Pane doktore, nemáme se vůbec špatně, ba přímo fajnově, a přesto nás obklopuje strach. Je to fenomén této civilizace, společnosti?

Naše společnost objektivně žije v blahobytu. Žijeme v míru, máme demokraticky řízenou společnost, spoustu sociálních jistot, téměř nulovou nezaměstnanost, a přesto je ve společnosti spousta strachu, což se  objektivně dá nalézt na křivce exponenciálního nárůstu spotřeby antidepresiv. Spousta lidí hledá psychoterapii, která není v dostatečné míře k dispozici. Co se to vlastně děje, že uprostřed objektivního blahobytu a klidu je tolik strachu.

Uvědomuji si, jak se za těch třicet let od sametové revoluce situace změnila, jak náš první prezident svobodného Československa Václav Havel vyzýval k zakládání občanských spolků a občanské společnosti, k propojování se, k odvaze, k otevření se vůči světu, ke sdílení kulturních a transkulturálních aspektů. Dnešní doba a dnešní pan prezident spíše vyzývají k tomu, abychom se zavřeli doma, zatáhli okenice a koupili si pistoli. Chlubí se, že jeho žena už má pistoli, aby jej mohla chránit. Takže třicet let uteklo a my jsme v takovém jakoby shiftu, paradigmatu odvahy a otevřenosti ke strachu a uzavírání se do nějaké izolace. Dalším aspektem možná je, že strach je jednak individuální, jednak kolektivní a obě ty kvality jsou ve vzájemné interakci. Ten individuální si v sobě neseme díky možná svému původu nebo typu porodu nebo narození. Díky tomu, jak jsme byli vychováváni, jaké  jsme měli předky, co se tradovalo a jaká byla tradice. A ten kolektivní vidíme v takové rozvířenosti, až inflaci informací.

Jedna věc je také spojena s úzkostí a se strachem: Aby mi nic neuteklo. Taková závislost na intenzitě prožívaných inspirací. Aspekt, který mi přijde důležitý, je, že jsme přestali mít vztah k realitě. Nedokážeme asi většinou  rozlišit, co je realita a co nějaká zpráva o realitě, nějaký názor na realitu. A dokonce se děje to, že už v médiích neslyšíme názory, ale slyšíme názor na názor. Ono se to ztrácí a někam to mizí, my začínáme ty názory považovat za realitu, a to se mi zdá být další velký zdroj masivních úzkostí a strachu. Protože vzory jsou tendenční.

… média, tedy jak vidno, mají lví podíl… Ale co politici? Nepamatuji si, že by se až tak šlo na hranu a možná i za ni – vyhlašování války na oranžových plakátech je toho jasným důkazem…