Profesor Budil k Pekarové: To mě děsí. Mějme k ní pochopení... A pak přišel drsný příměr

15.04.2022 10:00 | Rozhovor

V dnešní době je znepokojující především rozsáhlý kolektivní konformismus středních vrstev, jejichž mnozí příslušníci nejen oficiální propagandě a ideologii věří, ale aktivně ji dále šíří, často, aniž by z toho měli bezprostřední prospěch. Profesor Ivo Budil přitom upozorňuje, že od roku 1989 nikdy nebyl ideologicko-politický proud podporovaný zahraničními silami, který se nás snaží zbavit státnosti a proměnit naši zemi v pouhou lacinou montovnu, tak silný jako dnes. Děsí ho, že by mu měla osoba typu Markéty Pekarové Adamové nějak „pomáhat“. Ta si zřejmě vybavila nějaké starší neoliberální krédo a dopadlo to, jako kdyby se nevzdělaný Papuánec snažil tlumočit Shakespeara.

Profesor Budil k Pekarové: To mě děsí. Mějme k ní pochopení... A pak přišel drsný příměr
Foto: Archiv I. Budila
Popisek: Profesor RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc.

Jsme na začátku nejvýznamnějšího křesťanského svátku, pro někoho období dodržování tradičních lidových zvyků a obyčejů. Myslíte si, že toto vnímání platí pro nezanedbatelnou část naší populace, nebo jsou pro Česko Velikonoce především volné dny navíc, díky nimž si lidé zdvojnásobí víkend?

Neznám příslušná sociologická data, ale domnívám se, že česká společnost je již natolik sekularizovaná, že hlubší povědomí o náboženském významu Velikonoc převážná část obyvatelstva postrádá. Nevidím v tom ale žádnou tragédii. Nemyslím si, že v minulosti byly především lidové vrstvy v náboženské oblasti vzdělanější nebo zasvěcenější. Různé kulturní zvyky se jim prolínaly s vegetačními a životními cykly, představovaly pravidelná zpestření, odreagování a pocit sounáležitosti a výjimečnosti, které prožívaly bez hlubší intelektuální či duchovní reflexe.

Anketa

Jste pro zbudování základny NATO na českém území?

3%
96%
hlasovalo: 84644 lidí

Bylo by dobré něco z křesťanského obsahu Velikonoc připomínat i pro současnost?

Samotné křesťanství vychází z hlubšího religiózního substrátu, jehož kořeny se ztrácejí v daleké minulosti a který souvisí s vrozenou lidskou potřebou duchovního nebo spirituálního zážitku. Lidé mají přirozený sklon účastnit se rituálů a prožívat pocity posvátné úcty a bázně. Jak napsal Vladimir Nabokov, naše existence je pouhou štěrbinou v nicotě obklopující nás ze všech stran, a tato skutečnost má pochopitelně na lidskou psychiku drtivý dopad. Kvůli této existenciální nejistotě se uchylujeme k nejrůznějším náboženským, metafyzickým a ideologickým systémům, z nichž mnohé ovšem znásilňují či pokřivují lidskou přirozenost.

V západní intelektuální tradici existuje silný proud kritiky křesťanství, do něhož náležel například Niccolò Machiavelli, Voltaire, Friedrich Nietzsche nebo třeba Richard Dawkins. Tito myslitelé upozorňovali na jistou neslučitelnost základních tezí křesťanství s povahou západní společnosti jako takové. George Orwell poznamenal, že skutečně křesťansky zbožný a úspěšný život je protimluv. Ať je tomu jakkoliv, nelze popřít, že z dlouhodobé polemiky s křesťanstvím se zrodila moderní západní civilizace, jež přinesla člověku materiálně a sociálně nejdůstojnější a myšlenkově nejsvobodnější podmínky k životu v dějinách.

V jaké společenské náladě zastihly letošní Velikonoce naši zemi? Lze hovořit o depresi a beznaději?

U mnoha lidí lze bezpochyby podobné pocity pozorovat. Netýká se to pouze naší země. Západní člověk ztratil tradičně optimistický vztah k budoucnosti, který byl vitální silou našich dávných indoevropských válečnických předků a jenž byl od osmnáctého století spjat s materiálním a morálním pokrokem západní civilizace. Dokonce i totalitní nebo genocidní ideologie fašismu, nacismu a komunismu své stoupence získávaly vizemi „zářných zítřků“. Je otázka, zda je současný bezútěšný stav způsoben skutečným historickým vyčerpáním, projevem toho, že se naše civilizace blíží ke svému konci, jak předpokládal například Oswald Spengler, nebo jestli jde pouze o nahodilou výchylku, náhlý záchvěv pesimismu či výsledek dočasné a nešťastné politické konstelace. Stále jsem přesvědčen o tom, že je to ta druhá možnost.

Srazily atmosféru ve společnosti spíše zničující dva roky s covidem a nejrůznějšími omezeními, případně válka na Ukrajině spojená s příchodem statisíců uprchlíků k nám na straně jedné, nebo ekonomické hrozby s inflací, prudkým zdražováním energií, pohonných hmot a potravin na straně druhé?

Naši předkové překonali v minulosti neporovnatelně větší potíže, krize, hrozby a katastrofy. Vyšli z nich sice s mnoha šrámy, ale posíleni. V dějinách lidstva existovaly tisíce různých společností, z nichž většina zanikla. My jsme potomky těch, kteří uspěli a přežili. Neměli bychom jim to nyní pokazit. Naše výhoda spočívá v okamžiku prozření. Šťastnou shodou okolností můžeme vidět jasně příčiny našich problémů. Od roku 1989 zde existuje ideologicko-politický proud podporovaný zahraničními silami, který se nás snaží zbavit státnosti a proměnit naši zemi v pouhou lacinou montovnu bez vlastního inovačního potenciálu a politické vůle. Nikdy nebyl vlivnější než dnes, kdy ovládá mainstreamová média, Ústavní soud a akademické instituce a zvítězil v parlamentních volbách. Pravděpodobně získá i prezidentský úřad. Je zřejmé, že mu absolutně nezáleží na kvalitě života obyvatel České republiky a že sleduje výlučně zájmy svých zahraničních patronů. Veškeré masky spadly. Nastal čas otevřeného střetu. Čím mocnější je protivník, tím slavnější je vítězství. Možná stojíme u zrodu nové státotvorné legendy.

Lze ten vámi výše zmíněný bezútěšný stav přirovnat k počátku 70. let, kdy se rozjela normalizace a většina lidí neviděla pro sebe perspektivu, a pokud neemigrovali, utíkali na své chaty a chalupy pryč od běžného života a beznaděje? V čem je to přirovnání přitažené za vlasy?

V dnešní České republice stále existují alespoň formálně svobodné volby, v nichž bude teoreticky možné zbavit vládnoucí politický kartel moci. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století bylo možno ve změnu doufat pouze v případě politických reforem v Sovětském svazu, k čemuž nakonec došlo. Dnešní společnost je bezpochyby technologicky rozvinutější, blahobytnější, svobodnější a otevřenější, než bylo socialistické Československo. V některých ohledech ale srovnání pro dnešní režim, bohužel, tak příznivě nevyznívá. Navzdory určité ošumělosti a zanedbanosti, které kontrastovaly s pestrostí a upraveností západního světa, probíhala masivní bytová výstavba a byla vybudována rozsáhlá infrastruktura. Jestliže by byl realizován tehdejší program výstavby atomových elektráren, nebyla by elektromobilita v naší zemi utopií. Čeští a slovenští inženýři, experti a montéři přispívali k modernizaci desítek rozvojových zemí, kde si jejich práce stále váží. Dnes je tam nahradili Číňané.

Ideologická indoktrinace byla pochopitelně silná, nicméně zejména v osmdesátých letech dvacátého století se otevřený konformismus a rituální „vyznání víry“ vyžadovaly především v souvislosti s kariérním postupem. Pravidla hry byla dána. Moralizující hysterie dnešních progresivistických aktivistů by před rokem 1989 působila směšně a excentricky i pro vládnoucí stranu. Tak vyhrocenou válečnickou atmosféru plnou vulgarit, osobních urážek a otevřených hrozeb, která prostupuje mainstreamovými médii a politickými kruhy, před rokem 1989 nepamatuji.

Ale tehdy to zase nebylo příliš valné se svobodou. Některé její podoby nám také předchozí dva roky ubíraly proticovidové zákazy a omezení, teď zase ministr spravedlnosti Pavel Blažek ohlásil přípravu zákona, který umožní vypnutí „lživých“ serverů. Co od této právní úpravy můžeme očekávat? Kdo by měl mít patent na to, aby posoudil, co je pravda a co ne, a dal tedy pokyn k vypnutí „lživého“ serveru? Je svoboda projevu či jiná v ohrožení?

Znepokojující je především rozsáhlý kolektivní konformismus středních vrstev, jejichž mnozí příslušníci nejenom oficiální propagandě a ideologii upřímně věří, ale aktivně ji dále šíří, často, aniž by z toho měli bezprostřední prospěch. Rozpadají se tak dávná přátelství a zbytečné přehrady vznikají i v rámci rodin. Intelektuální konverzace prakticky zanikla, protože rozhovor o veřejných záležitostech či zahraniční politice mezi dříve blízkými přáteli či rodinnými příslušníky se mění v nebezpečné pole plné nášlapných min. V tradičních společnostech byl nositelem „pravdy“ kněz komunikující s bohy nebo vládce zaměstnávající kata. V post-osvícenské demokratické společnosti dosahujeme „pravdy“ prostřednictvím otevřené debaty a konsensu, přičemž přiznáváme každému právo na soukromý úsudek. Toto přestává platit. Příznačné ale je, že v pozadí boje proti „dezinformacím“ či „fake news“ není snaha o vybudování sociálně spravedlivé utopie, jak tomu bylo v minulosti, ale čistě zvýšení zisku nadnárodních korporací. Každý rodič, syn či dcera, kteří se kvůli svým názorům převzatým z médií či od politického kartelu odcizují svým blízkým, by si měli uvědomit, že jediný, kdo má z jejich bolestné roztržky opravdový prospěch, je jim neznámý oligarcha.

I když univerzální rada asi neexistuje, jak nejlépe přežít tuto dobu? Lze se upnout k nějaké naději s válkou za humny a v oddychovém čase covidu, který podle odborníků při Ministerstvu zdravotnictví na podzim zase udeří?

To je velmi subjektivní. Člověk může bojovně a odvážně vstoupit do veřejné sféry a nechat se zničit s vyhlídkou, že jej budoucí generace žijící ve šťastnějších poměrech budou možná oslavovat jako hrdinu. Koho tato životní perspektiva neláká, se nemusí uchylovat do izolace, ale v rámci svých možností pečovat o své okolí a bližní a vydat se cestou osobnostního rozvoje. Osvojit si stoickou odolnost, ironií se bránit zahořklosti či zatrpklosti, příliš nesledovat média, zbavit se televizoru a číst množství dostupných a dobrých knih. Stejně z toho živý nikdo z nás nevyvázne. Na druhé straně věřím v potenciál a sílu České republiky a západní civilizace. Toto vše je pouze očistná krize.

Mohli by k lepšímu životu širokých vrstev nějak pomoci i politici, tedy především vláda? Měli bychom od ní v tomto směru něco očekávat, nebo tu není od toho, jak řekla předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová, aby lidem pomáhala?

Je pravdou, že vědomí, že by mi osoba typu paní Markéty Pekarové Adamové měla nějak „pomáhat“ či jinak zasahovat do života, mě naplňuje upřímným děsem. Mějme však k ní pochopení. Paní Markéta Pekarová Adamová si pravděpodobně vzpomněla, že TOP 09 je stále vydávána za pravicovou stranu, a pokusila se matně si vybavit nějaké starší neoliberální krédo. Toto je výsledek. Podobně by to zřejmě dopadlo, kdyby se nevzdělaný Papuánec snažil tlumočit Shakespeara.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

COVID-19

Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.

Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.

autor: Jiří Hroník

migrační pakt

Dobrý den, prý budete ve sněmovně jednat o migračním paktu. Znamená to, že jde ještě zvrátit jeho schválení nebo nějak zasáhnout do jeho znění? A můžete to udělat vy poslanci nebo to je záležitost jen Bruselu, kde podle toho, co jsem slyšela, ale pakt už prošel. Tak jak to s ním vlastně je? A ještě ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

A dost. Ladislav Větvička se vrátil do ČR a ukázal na zlo

4:43 A dost. Ladislav Větvička se vrátil do ČR a ukázal na zlo

Proč jsou lidé v Gruzii či na Ukrajině šťastnější než tady? Bloger a spisovatel Ladislav Větvička si…