Psychiatr k volbám: Politici rozeštvávají veřejnost. Od odvahy jsme za třicet let dospěli ke strachu

Pane doktore, nemáme se vůbec špatně, ba přímo fajnově, a přesto nás obklopuje strach. Je to fenomén této civilizace, společnosti?

Naše společnost objektivně žije v blahobytu. Žijeme v míru, máme demokraticky řízenou společnost, spoustu sociálních jistot, téměř nulovou nezaměstnanost, a přesto je ve společnosti spousta strachu, což se objektivně dá nalézt na křivce exponenciálního nárůstu spotřeby antidepresiv. Spousta lidí hledá psychoterapii, která není v dostatečné míře k dispozici. Co se to vlastně děje, že uprostřed objektivního blahobytu a klidu je tolik strachu.

Uvědomuji si, jak se za těch třicet let od sametové revoluce situace změnila, jak náš první prezident svobodného Československa Václav Havel vyzýval k zakládání občanských spolků a občanské společnosti, k propojování se, k odvaze, k otevření se vůči světu, ke sdílení kulturních a transkulturálních aspektů. Dnešní doba a dnešní pan prezident spíše vyzývají k tomu, abychom se zavřeli doma, zatáhli okenice a koupili si pistoli. Chlubí se, že jeho žena už má pistoli, aby jej mohla chránit. Takže třicet let uteklo a my jsme v takovém jakoby shiftu, paradigmatu odvahy a otevřenosti ke strachu a uzavírání se do nějaké izolace. Dalším aspektem možná je, že strach je jednak individuální, jednak kolektivní a obě ty kvality jsou ve vzájemné interakci. Ten individuální si v sobě neseme díky možná svému původu nebo typu porodu nebo narození. Díky tomu, jak jsme byli vychováváni, jaké jsme měli předky, co se tradovalo a jaká byla tradice. A ten kolektivní vidíme v takové rozvířenosti, až inflaci informací.

Jedna věc je také spojena s úzkostí a se strachem: Aby mi nic neuteklo. Taková závislost na intenzitě prožívaných inspirací. Aspekt, který mi přijde důležitý, je, že jsme přestali mít vztah k realitě. Nedokážeme asi většinou rozlišit, co je realita a co nějaká zpráva o realitě, nějaký názor na realitu. A dokonce se děje to, že už v médiích neslyšíme názory, ale slyšíme názor na názor. Ono se to ztrácí a někam to mizí, my začínáme ty názory považovat za realitu, a to se mi zdá být další velký zdroj masivních úzkostí a strachu. Protože vzory jsou tendenční.

… média, tedy jak vidno, mají lví podíl… Ale co politici? Nepamatuji si, že by se až tak šlo na hranu a možná i za ni – vyhlašování války na oranžových plakátech je toho jasným důkazem…

Speciálně v České republice „je trendy“ dát doslova pecky do mediálních zpráv a existují studie, že lidé lajkují mnohem častěji a s větší chutí katastrofické zprávy a scénáře než informace, které by byly veskrze pozitivní. Chtělo by to vrátit se ke kořenům společného a společenského života společnosti.
Politická propaganda vždy využívala archetypálních momentů, které jsou na téma strach a osvobození. Žijeme v nějakém nebezpečí a my jsme ti, kteří vás z něj vyvedou. My jsme ti, kteří jsou spojeni s nějakou nadějí, s vykoupením. To není nic nového. To bylo za Hitlera i dalších. Tomu bych se nedivil. Spíše by měla ve společnosti existovat jakási korigující nebo převažující síla informací, aby média, která jsou spojena se seriózní novinařinou, měla větší příležitost se vyjadřovat a vyžadovat a možná i karikovat to, co je většinový imput, který dostáváme.
Já si kolikrát říkám, že kdyby se šlo vrátit zpět třeba třicet let a pustit v televizním zpravodajství dnešní zprávy, co by to s lidmi udělalo. V té minulé době to bylo takové jednodušší a čitelnější. Svět byl více černobílý, uměli jsme číst mezi řádky a bylo tak nějak klidno. Nyní probíhá inflace zaručených zpráv on-line zpravodajství, kdy třídit, filtrovat a vyznat se v tom je doopravdy obtížné. Takže zahlcení vede velmi často k absolutnímu znecitlivění a lidé přestávají vnímat, a tudíž se přestávají angažovat na společném životě, a to je nejhorší, co může být. Protože když je krize, tak má vždy dvě možnosti – buď to bude k lepšímu, nebo je to cesta k transformaci a změně. Ale netečností jdeme jenom dolů, jenom k dezorganizaci a dezintegraci. A blbá přidaná hodnota, v čem žijeme, je v rozvoji netečnosti, která pak může souviset i s agresivitou a strachy.
Na individuální úrovni máme v sobě strach už jen, jakým způsobem přijdeme na svět. Bolestivý zážitek porodu je takovou prvotní informací, že život není sranda. Možná že si pořád opakujeme toto téma a že si vytváříme konfrontaci se strachovými možnostmi. To, co strach vyvažuje, je všechno, co posiluje víru. Takže to může být duchovní podpora, psychoterapie, ve které člověk zpracuje tato témata. Řekl bych, že jsou to takové dvě hlavní větve pomoci. Jinak dnes je nejsnazší a nejjednodušší vzít si antidepresiva, to tu podstatu ale neřeší. To jen atakuje symptom. Víra a naděje, cokoliv, co je podporuje, tak obrovsky vyvažuje a ruší sílu strachu.

Diskreditujeme slovo válka, kterého se naši předci báli, jsme otrlí na všelijaké hrůzy, ale přesto v podvědomí jsme děti, které se bojí. Ostatně ten, který přijde z města na venkov, je překvapen, jak černá může být noc a tma…

Hodně matně si pamatuji období studené války, kdy nesnášenlivost a kampaň ohrožení mezi západním a východním blokem se zdály také na spadnutí. A jako je eskalace napětí v případě Severní Koreje versus Spojené státy. Nevím, kam to může vést, ale dobře mi v tom není. My ale skutečně žijeme ve světě názorů. Jak je záležitost skutečně nebezpečná či jak je konflikt blízko, si vůbec netroufnu odhadnout. Protože tendence názory ovlivňovat myšlení lidí a dostávat je svým způsobem pod určitou kontrolu je obrovská. Dnes se těžko hledá objektivnější zpravodajství. A my tomu obrovsky podléháme. Kolikrát slyšíte v televizi, že „komentujte nám názor někoho, který měl názor na něco“. To už je jen „vata“. Buď to v člověku vyvolá nějaké emoce, kterými je pak veden a zase s zasažen, nebo si řekne, co je to tu za bláboly, to přece nebudu poslouchat. A otázka je, kdo je k čemu náchylnější.

Jste odborník na závislosti. Jsme závislí i na strachu?

Nemyslím si, že jsme závislí na strachu, ale spousta závislostí je se strachem spojena. Pro závislého člověka je peklo v tom, že má velice zúžený repertoár toho, co mu přináší štěstí nebo uspokojení nebo uvolnění. Všechno ostatní je vlastně pro něj životní komplikace. Kdybyste někdy viděl drogově závislého člověka, který žije třeba na nitrožilní aplikaci heroinu, tak jeho celý zájem o sebe a vlastní tělo se scvrkne jenom na péči o tu žílu. Jenom aby prostě měl průchodnou žílu, protože tudy mu přichází štěstí a uvolnění, vnitřní mír či vnitřní ráj. Všechno ostatní je komplikace, protože ve světě se ten člověk přestává vyznávat, etablovat a má většinou stále komplikovanější přístup k droze. Ten vztah je tedy s tou závislostí spojený. Kromě látkových závislostí se mohutně rozvíjejí ty nelátkové, jako je závislost na hazardu, na nějakém příslibu. Nechci dělat nějaké závěry, ale přijde mi neuvěřitelné, že se refektuje, že v ČR je zhruba půl milionu lidí, kteří mají problém s hazardem, tak se otevře státem podporovaná dotovaná účtenková loterie. Ze zdravotního hlediska je to naprosto neuvěřitelné. Jestliže půl milionu lidí má problém s hazardem, tak mu stát nabídne další loterijní svody. Tím, že je to požehnáno vládou, to má úplně jinou legitimitu, než kdyby si člověk vzal třeba na koníčky. To jsou věci, které se vymykají zdravému rozumu.
Se strachem máme problém pořád. To, co pořád jej navyšuje, je, pokud se stane sdíleným strachem.
Společenství ztrácí pocit bezpečí a možná i naděje a víry v budoucnost. Vše, co se dnes v médiích děje a čím jsme bombardováni, je budoucnost, že jsme pořád blízko nějakým konfliktům. Náboženství jdou proti sobě a rozvíjejí nesnášenlivost. Je v tom mnoho faktorů, které tento stav podporují.
Člověk pak podléhá názorům a interpretacím. Lidé jako by zapomínali na minulost, nedokážou si to užít, ocenit. V Čechách se na všechno strašně žehrá.
Strach člověk může uložit v těle a somatizovat jej zdravotními problémy, zvýšeným krevním tlakem, žaludečními vředy, migrénami. To jsou pak věci, které člověka ženou k lékaři.

Jde u mladé generace tento problém i proti jejich věku? Mají podle vás dnes mladí lidé více strachu, než měli dříve? Vlastně ve věku, kdy by jej ještě neměli mít… V nejhorším případě tedy takové množství… A jsou v gamblerství ohroženi i stále mladší a mladší lidé?

To určitě. Když si vezmete logiku věci. Do kamenných heren se může dostat až zletilý člověk, zatímco v tom virtuálním hazardu není žádné omezení a kontrola.

Proti hazardu se bojuje léta a pořád není vyhráno, spíše naopak. Jen pár měst jej vyloučilo aspoň za jejich hranice, ale na ministerstvu financí leží stoh odvolání na výrok o omezení či uzavření. Co s tím?

To je nepochopitelné! Se všemi těmi závislostmi. Je nějaký daňový zisk státu na prodej cigaret, alkoholu, hazardu. Tam to zdanění, se kterým se počítá, je rozděleno obcím. Ty zase potřebují peníze, takže je to jakási past. Když se obec rozhodne jít proti, tak si podstatným způsobem může snížit rozpočet. Přesto je známo, kolik stát zaplatí za zdravotní důsledky, invalidizaci, nehody, úrazovost při onemocnění alkoholismem, za častější vyplácení důchodu. Výdaje jsou mnohonásobně větší, než je daňový zisk z prodeje, a přesto se to nepropojí.