Když jste bojovala za bývalé vedení ÚSTR v čele s tehdejším ředitelem Danielem Hermanem, říkala jste, že snahami o ovlivňování dějin může "socanskokomunistická" anabáze začít a něčím ošklivým skončit. Myslíte si, že od té doby vše, co se stalo, do tohoto vašeho varování zapadá?

Ano, jde o způsob chování v krizi. Myslím, že je zajímavé srovnání dnešní situace s tou v letech 1945 až 1948, hlavně pak těsně před komunistickým pučem v únoru 1948. Oslabené, jaksi paralyzované, demokratické strany bezmocně přihlížejí nástupu vlády pevné ruky. Nejzajímavější pak je chování tehdejších i současných sociálních demokratů a neschopnost vymezit se k přeběhlíkům typu Zdeňka Fierlingera, osamocenosti Václava Majera, lavírování Bohumila Laušmanna. Výsledkem pak bylo pohlcení sociálních demokratů komunisty, zatímco dnešní ČSSD si už porcují KSČ a nikým nezvolená SPOZ. A opět nemá sociální demokracie odvážné lídry, potácí se od kompromisu ke kompromisu, nerozlišuje nedůležité, tedy krátkodobé cíle, od těch důležitých, tedy dlouhodobých. Začalo to ÚSTRem, bude pokračovat schválením Zemanovy – Rusnokovy vlády a skončí to rozkladem strany.

Bylo jmenování kabinetu Jiřího Rusnoka správné a ústavní?

Nebylo správné a nebylo ústavní. Zakládá nebezpečný precedens, kdy arogantní vůdce typu Václava Klause nebo Miloše Zemana využívá slabosti svých protivníků a špatné nálady ve společnosti. Neschopnost demokratů v takové situaci postupovat společně na obranu parlamentní demokracie napříč politickým spektrem je ovšem stejně alarmující.