrý“ či „kašlu na politiku, mně je to jedno“? Změní se to, pokud přijde nějaká skutečně vážná krize? Potřebuje západní civilizace nějakou hodnotovou kotvu? Jakou?
 
Předně chci říci, že celá západní civilizace je postavena na kořenech křesťanství a z jejího historického pohledu téměř veškeré válečné konflikty stály na odlišnostech ve víře. Třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty, křížové výpravy či nájezdy Osmanů do našich končin ukazují, kam vede absurdum náboženská ideologie či odlišná kultura. Pravda, rovnost a bratrství vzešlé z osvícenectví přinesly jiný pohled na svět a společnost. To ovšem neznamená, že i tyto hodnoty nevycházejí z křesťanství, nicméně po staletí utvářely současnou evropskou civilizaci. Dnes se hovoří o krizi multikulturalismu, vzrůstá nacionalismus, xenofobie či obyčejný strach z neznámého. Na nezodpovězené otázky je nutno nalézt odpovědi a je potřebné podporovat vzájemnou diskusi. Zde je třeba odpovědné občanské společnosti, která takto může a musí postupovat.

Je zde i úloha jednotlivých církví a náboženských kongregací, aby otupovaly hrany ideologií a podílely se na informování veřejnosti. A také je nutno více zdůrazňovat principy zodpovědnosti, solidarity, morálky a etiky v našem chování. Jsem přesvědčen, že i my Evropané máme za co bojovat, pouze si naše hodnoty málo uvědomujeme, protože je bereme jako každodenní samozřejmost. Ovšem znovu je nutno se poučit z historických událostí, například z lidských tragédií v bývalé Jugoslávii. A pokud chceme změnit pohled veřejnosti, pak je nutno změnit pohled politiků.



Jsme členy Evropské unie. V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Směřujeme i po řecké krizi k ještě většímu sjednocení Evropy? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie? Co tedy udělat s EU - ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?
 
Tak jako se mění svět, tak se mění i EU. Podle mého názoru nastaly negativní změny zejména v posílení pravomocí Evropské komise a na základě zesíleného tlaku finančních skupin na rozhodování Evropy. Je to jako ve sportu, pokud někdo nedodržuje přijatá a schválená pravidla, pak následuje trest. V rámci EU a zejména eurozóny se však pravidla nějak nedodržují. Jiná platí pro staré země a jiná pro země nové. A pokud se tato pravidla přestanou dodržovat, pak roste nedůvěra veřejnosti. Já osobně podporuji euro a jeho zavedení, protože přínosy převažují nad negativy. Nicméně platí, že například Řecko nikdy nemělo do eurozóny vstupovat. Je tedy na místě se ptát, kdo konec konců na tom vstupu Řecka vydělal. A já se obávám, že to byly zahraniční banky a zahraniční nadnárodní koncerny. Takže pokud se něco má změnit, tak je to EU. Především z pohledu dodržování pravidel, zrušení daňových rájů a nastavení minimálních daní.

Důraz je nutno klást na zajištění vnějších hranic, včetně celní politiky. Ovšem chce to více demokratického rozhodování, a ne zvyšování byrokratické mašinérie. Prostě Brusel je daleko a řada občanů si ani neuvědomuje, jak je rozhodování Evropského parlamentu důležité. A také to, že daleko častěji se evropské právo řídí nařízeními Evropské komise, což není v pořádku. Česká republika jako členský stát EU může sehrát docela slušnou roli v těchto změnách, ale musí být více slyšet a podporovat tolik potřebné demokratizační změny EU. Přece nelze stále připouštět, aby se nejprve dohodlo Německo s Francií a pak se tato dohoda vzala za svatou pro zbytek Evropské unie. Takto si demokratické rozhodování nepředstavuji. Takže EU ano, ale reformovanou. Euro ano, ale s pravidly platnými pro všechny. Jinak z hrušky dolů.
 
Migrace je zásadní téma současnosti. A například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci? A jak si zatím Evropě vede v boji se současnou, mnohem menší migrační „vlnkou“? Liberálně orientovaní lidé nadávají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?
 
Pan profesor Bárta má řadu neotřelých myšlenek, se kterými lze i souhlasit. Otázka sucha je spojena s klimatickými změnami a v řadě zemí se již bojuje o vodu či přírodní zdroje. Z globálního pohledu je to vidět na zahraniční politice USA či Číny. Otázka migrace je však spíše věcí sociální, pomineme-li opravdové uprchlíky, kteří útěkem zachraňují své životy. Západ má daleko vyšší životní úroveň, kvalitní a dostupné zdravotnictví, štědré sociální systémy a kvalitní vzdělávání. Takže je logické, když lidé hledají „nové“ zdroje pro zlepšení svého života. Na druhou stranu existuje i poptávka po migrantech z řad evropských zemí. Například skandinávské země potřebují „promísit“ krev, řada vyspělých států hledá pracovníky do služeb či méně placených míst, o která nemají zájem místní občané. Takže jakákoliv paušalizace se stává kontraproduktivní. Tím více, pokud se záměrně šíří strach z neznámého, z islámu či odlišné kultury.

Islámský radikalismus, podobně jako jiný radikalismus vede k ohrožení životů občanů i kořenů státu jako takového. V boji proti terorismu se shodnou i země, od kterých bychom to normálně nečekali. Například Rusko, USA, Írán či Čína. Nicméně migraci úplně nelze zabránit, protože existuje legální a ilegální migrace. Legální migrace je ošetřena a regulována, proti nelegální migraci je nutno bojovat. Například tím, že se budou postupně zlepšovat podmínky v těch zemích, odkud uprchlíci přicházejí. Takže to chce více spolupracovat s těmito státy, zvyšovat humanitární pomoc, být nápomocni v zajišťování základních potravin a vody apod. Ovšem důležitou podmínkou pro tuto spolupráci je zajištění elementární bezpečnosti obyvatel. To je dnešním úkolem číslo jedna, protože bez této podmínky jakékoliv další opatření nebudou účinná. A je logické, že občané z bohatého Západu se obávají o svoji bezpečnost a o to, aby se jim nesnížila životní úroveň. To je reálná obava a na tuto hrozbu musejí odpovědní politici přiměřeně reagovat.


 
A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?

Společná imigrační politika je důsledkem volného pohybu osob v EU. Nicméně k tomu, abychom se jako EU chránili především vůči nelegální migraci, slouží schengenský prostor. Zde je jasný závazek o ochraně vnějších hranic. Je s podivem, že toho některé státy nejsou schopny. V tom případě namísto povinných kvót měla Evropská komise daleko dříve a hlavně pružněji reagovat posílením ostrahy vnějších hranic. Namísto podpor humanitárním misím k záchraně běženců u Lampedusy se měla Evropská komise zaměřit na příčiny této první uprchlické vlny, která způsobila dnešní migrační vlnu. Hrozbou jsou spíše velmi pomalá pravidla pro rozhodování, odlišné národní zájmy uvnitř EU a také odlišná zahraniční politika zemí EU. Nicméně platí, že o tom, koho která země přijme na své území, musí rozhodovat národní vlády a parlamenty, a ne členové Evropské komise. To mi přijde opravdu zvláštní a nebezpečné.

Žijeme mezi Západem a Ruskem. Jaký vztah máme najít k Rusku? Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že Rusové nás chtějí, když ne napadnout, tak pokoutně ovládat, šířit u nás jen to nejhorší a zneužívat nás k rozbíjení Evropy. Jiní lidé zase tvrdí, že budoucnost Evropy je v náručí s Ruskem - buď kvůli nutnosti kolektivní bezpečnosti Evropy, panslovanským idejím, nebo proto, že Rusko je součást BRICS, podle nich politicko-hospodářské aliance budoucnosti. Kde je pravda?
 
Pravdu hledejme v historii, která v případě nás Čechů, Moravanů a Slezanů je bojem se silným německým sousedem. Naopak v daleké minulosti jsme měli velmi dobré vztahy s Kyjevskou Rusí, Polským královstvím či jinými slovanskými národy. V současné době nestojíme mezi západní civilizací a Ruskem, ale jsme v Evropě. Jsme součástí Evropské unie a NATO, což jsou mezinárodní organizace, které nám zajišťují bezpečnost a udržení demokracie. Kromě toho máme i negativní zkušenosti s ruským partnerem, a to zejména po okupaci v roce 1968. Podle mého názoru je nutno spolupracovat jak se Západem, tak s jinými zeměmi, včetně Ruské federace. A to nejen na poli hospodářském, ale i na poli politickém či bezpečnostním. Uvedu dva příklady této možné spolupráce. Je to boj proti mezinárodnímu terorismu a proti nelegální migraci. Důležitá spolupráce je i v zajištění energetické bezpečnosti, prohlubování vzájemného obchodu či spolupráce jednotlivých regionů. Ale to, co je důležité ve vztahu ke komukoliv, je hájení národních zájmů. A k tomu je třeba si ty naše národní zájmy vyjasnit a definovat.
 
A co náš vztah s Německem? Přebolelo již všechno a nemusíme se Němců obávat?
 
Poslední událost související s návštěvou předsedy KDU-ČSL v Sudetoněmeckém domě a jeho poklonění se památce obětem vyhnání je důkazem, že německá otázka je stále v nás živá. Přitom vztahy, ať již na oficiální či neoficiální úrovni, mezi Německem a Českou republikou, jsou vůbec nejlepší v historii. Obě země spolupracují jak v EU, tak v Severoatlantické alianci, máme řadu shodných národních zájmů a na velmi dobré úrovni je ekonomická spolupráce. Přesto jsem přesvědčen, že je nutno o našich, zejména historických problémech, hovořit a je nutno pojmenovávat konkrétní příčiny a následky. K tomu ovšem musí sloužit především historici a nikoliv politici. Ti by se měli spíše zajímat o řešení současných společných problémů, jako je boj proti terorismu, řešení nelegální migrace či nezaměstnanost. Jsem přesvědčen, že v současné době je důležitá vzájemná spolupráce, než šíření strachu a nenávisti. Pravda je taková, že historické nespravedlnosti již dnes těžko napravíme. A to platí vždy o obou stranách jakéhokoliv sporu. Proto se dívejme spíše do budoucnosti a z minulosti si berme ponaučení.

Když už jsme se dotkli otázky budoucích světových aliancí... Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, kterou by byla taková pevná aliance vytvořena. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar? Kam se má zařadit naše země? Hrozí v případném multipolárním světě, či spíše světě více aliancí, světová válka? Na jaké bázi uspořádat světovou velmocenskou realitu?
 
Předně nejedná se pouze o BRICS, EU či o připravovanou smlouvu TTIP, ale ve hře je i Šanghajská organizace spolupráce, Světová banka a Mezinárodní měnový fond a řada dalších institucí. Taktéž existuje mnoho bilaterálních smluv a dohod, které mají za cíl zejména ekonomickou spolupráci a z toho vyvozené politické zájmy jednotlivých účastníků. Smlouva TTIP je dle mého názoru produktem liberální ekonomiky, jak něco protlačit v této, pro mě přežilé politice. Členové BRICS také nemají takový hospodářský růst a v jednotlivých zemích se množí problémy. Snaha Ruska o větší spolupráci s Čínou a Indií v rámci ŠOP je snahou nalézt jistou protiváhu a nové trhy po ochladnutí vztahů s EU. Nicméně ani tuto spolupráci nelze podceňovat a z pohledu České republiky je jen dobře, když se hledají exportní možnosti našich výrobků firmou bilaterálních dohod a smluv. Příkladem může být právě spolupráce s nejlidnatější zemí světa.

A platí teze o hájení národních zájmů, možná v tomto případě dokonce platí dvojnásob. To, že žijeme v době nového velmocenského dělení světa, ukazuje na převahu ekonomiky nad politikou, což pro řadové občany není dobré. Pokud se tato poloha nezmění a podle výše uvedeného k tomu moc chuti a odvahy není, pak se stále budou rozevírat pomyslné nůžky mezi těmi bohatými národy a těmi chudými, ale také nůžky mezi úzkou skupinou nejbohatších a většinovou skupinou těch chudých či středně příjmových. A stačí další finanční či ekonomická krize a celý politický systém může doznat takových změn, o kterých se nám dnes ani nezdá. Proto je důležitá odpovědnost politiků a také odvaha politiku více demokratizovat a otevřít lidem. Evropa má k této změně nakročeno, ale obávám se, že právě dohoda TTIP může tuto snahu zastavit. V neprospěch samotných občan EU i ČR.  

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Závažné slovo Karla Schwarzenberga k voličům: Těžké vysvětlovat. Snad si ale uvědomí, že...

0:01 Závažné slovo Karla Schwarzenberga k voličům: Těžké vysvětlovat. Snad si ale uvědomí, že...

PŮLNOČNÍ ROZHOVOR „Od začátku jsme varovali jak před Babišem, tak před Zemanem. Teď je máme a uvidím…