Profesorka Dvořáková plísní nátlakové lidovce a připomíná nedávnou minulost

Lidovci prohlásili, že pokud poslanci vládních stran podpoří komunistický návrh na zrušení lustračního zákona, opustí vládní koalici. Může to skutečně ohrozit koalici ještě před hlasováním o důvěře vládě?

Samozřejmě to asi v jistém slova smyslu koalici ohrozit může. Ono možná ani nejde o tento návrh, myslím, že pro koalici je zejména jakýmsi signálem, že nejmenší koaliční strana má požadavky nad rámec jakéhokoli jednání. Je koaliční dohoda o tom, co bude vládní koalice prosazovat, a pak jsou běžně věci, které si strany prohlasují v Parlamentu. Ale tenhle styl, kdy si bude chtít někdo něco prohlasovat a lidovci řeknou, že odejdou z koalice, tu byl v minulých letech od Věcí veřejných, a je na současné koalici, jestli takové jednání chce nebo nechce.

Nechovají se tak nejmenší členové vládní koalice někdy i proto, že na ně ti větší partneři neberou ohled? Nakonec v minulosti právě ty nejmenší koaliční strany - zelení, Věci veřejné, Unie svobody - doplatily na svoji účast ve vládě nejvíc.

Jsme na počátku, koalice ještě nezískala důvěru. A já si myslím, že celá koalice musí vnímat, jestli tento styl jednání je vhodný pro její další budoucnost nebo ne. Je pravda, že malé politické strany mají vždycky větší vliv, než si z hlediska voličské podpory zaslouží, protože jsou pro koalici nutné. Na druhou stranu je to míra toho, jak se velké politické strany nechají svým způsobem vydírat a tlačit do všeho možného. Mezi politickými subjekty v koalici je uzavřena koaliční smlouva, připravuje se programové prohlášení, a to je průnik základních věcí, které ty strany mají společné a které chtějí podporovat. Ale není normální, aby – když se objeví jiné věci – se za každou cenu prosazovala nejmenší politická strana a při každé příležitosti hrozila, že chce z koalice odejít. To je styl, který se projevoval u Věcí veřejných a pro koalici jako takovou je to samozřejmě obrovský problém. A stojí za to si říci, jestli strany do takového rizika chtějí jít, nebo nechtějí. To si musí rozhodnout samy, tady vzniká jistý precedent v jednání, tady vzniká jistý způsob komunikace, který bude pravděpodobně určovat další a další způsoby jednání i v budoucnu. A strany si také musí uvědomit, že kdyby se vládní koalice zhroutila, někdo za to ponese odpovědnost vůči veřejnosti. Je to otázka pro všechny tři partnery, aby si uvědomili, jaká je cena z hlediska jejich budoucnosti.

Ale přece nemůže být pro ANO ani sociální demokraty žádnou novinkou, že lidovcům záleží na zachování lustračního zákona?

Jistě, není to nic překvapivého a také tam není kolem lustračního zákona žádná koaliční dohoda. Pokud by se měli lidovci dostat do tlaku, že mají hlasovat pro zrušení lustračního zákona, bylo by jejich stanovisko vcelku pochopitelné. Ale jejich stanovisko není o tom, jak oni budou hlasovat. Oni říkají, že jejich větší koaliční partneři musí hlasovat tak, jak si přejí lidovci. A to je velký rozdíl. Kdyby strany ANO a ČSSD řekly, že koalici podmiňují tím, že lidovci budou hlasovat pro zrušení lustračního zákona, tak se samozřejmě nedivím, že lidovci řeknou: Ne, a jestli nás budete nutit, my z koalice odejdeme. Ale nikdo je nenutí, jak mají hlasovat. Oni, jako nejmenší koaliční strana nutí partnery, jak oni mají hlasovat. A to opravdu v poměrech koaličních sil není odpovídající reakce. Je samozřejmě na lidovcích, pokud nechtějí být v koalici, nechť tam nejsou, pokud vláda nevznikne kvůli jejich postoji, je to jen jejich rozhodnutí a jejich politický kalkul. To už je několikátý případ, kdy nejmenší politická strana se chová z mého hlediska a z hlediska koaličních partnerů ne zcela standardně, když neříká, co sama bude nebo nebude dělat, ale říká, co mají nebo nemají dělat velké politické strany. A to opravdu je trochu netradiční.

Takže je podle vás legitimní, pokud strany, které jsou součástí vládní koalice, schvalují některé zákony, kde by nenašly podporu u svých partnerů, s opozicí? Nebyl by tedy problém, kdyby třeba hypoteticky hnutí ANO prohlasovalo nějaký zákon s pravicí bez ohledu na mínění svých koaličních partnerů?

Může to být problém vždycky, záleží na tom, jak to definujeme a jak za tím budeme stát. Tyto strany si daly určité věci do koaliční smlouvy a dohodly si, co budou hájit. Pokud by někdo tato pravidla porušil, samozřejmě je to pádný důvod pro jakoukoli ze stran, aby se proti tomu vzbouřila. Ale řada věcí, řada zákonů probíhá mimostranicky, kluby nechávají na každém jednotlivci, jak bude hlasovat. Takovým příkladem bylo třeba registrované partnerství. Některé strany, například KDU-ČSL, zavázaly své poslance k hlasování, jiné strany jim ponechávaly volnost. Ale v momentě, když jedni budou říkat, jak mají ostatní hlasovat, tak to není prostě přirozené a není to u koaličních smluv obvyklé. Ale když KDU-ČSL odejde z koalice, tak na to má plné právo. Samozřejmě je pak také plné právo voličů, aby posoudili, jestli to byl závažný důvod, aby se politická situace znovu destabilizovala. Stejné dilema ve vztahu ke svým voličům mají obě dvě další strany. Je pro ně těžké, aby se dvě velké strany podřizovaly tomu, že jim menší partner řekne, jak mají hlasovat. Zvlášť když mají volné hlasování a nechávají na poslancích, jak se rozhodnou. A to je z politologického hlediska hodně obtížné, aby strany nařídily poslancům, jak mají hlasovat, protože si to přeje koaliční partner. To opravdu nebývá zvykem.

V takovém případě to tedy podle vás už překračuje určitou míru koaličního partnerství?

Možné je samozřejmě všechno. Já si dost nedovedu představit dvě velké suverénní strany, které nechaly k nějaké otázce volnost, aby se poslanci sami rozhodli, jak budou hlasovat, že by nakonec zavázaly poslance k nějakému hlasování, protože si to přeje jedna malá strana, byť je to koaliční partner. To si nedovedu běžně představit. Ale všichni se baví o lustračním zákonu, přitom dochází k velkému posunu kompetencí Nejvyššího kontrolního úřadu, kde je snaha, aby zůstal omezen tak, aby mohl zkoumat pouze zákonnost a nikoli hospodárnost, což by znamenalo, že by NKÚ v podstatě ztratil význam. A u zákona o státní službě je jistá snaha udržet politický vliv nad státní administrativou. To jsou dvě velmi závažné věci z hlediska boje proti korupci a řešení našich problémů. A je docela zajímavé, že v tuto chvíli zásadově řešíme problém lustračního zákona. Možná je to snaha některých lidí, aby se pozornost zaměřila na něco jiného. Možná se mýlím.

V čem vidíte problém u zákona o NKÚ? Znamená to, že by se kontroloři mohli zabývat jen tím, jestli se politici a státní úředníci neprovinili proti zákonu, ale už by nemohli posuzovat, jestli se chovali hospodárně?

Nemohli by posuzovat, jestli se úředníci zachovali nevýhodně pro stát nebo pro veřejnost. Ale protože naše zákony jsou všelijaké, často se jim nedokáže porušení zákona, i když uzavření smlouvy nebo zadání zakázky je zjevně nevýhodné pro stát nebo obec. Nezákonnost má vyšetřovat policie nebo správní orgány, ale NKÚ má posuzovat, jestli se rozhodovalo ve veřejném zájmu a hospodárně. A tady je hezké, že pozměňovací návrh sice umožňuje, aby se možnost kontroly aplikovala i na kraje, což je v pořádku, to by být mělo, ale zároveň s tím se mění to zaměření, že by úřad nemohl kontrolovat, jestli se chovaly hospodárně. Takže by NKÚ ztratil víceméně na významu. Opět je snaha, aby některé věci jakoby vypadaly, jak se všichni snaží bojovat proti korupci, ale aby ve skutečnosti zabránily tomu, aby se skutečně něco řešilo. Stejně jako u zákona o státní službě je zase snaha, aby státní tajemníci, kteří by měli vstupovat do úřadů, do administrativy, udrželi vliv politiky nad úředníky.

Ale funkce státních tajemníků byla přece už zakomponována do služebního zákona, který byl přijat už v roce 2002 a který nikdy nenabyl účinnosti?

Ano, ale je to složité. Jde o to, jakým způsobem jsou státní tajemníci, což je funkce spíš politická, vymezeni, jaký vliv budou mít na úřad, jak mohou ovlivňovat a dostávat pod kontrolu státní úředníky. To všechno jsou mnohem závažnější věci než lustrační zákon, protože ten už nemá víceméně žádný význam kromě symbolického. Vždyť máme Národní bezpečnostní úřad, máme prověrky NBÚ, kde se prověřují lidé, kteří mají pracovat s utajovanými skutečnostmi, zda nebyli spolupracovníky StB. Pro mnoho lidí už to ani nepřipadá v úvahu, protože do vysokých funkcí se dostává generace, která byla před rokem 1989 na základní škole. Je to v zásadě pseudoproblém z hlediska bezpečnosti, je to něco, na čem se mohou politici ideologicky profilovat, ale diskuse o tom v momentě, kdy se ukazuje, že boj proti korupci se zase posouvá jinam, je trochu komická.