Profesor Jan Keller jako když bičem mrská: Minulý režim, dnešek, Klvaňa, Šafr, svoboda cestování, diktát proti nám, Ukrajina...

25.11.2015 10:44

ROZHOVOR Známý sociolog, vysokoškolský profesor a nynější europoslanec za ČSSD Jan Keller se s odstupem v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz vrací k listopadovým událostem. Profesor opět s nadhledem oceňuje vymoženosti demokracie, zároveň ale lituje, že je nemohou využívat všichni lidé z naší společnosti.

Profesor Jan Keller jako když bičem mrská: Minulý režim, dnešek, Klvaňa, Šafr, svoboda cestování, diktát proti nám, Ukrajina...
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jan Keller

Anketa

Přejete si, aby Martin Konvička šel do basy?

4%
96%
hlasovalo: 18137 lidí

Jak si myslíte, že jsme my, Češi, zvyklí uvažovat o 17. listopadu? Existují stále podle vás silné resentimenty po minulém režimu a může být vůbec ještě kvalitní debata o zločinech komunismu nebo o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

Debaty o minulém a současném režimu mají velice důležitou funkci. Pomáhají zastírat skutečné strukturní problémy současnosti a spolehlivě od nich odvádějí pozornost. Za opravdové problémy považuji například globální nadvládu ekonomiky nad politikou, odtržení majetkové elity od zbytku společnosti, k čemuž dochází celosvětově, přeměnu politických konfliktů v konflikty náboženské, což snižuje možnosti jejich regulace, soumrak státní moci a řadu dalších procesů, o kterých se moc nemluví.

Patříme k bohatší části planety a máme už mezi sebou i miliardáře. Nicméně mnohdy pracujeme za téměř nejnižší mzdy v Evropě. Samoživitelé a postižení lidé mají těžký život, roste také počet bezdomovců. Jak se vlastně v naší zemi žije a má naše společnost dluh vůči  „slabším“ vrstvám obyvatel?

V celosvětovém měřítku patříme jako země k těm bohatším. K nim jsme ovšem patřili i před rokem 1989, tady se naše pozice nezměnila. Dříve jsme patřili zároveň k zemím, které byly co do životní úrovně nejvíce nivelizované. Dnes se nůžky mezi bohatstvím a chudobou výrazně rozevřely. To samo o sobě nemusí být špatné, pokud jsou splněny dvě podmínky. Jednak musejí mít bohatí lidé své bohatství zasloužené svým přínosem pro společnost, jednak musejí mít chudí lidé možnost se ze svého špatného postavení vymanit. Obávám se, že ani jedna z těchto podmínek není tak úplně splněna, což ovšem rovněž patří k otázkám, o kterých se u nás nyní příliš nediskutuje. 

Pojďme zavzpomínat, které politické garnitury nebo prezidenti za dobu od listopadu 1989 naší zemi prospěli a kteří ji spíše poškodili?

Takové povídání by vydalo na celou knihu a byla by to práce pro celý tým odborníků na ekonomii, politiku a oblast sociální. Já bych nechtěl nikoho nálepkovat, přechvalovat, anebo mu naopak ubírat nějaké zásluhy. Obecně si myslím, že není dobře, že v politice stále fungují ty samé tváře bez ohledu na to, jestli byly pro republiku přínosem, anebo pohromou. Když končil minulý režim, projevovala se jeho krize mimo jiné tím, že vládnoucí garnitura se po celá 70. a 80. léta nijak personálně neobměnila. Dnes máme možnost chodit k volbám, a situace je tak trochu podobná. To považuji za poněkud zvláštní. V podstatě to pořád řídí generace politiků, kteří byli mladí a nadějní v roce 1989. Přestože někteří z nich byli už tehdy nadějní jen zdánlivě.

Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých osobností představují největší výzvu od listopadu 1989, a to nejen pro Českou republiku. Nejprve konflikt na Ukrajině, potom válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o nás samých? Kam jsme se v demokratickém chápání od listopadu 1989 vlastně dostali?

Z hlediska vlivu na mezinárodní dění jsme na tom zhruba stejně jako před rokem 1989. Do mocenského převratu na Ukrajině, do rozbití Sýrie a řady dalších zemí počínaje Jugoslávií jsme neměli co mluvit. Když jsme se ozvali v otázce nekontrolované vlny migrace, začali jsme být okřikováni, a to nejhlasitěji těmi, kteří to vše mají na svědomí. O nás samotných to vypovídá jen to, že jsme se z jedné vlivové zóny přesunuli do druhé. Dříve nás z Moskvy nabádali, že jsme málo uvědomělí, dnes nás za to kritizují z Berlína. Nepatřím k těm, kteří se domnívají, že je to nějaké velké terno.

Jak se od roku 1989, a zvláště v posledních letech, proměnila Evropská unie? Je pro Česko stále přínosem být jejím členem?

Evropská unie vznikla ze tří hlavních důvodů: aby byl zajištěn mír, aby vznikl silný hospodářský celek, který bude snáze čelit negativním aspektům globalizace, a aby dva či tři velké evropské státy nemohly diktovat těm menším. Domnívám se, že Evropa se v poslední době mění k horšímu, a rozhodně to nelze přičíst jenom tomu, že jsem byl zvolen do Evropského parlamentu. Zajisté působí i další negativní vlivy. Svým jednostranným postojem k Ukrajině má Evropa spoluvinu na ohrožení míru, způsob vyjednávání o TTIP nedává tušit, zda se politická elita Evropy skutečně chce diktátu velkých korporací bránit, a konečně vývoj kolem vlny migrantů opět otevírá otázku, jestli jsou menší země vůči diktátu větších tak imunní, jak se původně doufalo.
Na druhé straně mi není jasné, v čem bychom si pomohli, kdybychom z Evropy vystoupili. Naše ekonomika nám nepatří. To, co zbylo z naší armády, by zemi v případě konfliktu stěží ubránilo. A naše měna je pevná jen do té doby, než si nějaký Soros zamane si s ní zaspekulovat. Jak se chcete ve zbytku Československa bránit proti tlakům, o kterých jsem mluvil v odpovědi na první otázku? Nevidím přitom žádného spojence, se kterým bychom mohli v případě vystoupení z EU počítat.

Snad nejdiskutovanější postavou české politiky je prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Fakt, že to říká Tomáš Klvaňa, mě uklidňuje. Pro nás, odpůrce amerického radaru, bylo velkou posilou, že kampaň proti nám vedl právě on. Když jsme to zjistili, bylo nám jasné, že nemůžeme prohrát. Jestliže teď chce pan Klvaňa revidovat výsledky svobodné volby prezidenta, nemusí si určitě dělat žádné starosti ani Miloš Zeman.
Ohledně hodnocení prezidentova výkonu funkce bych se zcela spolehl na vývoj veřejného mínění. A ten svědčí ve prospěch Miloše Zemana. Je opravdu škoda, že neexistují výzkumy, které by ukazovaly, jak si veřejnost cení lidí typu pana Klvani. I to by byl docela zajímavý ukazatel.   

Někdo se bojí Zemana, jiný se bojí Babiše. Skutečně existují důvody bát se prezidenta a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice je považují za nebezpečí pro demokracii. Jejich politické návrhy za buzeraci a styl jednání za autoritativní. Co z toho je podle vás pravda?

Pan Babiš má obrovskou výhodu v tom, že na místo ministra financí nastoupil po Miroslavu Kalouskovi. I kdyby neuměl do pěti napočítat, většina lidí by to hodnotila jako změnu k lepšímu. Zaráží mě, že ti, kdo varují před oligarchou Babišem, nikdy s takovou vehemencí  neupozorňovali na skutečnou džungli oligarchie, která se rozkládá třeba na Ukrajině. Až bude mít pan Babiš své vlastní vojenské oddíly, až si bude strkat do kapsy půjčky Mezinárodního měnového fondu a až budou jeho kritici mizet za nejasných okolností, začnu obavy pana Šafra a jeho kolegů sdílet. Do té doby je považuji za účelové plkání.
Co se týká prezidenta Zemana, ten jistě dobře ví, že určití lidé mu nepřiznají kladnou zásluhu, ať už by učinil cokoliv. Proto se na názory této skupiny lidí docela přestal ohlížet. Nepovažuji to za nebezpečí pro demokracii, nýbrž za elementární akt duševní hygieny, který naprosto chápu a sdílím. 

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Jak na tyto názory nahlížíte?

Obávám se, že jsme ekonomicky, politicky a vojensky natolik nezajímaví, že Rusko by považovalo za vyložené mrhání prostředky rozvíjet zrovna u nás nějakou významnější agenturní činnost. Jinak ovšem nepochybuji o tom, že u nás mohou působit agenti nejrůznějších rozvědek. Vodítkem pro jejich hledání by mohly být třeba informace o tom, kdo financuje organizace, ve kterých působí. Já osobně bych ale takovým pátráním čas neztrácel. Myslím, že jsme nezajímaví tak nějak všeobecně, takže pokud zde působí v tomto smyslu i jiné země, nasazují u nás vyložená béčka.

Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a čeho by se měla určitě vystříhat?

Nerad bych působil jako úplný škarohlíd. Vážím si toho, že máme svobodu slova, můžeme volně cestovat a že se nemusíme bát vyjádřit nesouhlas ohledně sebevyššího politika. Ve všech těchto ohledech bychom se však něčeho vyvarovat přece jen měli. Svoboda slova by se neměla omezovat na sprosté urážení těch, s nimiž nesouhlasíme. Vždyť to svědčí jenom o hluboké zakomplexovanosti lidí, kteří se toho dopouštějí. Svoboda cestování je pro některé nedosažitelným snem, nemají prostě peníze a mají problém i s tím, aby dětem zaplatili obyčejný školní výlet. A kritika autorit snadno přechází v nechutné kampaně proti politikům. Vyžívají se v nich lidé, kteří vinou svých omezených schopností nemají žádný jiný způsob, jak se zviditelnit.

 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Štěpán

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

To nemá obdoby! Zdeněk Škromach účtuje se Štěchem, Chovancem a dalšími křiklouny z ČSSD. A zásadně radí, jak vyřešit Šmardu

13:00 To nemá obdoby! Zdeněk Škromach účtuje se Štěchem, Chovancem a dalšími křiklouny z ČSSD. A zásadně radí, jak vyřešit Šmardu

ROZHOVOR „Celá věc se zbytečně zdramatizovala. Bohužel k tomu přispěli významní představitelé sociál…