Ač někdo má sympatie k Donaldu Trumpovi, tak svět bez válek zatím nenastal. Je chyba v Trumpovi a neměl to vůbec slibovat?

Domnívat se, že americký prezident skutečně zajistí „svět bez válek“, může jen ten, kdo se vyznačuje mimořádnou naivitou nebo vážně narušenou schopností realistického úsudku. Spojené státy americké zůstávají i za vlády Donalda Trumpa neoliberálním impériem, jehož hlavním exportním artiklem je chaos – prostředek sloužící jak k udržení globální hegemonie, tak k uspokojení zájmů a zisků vojensko-průmyslového komplexu, který ke své existenci potřebuje trvalý stav ozbrojeného napětí. Uvažovat v dané geopolitické konstelaci o všeobecném míru je iluzorní. Velká Británie vedla v průběhu 19. století každý rok ozbrojený konflikt různé intenzity. Spojené státy v tomto ohledu důsledně kráčejí v jejích stopách.

Momentálně svět zajímá zejména Blízký východ. Měl dle vás Izrael právo zaútočit na vojenská zařízení Íránu?

Samozřejmě, že neměl. Izrael není mezinárodním arbitrem, který se může beztrestně uchylovat k agresivním aktům vůči jiným státům na základě svých domněnek, podezření či partikulárních zájmů. Izrael nestojí nad mezinárodním právem, i když by si to někteří jeho vrcholní představitelé rádi mysleli. Ukázal se nicméně dvojí metr a pokrytectví západních institucí a médií, jež agresi eufemisticky nazývají „právem na obranu“. Každopádně ponaučení, které vyplynulo pro íránskou vládu, je jednoznačné: Jestliže se chcete cítit bezpečně před útokem západní neoliberální moci, je žádoucí vyvinout atomovou zbraň. Západ totiž rozumí pouze síle.

Spojené státy se k zásahu Izraele připojily „minimalistickou variantou”, omezeným úderem. Nyní je dojednáno příměří. Jaký vývoj lze čekat?

Anketa

Žije se vám lépe, než před čtyřmi roky?

Ano

4%

Ne

96%

hlasovalo: 9795 lidí

Reakce íránského vedení byla až překvapivě zdrženlivá, což naznačuje, že Teherán neměl zájem na další eskalaci konfliktu. Tento postoj lze bezpochyby považovat za pozitivní signál. Pokud se Izrael nebo Spojené státy neuchýlí k další jednostranné akci, lze předpokládat relativní zklidnění situace. V jádru šlo o zkoušku sil – Izrael usiloval o změnu režimu v Íránu, operaci, kterou připravoval řadu let. Neuspěl. Ukázalo se, že na dlouhodobý konflikt s Íránem mu chybí dostatek kapacit. Navzdory mediální cenzuře a propagandě utrpěla izraelská infrastruktura i hospodářství v důsledku íránských odvetných úderů citelné ztráty. Je nyní zjevné, že Izrael není neporazitelný a že v případě soustavného vojensko-ekonomického tlaku by mohla být zpochybněna samotná kontinuita jeho existence. Otázkou zůstává, jak tuto skutečnost vyhodnotí veřejnost a vlády na Blízkém východě. Izrael dlouhodobě těžil z morálního kapitálu, který čerpal z dědictví antisemitských perzekucí a holocaustu. Západní civilizace cítila vůči židovskému státu jistou hodnotovou sounáležitost, posílenou historickým pocitem viny. Po genocidě v Gaze a útoku proti Íránu se však tento symbolický nárok zhroutil. Pokud chce Izrael přežít jako suverénní stát, bude muset přehodnotit svou geopolitickou orientaci. Setrvávání v roli výspy amerického neoliberálního impéria se na Blízkém východě jeví jako neudržitelná strategie. Izrael by mohl dopadnout jako křižácké státy v roce 1291. Alternativou by mohlo být odpoutání od kolektivního Západu, od něhož je Izrael geograficky izolován, a snaha o sblížení s globálním Jihem. Pokud by Izrael usiloval o přijetí do platformy typu BRICS, mohl by od klíčových aktérů regionu získat bezpečnostní záruky umožňující jeho další existenci.

Izrael vysílá vůči obyvatelům Íránu jasný vzkaz: Svrhněte režim ajatolláhů. Měli bychom to chtít? Nebylo by to otevření Pandořiny skříňky?

Je patrné, že existuje napětí mezi teokratickou vládou v Teheránu a částí íránské veřejnosti, která se do určité míry modernizovala a sekularizovala. Obě strany ale spojuje íránský či perský patriotismus. Nikdo není rád, když o jeho vnitřním uspořádání rozhoduje nepřátelská mocnost. O politickém systému v Íránu by měl primárně rozhodovat íránský lid, který dosáhl impozantních úspěchů v hospodářském rozvoji země. Jestliže by „demokratizace“ Íránu podle západního vzoru vyústila do politického rozkladu a občanských válek, byla by to mnohonásobně větší katastrofa než v Libyi, Sýrii nebo Iráku, jež by měla devastující dopad i na evropské státy.

Fotogalerie: - Rychle před prázdninami

Západní tisk informuje, že íránský režim je buď oslaben, nebo se rovnou hroutí. Dovedou vojenské údery Teherán ke slibu neobohacovat uran? Nebo máme chtít rovnou jeho pád?

Domnívám se, že íránský režim je v současnosti silnější než kdykoli v uplynulých letech, neboť jen máloco dokáže sjednotit široké vrstvy obyvatel napříč ideologickými a politickými rozdíly tak účinně jako útok nepřítele, jenž je obecně neoblíbený. Často podceňujeme, jak mimořádně nepopulární jsou Spojené státy v mimoevropském světě, který zahrnuje více než osmdesát procent obyvatelstva planety. Teokratická vláda v Íránu vznikla v roce 1979 v důsledku lidového povstání proti diktatuře Muhammada Rezy Pahlavího, kterého v roce 1953 dosadily Spojené státy a Velká Británie po svržení demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka. Íránci se rozhodli odložit své vnitřní rozpory na dobu, kdy jejich země nebude čelit hrozbě amerického imperialismu. Spojené státy dnes nemají reálnou možnost Írán porazit vojenskou cestou. Nedisponují pozemními silami schopnými provést invazi a následnou okupaci. Samotné bombardování nestačí. Během války ve Vietnamu svrhlo americké letectvo na Hanoj více bomb než během 2. světové války na Berlín – a nelze zapomenout na výjevy ze Saigonu v roce 1975.

Ve stínu zůstává válka na Ukrajině, kterou Trump také neukončil. Profesor Jeffrey Sachs tvrdí, že jeho snahu sabotuje americký establishment, který chce válčit proti Rusku. Jiní jako viníka ukazují na Putina. Kde je vina?

Válka na Ukrajině představuje dlouhodobý projekt amerického neoliberálního establishmentu, jehož konečným geopolitickým cílem byla změna režimu v Ruské federaci a získání přístupu k jejím přírodním, průmyslovým i lidským zdrojům – tedy faktická kolonizace Ruska. Vedení Ruské federace si této strategie bylo vědomo, a proto zahájilo takzvanou speciální vojenskou operaci. Donald Trump konflikt zdědil po předchozí administrativě, ačkoli i během svého prvního funkčního období přispěl k jeho rozdmýchání. Spojené státy a jejich satelity válku na Ukrajině prohrály a další odpor v tomto ztraceném střetu povede pouze ke zbytečným ztrátám na ukrajinských i ruských životech. Washington však do tohoto konfliktu investoval příliš mnoho materiálních prostředků i symbolického kapitálu. Přiznání porážky by znamenalo obdobu suezské krize z roku 1956, kdy si Velká Británie a Francie musely připustit, že již nepředstavují relevantní globální mocnosti. Udržování iluze americké hegemonie je mimořádně cynickou politikou – a její cenu platí ukrajinská, nikoli americká krev.

Je tedy pravdou, že Trump se minimálně stoprocentně neklonil k Ukrajině, což stačí k tomu, aby „osobnosti a pamětníci“ roku 89 nadávali, že Trump jim ničí sny o Americe, když „podporuje Putina“. Budou tito lidé i nadále smutní?

Pokládám se za pamětníka roku 1989 a vzhledem k tomu, že jsem působil jako místopředseda studentského stávkového výboru na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, mohu se snad označit za „méně významnou osobnost“ listopadových událostí. Spojené státy mě odjakživa fascinovaly a zřejmě žádnou jinou zemi jsem neprocestoval tak důkladně. Můj sen o Americe však postupně rozmetala každá administrativa po skončení studené války. Pokud někdo z mých vrstevníků ztratil iluzi o Spojených státech až kvůli Donaldu Trumpovi a jeho snaze distancovat se od krvavého fiaska na Ukrajině, pak je mi ho upřímně líto. Svět kolem sebe měl zkoumat dříve, hlouběji a s větší pozorností.

Putin chce celé čtyři anektované oblasti Ukrajiny, osekání její armády a závazek její neutrality. Dosáhne toho nakonec? A jakým mechanismem vlastně válka na Ukrajině může skončit?

Nejsem zasvěcen do hlubokých tajemství Kremlu, ale domnívám se, že připojení Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti k Ruské federaci je faktem stvrzeným referendy, o němž se již nebude vést debata. Prezident Vladimír Putin je opatrný realista, jehož požadavky byly vždy spíše minimalistické, avšak domácí veřejnost bude stále naléhavěji volat po anexi Charkova a zejména Oděsy – symbolu ruské imperiální přítomnosti na černomořském pobřeží. Nemyslím si, že konflikt skončí zmrazením po vzoru Koreje v roce 1953, neboť Západ nedisponuje prostředky, které by umožnily dlouhodobě udržet zchudlý, vyčerpaný a zdevastovaný zbytek země při životě. Úvahy o rozdělení západní části mezi Polsko, Maďarsko či Rumunsko mi připadají příliš divoké. Pravděpodobnější je zachování státnosti s novým kyjevským vedením, jež přistoupí na dohodu o ukončení nepřátelství s Moskvou. Spojené státy se od vývoje distancují a Evropa bude zaměstnána vlastními krizemi. V západním povědomí tato země zmizí, stejně jako před několika lety Afghánistán. V nastalé situaci se Ukrajina pravděpodobně obrátí s žádostí o rekonstrukční financování na Šanghajskou rozvojovou banku a zapojí se do eurasijských hospodářských struktur. Pokud bude postupovat promyšleně a důsledně, může se během dvou generací přiblížit úrovni Běloruska. Pro stát, který měl v roce 1991 ze všech postsovětských republik největší rozvojový potenciál, to rozhodně není výsledek, který by naplnil původní očekávání.

Nejen část amerického establishmentu, která se jeví v defenzivě, ale skoro celá politická třída Evropy „jede“ stále tu samou linku ve směru Ukrajiny. Zbrojme, Putin je blízko, není vyhnutí. Je to nezvratný trend? A z čeho pramení?

Současná západoevropská politická elita působí intelektuálně i morálně vyčerpaně. Militarismus se stal v podstatě jedinou ideologií, která ji sjednocuje a propůjčuje jí alespoň zdání vnitřní dynamiky. Emmanuel Macron, Keir Starmer, Friedrich Merz nebo – v nižších patrech politického spektra – Petr Pavel a Petr Fiala nikdy nepředstavili žádnou pozitivní vizi, jak smysluplně rozvíjet své národy a zlepšovat životní podmínky obyvatelstva. Jsou to omezení představitelé Musilových „lidí bez vlastností“, pečlivě vybraní k tomu, aby sloužili strukturám amerického impéria, které se však – poněkud nečekaně – začíná stahovat. Vzhledem k naprosté absenci vlastní iniciativy a tvořivosti se tito političtí správci pokoušejí napodobovat někdejší centrum moci v jeho militaristických a expanzivních tendencích, přestože jejich země postrádají jak ekonomické, tak lidské zdroje k jejich realizaci. Připomíná to kulturně-politickou obdobu cargo-kultu.

Lze doufat v normalizaci vztahů s Ruskem? U nás se za „přízrak“ ruského vlivu považuje jakákoliv spolupráce s Ruskem – i jen prostá komunikace. Může tato citlivost být změněna?

Plnohodnotná normalizace vztahů s Ruskem představuje jediné reálné východisko z civilizační a geopolitické pasti, do níž jsme se dostali a která nás může uvrhnout do dlouhodobého materiálního i morálního úpadku. Tento krok nebude snadný – vzhledem k míře ideologizované rusofobie, jež se zakořenila nejen v politických a mediálních kruzích, ale pronikla i mezi široké vrstvy obyvatelstva. Přesto jde o nezbytnou podmínku pro obnovení duševní rovnováhy společnosti a nalezení smysluplné orientace v měnícím se světovém řádu.

Americký ministr zahraničí Rubio, ale i jiní američtí činitelé v minulých měsících naznačovali, že by Rusko rádi odlákali od Číny, kterou považují za skutečnou geostrategickou hrozbu. Jsou to jen sny, nebo je to možné?

Jde o zcela nereálný scénář, který spíše než promyšlenou strategii odhaluje míru dezorientace a ideologického myšlení současné americké politické elity. Éra státníků typu Henryho Kissingera či George Kennana je nepochybně minulostí. Ruské vedení nemá důvod měnit své orientace – a už vůbec ne na úkor strategického partnerství s Čínou – ve prospěch spolupráce se státem, který je vnímán jako nedůvěryhodný a geopoliticky nekonzistentní. Čína přitom nepředstavuje pro Spojené státy žádnou existenční hrozbu v tradičním geopolitickém smyslu; je spíše silným hospodářským konkurentem. Za úpadek průmyslové základny a ekonomickou stagnaci nesou Spojené státy odpovědnost samy – důsledkem vlastních politických rozhodnutí, nikoli cizího nepřátelství.

Země BRICS používají rády termín „globální Jih“, v jejich podání ne-západní země, které si přejí nepodléhat zájmům a ekonomickému vlivu Západu. Je to jen rétorika, nebo budoucí trend?

Nejde o pouhou rétoriku, ale o reálné globální hnutí, které úzce souvisí s procesy modernizace, technologického pokroku a rozvoje vzdělanosti i produktivních sil v zemích Asie, Latinské Ameriky a postupně i subsaharské Afriky. Mnohé z těchto států náležely v minulosti ke starobylým a vysoce sofistikovaným civilizacím, které až do 17. či 18. století často převyšovaly Evropu úrovní své kultury, ekonomiky i státní správy. Teprve 19. století znamenalo zásadní obrat: byly podrobeny západnímu kolonialismu a imperialismu a v rámci brettonwoodského systému po roce 1945 přeměněny v závislou periferii, sloužící jako zdroj surovin a levné pracovní síly. Dnešní snaha o emancipaci, samostatný rozvoj a spravedlivější uspořádání mezinárodních vztahů proto představuje nejen logické vyústění dějin, ale i legitimní reakci na strukturální nerovnosti světového řádu. Iniciativy jako BRICS představují perspektivní alternativu vůči institucím formovaným hegemonií poválečného Západu.

Zmiňovaný prezident Trump vedle zahraniční politiky čelí tlakům i doma, kvůli potížím plynoucím ze zavádění celních tarifů i kvůli tvrdému postupu proti migrantům. Ustojí to, nebo přestane být pro své příznivce „majákem a přístavem“?

V domácí politice Spojených států se v posledních letech začaly projevovat oprávněné pocity, že hospodářské a sociální problémy, nahromaděné během několika dekád neoliberálního vývoje, vyžadují systémové řešení. Neoliberalismus však nezanechal škody pouze v ekonomické a sociální sféře – silně poznamenal také samotnou politickou elitu, která postupně ztratila schopnost vygenerovat skutečně reformního a vizionářského státníka. V tomto ohledu lze nalézt určitou paralelu se závěrečným obdobím existence Sovětského svazu, kdy Michail Gorbačov zosobňoval reformní impuls, avšak postrádal politické zázemí, schopnosti i historické podmínky k jeho uskutečnění. Donald Trump tak ztělesnil jisté zdravé instinkty směřující ke změně, například snahu o revizi globalismu, obnovení průmyslu či kritiku nekonečných zahraničních intervencí. Současně však šlo o osobnost intelektuálně i emocionálně natolik nevyrovnanou, že by se za normálních okolností neměla stát hlavou státu.

Co Trump ukázal ve spolupráci s Elonem Muskem jasně, bylo pokoutné americké financování neziskových a akademických struktur proti „populismu“. Co z tohoto fenoménu vyvodit? Mnozí i u nás byli překvapeni.

Neoliberalismus, jehož podstatou je expanze neregulovaného finančního kapitálu na úkor produktivních sil a sociálně tržního státu, se snažil prostřednictvím kulturního liberalismu paralyzovat a ochromit zdravý rozum, kritické myšlení a všeobecnou vzdělanost nejširších vrstev. Zmíněné neziskové a akademické struktury sloužící tomuto cíli byly a jsou proto bohatě sponzorovány. Donald Trump a Elon Musk ale používají jiný typ rétoriky, než jaká je obsažena v kulturním liberalismu. V prvním případě patrioticky imperiální, v druhém případě technologicky vizionářskou. Z toho vyplývá jejich odklon od kulturního liberalismu, který je občas nepřesně či nesprávně označován za progresivismus nebo neomarxismus.

Každopádně, ačkoliv konzervativní hnutí v USA i v Evropě posilují, stále jsou elitami značkována jako nezodpovědní hlupáci opírající se o hloupé voliče. Zvýší tito „populisté“ dle toho, co vidíme teď, svůj vliv na Západě jako takovém?

Konzervatismus je morální postoj, který může být spjat jak s pozitivními, tak negativními hodnotami a aspiracemi. Jestliže konzervatismus vyústí do snahy vrátit evropskou a americkou společnost do produktivní fáze a sociálně tržního systému, jaký zavedl ve Spojených státech amerických Franklin Delano Roosevelt a který existoval v západní Evropě po druhé světové válce přibližně do sedmdesátých let, pak existuje pro Západ naděje.

Za posledních skoro třicet let se na Západě střídají témata ve formě krizí: Boj proti terorismu po 11. září, krize po pádu Lehman Brothers, ukrajinská krize po Majdanu, covid, horká válka na Ukrajině a dle některých i „klimatická krize“. Co vypukne příště a překryje krizi minulou?

Marginalizace Evropy, slábnoucí globální vliv Spojených států a vzestup globálního Jihu – ztělesněného především společenstvím BRICS – otevírají prostor pro novou ideologickou agendu a výzvy, jejichž povahu lze zatím jen obtížně předvídat. V případě evropského kontinentu však lze s vysokou pravděpodobností očekávat prohlubující se civilizační úpadek, nárůst chudoby, hospodářskou stagnaci a s tím spojené sociální otřesy. Obraz budoucnosti se může stále více podobat poměrům 19. století – s úzkou vrstvou majetných a rozrůstající se masou zbídačených, mezi nimiž se znovu začne odehrávat třídní konflikt, jaký moderní Evropa dlouho nepoznala.

Jak se má z tohoto „diktátu krizí“ vymanit naše země, ať už ve spolupráci s kýmkoliv? Je k tomu vůbec možnost?

Naše země by měla obnovit svoji politickou svrchovanost, zvážit setrvání v NATO, začít se připravovat na samostatný hospodářský život po rozkladu Evropské unie, a především vypracovat a naplňovat dlouhodobou strategickou koncepci obnovy našeho průmyslu, zemědělství, vědy a vzdělanosti. Své produktivní, intelektuální a morální síly bychom měli rozvíjet v součinnosti s dalšími středoevropskými zeměmi a společenstvím BRICS. Vždy existuje naděje.

Psali jsme:

Neschopnost nebo to někdo chtěl? Zdržené Dukovany jdou za vládou, odhalil profesor

„Volba Trumpa pracujícími…“ „Český protektorát.” Profesor Budil převratně ke Svátku práce

Drulák, Krejčí a Budil o Ukrajině: Trump dělá, co slíbil. Úpadek Evropy vypadá hrozně

Proti ničení světa. „Parta dědků“ povstala v českém parlamentu