Zažíváme nejvíce nespokojeností a protestů od sametové revoluce. A přitom si žijeme velmi dobře, i když nad poměry a na úkor budoucnosti. Proč tento národ je tak nespokojen?
Nad poměry a na úkor budoucnosti si podle mého názoru rozhodně nežijeme. Naopak, vzhledem ke svému pracovnímu výkonu, nasazení a kvalitě a produktivitě práce a ve srovnání s jinými evropskými národy by si obyvatelé České republiky zasloužili výrazně vyšší mzdové ohodnocení. Nespokojenost některých lidí vyplývá pravděpodobně z podvědomého tušení, že jsme zdaleka nevyužili příležitosti a potenciál, kterým jsme disponovali v roce 1989. To, že si žijeme relativně dobře, vyplývá především z celkového materiálního a technologického pokroku, který uskutečnila v uplynulých třiceti letech globální civilizace jako celek. V roce 1960, v době komunistického totalitarismu, byla v Československu rovněž bezpochyby vyšší životní úroveň než v roce 1930, kdy vládl demokratický režim.
Máte raději písničky Karla Gotta, nebo komentáře Jindřicha Šídla?Anketa
Obávám se, že ke všeobecnému hospodářskému, kulturnímu, sociálnímu a intelektuálnímu rozmachu českého národa, který byl očekáván v listopadu 1989, nedošlo. To není žádná tragédie, jestliže by na základě této negativní zkušenosti byly provedeny žádoucí politické, hospodářské a legislativní reformy. Bohužel, část politických elit, která z větší části ovládá mainstreamová média, se snaží této nespokojenosti, jež by měla vyústit v pokus o obrodu národních sil, využít pro své politické cíle, jejichž smyslem není dosažení prosperity, ale uspokojení osobních ambicí. Tím v zárodku podrývá vůli k pozitivní změně. Za dávných časů se pro podobné osoby používalo přiléhavé označení „zemští škůdci“.
Jsou za to podle vás odpovědni jen Miloš Zeman a Andrej Babiš? Nebo celá vládnoucí garnitura uplynulých desetiletí?
Odpovědnost Miloše Zemana spočívá v tom, že náležel v polistopadové České republice k vrcholným představitelům politického života. V přímých svobodných prezidentských volbách byl nicméně dvakrát zvolen do čela státu, což vypovídá o jisté shovívavosti či pochopení pro jeho politické činy. Andrej Babiš je odpovědný za chod současné vlády, kterou ohodnotí voliči v příštích parlamentních volbách.
Bezpochyby existují politici, kteří nesou mnohem větší vinu za poměry panující v České republice a z její promarněné příležitosti, než obě výše zmíněné osobnosti. Překvapivě je občas vidíme jako lidové tribuny v čele zástupů protestujících proti stavu, který oni sami napomáhali nastolit. Musí to být pro ně poněkud schizofrenní situace, či spíše kognitivní disonance, s níž se naučili žít.
Evropská mládež protestuje proti změnám klimatu. Přesto právě ona nejraději využívá výdobytky techniky a pokroku, cestuje světadíly, a to samozřejmě letecky, a podle zelených za sebou zanechává zbytečnou ekologickou zátěž. Neměli by jít nejdříve příkladem v ekologickém myšlení a v životě, snažit se o ten trvalý udržitelný rozvoj?
Dějiny lidstva spočívají v neustálém strachu z nevyzpytatelného a nekontrolovatelného chaosu, který ohrožuje naši existenci a společenský řád. Dříve měl zmíněný chaos podobu divoké přírody, barbarských nájezdníků, čarodějnických sil či jiných nepřátel. Na sklonku devatenáctého století náležela k nejprodávanějším knihám Degenerace od Maxe Nordaua varující před biologickou degradací lidstva. Nacisty přivedla úzkost z rasového úpadku k masové etnické genocidě „cizorodých elementů“. Jak ukázala Mary Douglasová, obava z „nečistoty“ a rituální obrana před ní náleží k antropologickým konstantám, s nimiž se setkáme u všech společností v dějinách. Vystoupení evropské mládeže tedy chápejme jako liberálně levicovou variantu kolektivních archaických rituálů snažících se „magicky“ spoutat přírodní živly. Více racionality v tom nehledejme. Nechybí dokonce ani „šamanka“ Greta.
Pojem trvale udržitelného rozvoje, alespoň v té podobě, v jaké se objevuje v politických proklamacích a médiích, je eufemismem pro stagnaci a neschopnost přiznat, že daná země již nedokáže iniciovat potřebný technologický pokrok a zvyšovat kvalitu života a prosperitu širokých vrstev. Nevíme, do jaké míry jsou změny klimatu, které se odehrávaly v průběhu celé geologické minulosti, ovlivněny lidskou aktivitou, ale víme, že technologický pokrok je tím klíčovým faktorem, který umožnil našemu druhu přežít, a že tomu nebude v budoucnosti jinak.
Vzdát se lidské materiální tvořivosti a invence, podvázat z ideologických důvodů lidského technologického génia, případně zaměřit intelekt a vzdělávání neproduktivním či dokonce iracionálním směrem, je cestou do záhuby. Bohužel se tímto směrem vydal západní vzdělávací systém.
Všechny ty skepse, rozmíšky, půtky se nesou Evropou i světem. Ukazuje to na potřebu zcela zásadní změny pohledu na civilizaci, využití přírodních zdrojů a lidských myšlenek?
Takto dějiny nefungují. Zcela zásadní změny pohledu na civilizaci, využití přírodních zdrojů a lidských myšlenek se v minulosti snažila nadekretovat různá mesianistická a totalitní hnutí. Výsledkem bylo vždy naprosté fiasko.
Nejrůznější výzvy ke „změně myšlení“ zaznívají nejčastěji v prostředí, které již skutečného myšlení není schopno. Dějiny nabízejí bez ohledu na lidskou vůli a přání různé možnosti, varianty a příležitosti. To, zda se rozhodneme „správně“, to znamená perspektivně a adaptabilně, závisí na našem kolektivním zdravém rozumu, inteligenci, vzdělání a často na obyčejném štěstí.
Vzestup Západu od konce středověku závisel na řadě „šťastných rozhodnutí“, která mu vynesla celosvětovou hegemonii, zatímco Osmanská říše, mughalská Indie, Persie nebo Čína, dříve dominantní eurasijské mocnosti, v tomto ohledu selhaly. Nyní se karta obrátila.
Západní politické a ekonomické elity se dopouštějí vážných chyb a volí cesty, které vedou ke stagnaci, k hospodářskému úpadku a k vnitřnímu rozvratu. Jestliže nebudou zastaveny, Evropa se stane opět tím, čím byla před svým novověkým rozmachem – zaostalou a odlehlou periférií sofistikovaných a dynamických asijských civilizací.
Nespoléhejme na to, že si naši eurasijští rivalové nejsou vědomi evropských potíží. Dobře je vidí a systematicky a cílevědomě se připravují na převzetí vlády nad světem.
Existuje jediné východisko: Vychovat opět pragmatickou, asertivní, vzdělanou, pracovitou a racionálně zaměřenou elitu schopnou činit při konfrontaci s různými historickými výzvami správná rozhodnutí. V současné evropské společnosti tomu brání tři síly: Progresivistická – či neomarxistická – ideologie ničící evropský intelekt. Chamtivost neoliberalismu degradující evropskou práci. A pseudohumanistický multikulturalismus měnící Evropu v kulturní součást islámského Blízkého východu.
Psali jsme:
Také EU se volbami příliš nezměnila, zvítězilo prozápadní, proevropské křídlo. Co to podle vás signalizuje? Opětovné rozdělení Evropy na Východ a Západ? Hluboké neporozumění a nebezpečí fatálního rozchodu?
Evropa skutečně nedostala blahodárný impuls, který by ji probudil z letargie a změnil ve svobodný a tvůrčí kontinent rovnoprávných a suverénních národních států. Na druhé straně se nabízí otázka: Byla Evropa po skončení studené války opravdu sjednocena? Není rozčlenění na „rozvinutý“ a „civilizovaný“ Západ a „zaostalý“ a „barbarský“ Východ, které přetrvává v mysli významné části obyvatel západní Evropy a je šířeno místními médii a politiky, výrazem asymetrické dělby ekonomické moci, v jejímž rámci slouží střední a východní Evropa především jako výrobna a dodavatel levné pracovní síly?
Domnívám se nicméně, že západní Evropa se z dlouhodobějšího historického hlediska chytila do pasti. Přecenila své síly. Vzhledem k narůstajícím vnitřním sociálním, etnickým a hospodářským problémům nebude schopna své panství nad střední a východní Evropou udržet.
Zde naopak může konečně dojít k probuzení národní energie, která se stane zdrojem vůle a inspirace pro samotné Západoevropany nesmířené s úpadkem svých vlastních společností. Proč by obroda Evropy nemohla vzejít z jejího středu a východu? Geopolitická konstelace, ochromení Evropské unie a konkurence asijských mocností podobnému řešení nahrávají. Je to zkrátka příležitost, kterou bychom neměli promarnit. Úkol, jenž by nám mohl přinést skutečnou historickou velikost.
Ve všem mají prý prsty Rusko a Čína, v „blbé náladě“, v brexitu a rozkolu uvnitř EU, v nově se roztáčejícím kolotoči studené války. Je to skutečně tak...?
Jestliže by tomu tak bylo, pak by si Rusko a Čína opravdu zasloužily vládnout planetě, protože výkonnost a schopnosti jejich vůdců musí být přímo nadlidské. Jak to všechno stihnou a dokážou naplánovat? Vzhledem ke složitosti amerického volebního systému musela by být ruská konspirace, která dosadila Donalda Trumpa do Bílého domu, náročnější operací než přistání na Měsíci. A stálo to Rusům za to? Nebylo by pro ně výhodnější nechat Spojené státy americké škvařit se ve vlastní šťávě s Hillary Clintonovou, nyní již bezpochyby nositelkou Nobelovy ceny za mír – a možná za literaturu?
Hannah Arendtová napsala v Původu totalitarismu po druhé světové válce, že legendy jsou určeny pro elity, ideologie pro lid a konspirační teorie pro lůzu.
To, že se mnozí vrcholní političtí představitelé, mainstreamová média, akademické instituce a nevládní organizace uchylují k šíření konspiračních teorií, k cenzuře a případně i k trestním postihům prostřednictvím boje proti „fake news“ a „dezinformacím“, může vypovídat o jejich vyprázdněnosti a vnitřní nejistotě. Nemají k dispozici žádné legendy, které vyžadují osobní zralost a integritu, a ztratili i jakoukoliv důvěryhodnou ideologii, protože postrádají potřebný étos, vzdělání a intelektuální konzistenci. Konspirační teorie a potírání dezinformací je ten nejjednodušší a nejdostupnější prostředek potlačování intelektuální opozice. Problém je v jejich udržitelnosti. Zatímco legendy přetrvaly staletí a ideologie oslovují masy desetiletí, konspirační teorie nepředstavovaly nikdy pevný základ jakéhokoliv společenského uspořádání.
Pokud jde o Rusko a Čínu, jsou to mocnosti, z nichž první těží z vojenské síly, rozlohy a obrovských přírodních zdrojů, druhá z hospodářského výkonu a lidnatosti. Řada reprezentantů Západu jim vytýká autoritářský politický režim, ale zároveň přehlíží z politických důvodů mnohem brutálnější diktatury. Oba státy mají své strategické zájmy a cíle a neváhají je asertivně prosazovat. Upírat jim toto právo by znamenalo popřít dějiny, zapomenout na to, co činily, činí a budou činit Spojené státy americké, Francie a Velká Británie – nebo po vyhlášení nezávislosti v roce 1918 Československá republika při vytyčování hranic s Maďarskem nebo při pacifikaci Sudet.
Nedomnívám se, že nám ze zmíněných zemí hrozí nebezpečí, a jsem naopak přesvědčen, že s Ruskem a s Čínou lze najít v současném multipolárním světě realistické modus vivendi. Někteří západní státníci, včetně u nás obdivované „vůdkyně svobodného světa“ Angely Merkelové, se podle toho již zařídili.
... a ke všemu tomu prý asistuje náš prezident, který se vztahům k Východu nevyhýbá. Podobně prý jako jeho předchůdce Václav Klaus je „ruský“ agent, trojský kůň Moskvy a kdoví co ještě.
Je krajně znepokojivé, s jakou lehkostí a beztrestností dochází k dehonestaci a stigmatizaci osob pouze kvůli jejich odlišnému názoru. Neexistuje nejmenší důkaz o tom, že by prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus byli „ruskými agenty“, to znamená vlastizrádci, přesto je tento otevřeně šířený názor takřka povinnou výbavou všech, kteří chtějí náležet k privilegovanému společenství „pravdy a lásky“ a těšit se náklonnosti mainstreamových médií.
Uvědomují si vůbec, jaký režim zde bez ohledu na jeho označení nastolují, že se lidé opět bojí otevřeně hovořit a že se znovu objevil fenomén politicky korektního ptydepe a orwellovského double-thinku? Jak se smiřují se skutečností, že veřejný prostor jako místo svobodné výměny a střetávání názorů přestává v západním světě existovat? Vědí, že pojem „ruský šváb“ má naprosto stejné rasistické konotace jako výraz „židovský šváb“ používaný nacisty?
Svobodná a demokratická společnost se před našima očima mění ve svébytnou variantu tyranie, a to za lyrického souznění se skandujícími davy a ideologického aktivismu médií a nevládních organizací. Na rozdíl od údobí studené války neexistuje možnost úniku k důstojnému životu ve svobodném světě, protože paralýza rozumu, autocenzura a omezování svobody se bohužel stává globálním jevem.
Jsme v situaci, kdy slovo revolta nabývá svého původního významu heroického vzdoru i za situace, kdy se zdá odpor bezvýchodný či absurdní.
Co by na dnešní Milion chvilek řekl Václav Havel? Burcuje se proti legitimně zvoleným lidem, řečníci dokonce vyzývají k pochodu na Hrad, k „dělání bince“. Nezahrávají si tak trochu s džinem v láhvi?
Co by na dnešní Milion chvilek řekl Václav Havel, mě příliš nezajímá, protože s výjimkou několika dní v listopadu 1989, kdy mi pocit euforie zakryl úsudek, jsem proslovům Václava Havla nevěnoval větší pozornost. Zpravidla se totiž mýlil.
Jestliže někdo vyzývá po Mussoliniho vzoru k pochodu na Hrad či hodlá „dělat binec“, a nejde o prázdná slova, pak spoléhám na pořádkové síly, že dostatečně účinně zakročí a ochrání demokratický řád a právní systém.
Nežijeme v roce 1948 a jedno z poučení z dějin dvacátého století, které bohužel uniklo československým demokratům během únorového převratu, spočívá v tom, že pouliční bojůvky, jakkoliv zfanatizované, neobstojí proti disciplinované a loajální armádě.
Ti, kteří nabádají k revoluci, by si měli uvědomit, že by v případě úspěchu revolučního násilí náleželi k prvním, kteří by byli obětováni v zájmu dalšího stupňování revolučního teroru.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
