Bouřka ve vztazích mezi vládou a prezidentem byla zažehnána, Filip Turek ministerský post nedostal. Nemyslíte si však, že je to jen klid před další bitvou, protože prezident bude klást v budoucnu další požadavky?
Bouřka nebyla odvrácená, prostě se přehnala a začíná období nových výkyvů počasí. Prezident se bude zviditelňovat při jakékoliv možné příležitosti, protože tak to odpovídá charakteru jeho práce i povaze jeho osobnosti – ale i nátuře některých jeho poradců, kteří již začali přemýšlet o nových volbách.
Pokud jde o daný případ konkrétně, způsob jmenování ministra je v ústavě popsán dvojsmyslně, tedy špatně – právní dokument tohoto řádu by měl být jednoznačný. Mám na mysli články 62 a 64, podle kterých prezident jmenuje ministry na návrh premiéra. Jak odpovědět například na otázku, kolikátý návrh to má být? Existuje celá řada možností, jak tento princip vyjádřit přesně v jazykovém smyslu. Nebo upravit jeho obsah například na zásadu „jmenuje prezident“, přičemž se předpokládá, že tak učiní s ohledem na potřebu schválení programu vlády většinou Poslanecké sněmovny. Nebo „jmenuje premiér“ s tím, že kandidáty na ministry například pro resort obrany či zahraničí musí probrat příslušný výbor Sněmovny. A tak by bylo možné pokračovat ještě dlouho, příkladů z naší minulosti i ze zahraničí je mnoho.
Jeho poradce Petr Kolář zároveň spolupracuje s americkou lobbistickou a advokátní kanceláří Squire Patton Boggs. V čem tkví toxicita takového vztahu, jak naznačila komentátorka Lenka Zlámalová?
Odhaduje se, že pro prezidentskou kandidaturu, která má mít nějakou šanci, potřebujete v prvním kole 40 milionů korun. Když nemáte v nějaké kampeličce nepotřebné peníze v této výši, musíte mít – ať se vám to líbí nebo ne – po boku přítele, který je umí opatřit. Může to dělat kvůli vašim krásným očím, ale to bývá zřídka. Nebo tak učiní v naději na nějaké budoucí protislužby. Dobré je, když onen přítel po boku umí zajistit, že se takto vzniklým otazníkům nebudou věnovat ani mainstreamová média, ani občanská sdružení na ulici.
Na prezidentovu stranu se staví celkem mocná nezisková organizace Milion chvilek pro demokracii, která naopak Miloši Zemanovi vyčítala, že odmítáním Jana Lipavského do funkce ministra zahraničí překračoval ústavu. Jak vnímáte podobné výběrové chování?
Tohle je jednoduchá otázka jen na první pohled. Obecně platí, že se politické prostředí za poslední dvě dekády výrazně změnilo. V Parlamentu se stále více prosazuje davové chování, kdy poslanci dokážou drobné provozní otázky překovat na existenční problém. Dnes a denně jsme svědky kritiky současné vlády ze strany bývalých ministrů, kteří ty dnešní kritizují za to, že nedělají to, co sami před několika měsíci nedělali. Tak jak ubývá v mocenské elitě – a nejde jen o státníky, ale i vlivové osobnosti, novináře a podobně – vzdělanost, přibývá emocí. To se přenáší na formování veřejnosti: vulgarita se stává důkazem oddanosti. Vládu nad politickou kulturou převzal netolerantní liberalismus, který dokáže vydávat pouhou jazykovou odchylku od „korektnosti“ za zradu či službu ve prospěch nepřátelské mocnosti.
Pro netolerantní liberalismus je to, čemu se říká „politika dvojího metru“, samozřejmostí. Věcné analýzy problémů nahradila nenávist ke jménům. V zahraničním i vnitrostátním prostředí je tato tupá autoritářská politika praktikována s takovou razancí, že zrodila svůj zrcadlový protiklad: pravicový populismus trumpovského typu. Těžko si představit větší sebediskreditaci demokracie, než je krize, kterou dnes prožívá Západ – snad jen 20. a 30. léta minulého století.
Jsou dnešní aktivity občanské společnosti na podporu prezidenta v souladu s Havlovým esejem Moc bezmocných, anebo si na něj jen hraje?
Polistopadové proměny vytvořily občanskou společnost bez občanských ctností. Úpadek mravnosti, úbytek vzdělanosti, pokles úcty k „práci, která dobro plodí“, pochlebování majetkové oligarchii… Obávám se, že to, co je v postsocialistických zemích vydáváno za občanskou společnost, je až příliš často umělý konstrukt účelově stvořený lidmi, jako je George Soros. Ale třeba se mýlím.
Zanedlouho překročí kabinet Andreje Babiše sto dnů svého vládnutí. Máte už nyní, s předstihem, za co byste jej pochválil a za co kritizoval?
Na hodnocení je brzy. U premiéra je patrné, že zůstal neideologickým pragmatikem, který umí nalézt pro sebe výhodnou cestu a odolá jakýmkoliv osobním útokům. Kritizovat českého premiéra za nemravné „účelové podnikání“ – to je v epoše Donalda Trumpa poněkud matoucí. Některé změny na Ministerstvu zahraničí a na Ministerstvu obrany se zdají jako pohyb k racionalitě.
Uvidíme.
Dokáže ministr kultury Oto Klempíř nahradit veřejnoprávní poplatky jiným typem financování České televize a rozhlasu?
Zatím se nezdá, že by na to měl sílu. A znovu opakuji: nejde ani tak o způsob financování jako o jejich účelné vynakládání a povinnost skládat účty státním kontrolním orgánům. Nemluvě o tom, že by to chtělo vyváženější zpravodajství a publicistiku, prezentaci nejen režimní kultury – ale na takovéto změny směrem od ideologických komplexů k rozumu jsem přestal věřit už dávno.
Máme za sebou čtyři roky od ruské invaze na Ukrajinu. Jak v tomto kontextu hodnotíte chování tuzemské společnosti?
Je to veřejnost stvořená sdělovacími prostředky – internetem, televizí, rozhlasem, novinami… Získat z první vrstvy těchto zdrojů objektivní informaci není možné. To musíte číst knihy, jít za filtr vytvořený českými portály a vyhledávači, umět se podívat i na zahraniční televize a noviny… Kdo na to má ale čas?
Platí, co jsme si řekli před chvílí: veřejnost je rozštěpená a roste význam emocí. To je v politice vždy nebezpečné. Tuto tendenci posilují instituce, které mají u řady lidí přirozenou autoritu – například Evropská unie, která nebyla schopna za celé období války na Ukrajině předložit jediný návrh, který by pomohl při hledání cesty k míru. Naopak je – velmi mírně řečeno – tendenční, zaměňuje diplomacii za propagandu a usiluje o militarizaci Evropy. Tragédie se prodlužuje, riziko eskalace se nezmenšuje – a chování české veřejnosti na tom nemůže nic změnit.
Už aby to bylo za námi…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Bude prezident Petr Pavel dělat vládě další potíže?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
