Myslíte si, že se za patnáct let od prvního zvolení ruský prezident Vladimir Putin v něčem významně změnil?
Narodil jsem se v Sovětském svazu. S perestrojkou Michaila Gorbačova a s nástupem Borise Jelcina přišel zajímavý čas změn. Každý den byl krokem vpřed. Když se objevil Putin, bylo vidět, že přichází restaurace bývalého režimu. Nikdy jsem proto neztrácel čas tím, abych sledoval, jak se mění v čase. Tento bývalý člen KGB je dnes jedním z nejbohatších lidí na světě. Všechny své lidi dostal na vysoká místa. Jeho projevy či vystoupení mě nezajímají. V televizích se jich vysílá nespočet.
Má teď všechno, takže se zabývá tím, aby se nesmazatelně zapsal do historie. Chce se asi stát novým Čingischánem, Hitlerem, Stalinem nebo Gagarinem. Do těch jeho tužeb patří olympiáda v Soči, Krym a tak dále. Jde o projekty, kterými si chce vylepšit image. Peníze v tom už nehrají roli.
Nemyslím si, že Rusové až tak moc podléhají propagandě. Není to spíše národní hrdost, kvůli které má Putin tak vysoké preference?
Je třeba říct, že nelze hovořit o tom, že Rusové tak absolutně Putina podporují. Vždyť většina takových průzkumů je přinejmenším prapodivná. Dochází totiž ke všem možným porušením pravidel těchto průzkumů. Když se zeptáte člověka, který má rodinu, práci a v podstatě žije spokojeně, na ulici, jestli podporuje Putina, co se asi dozvíte? Tento člověk nemá žádnou motivaci, aby Putina hanil. Nicméně čísla podobných průzkumů je třeba dělit dvěma, třemi až deseti. Na druhou stranu je pravda, že Rusové mají potřebu být na něco pyšní, být na něco hrdí. A je pravda, že po rozpadu SSSR těch důvodů k hrdosti moc nebylo. Proto tak velké oslavy sedmdesáti let od vítězství v druhé světové válce. Možná budou další oslavy století od bolševické revoluce. To už by mohl být rehabilitován i Lenin. Těžko říct.
Proto byly Soči i Krym přijaté jako důvody k hrdosti. Člověku je těžko v práci, těžko v každodenním životě, takže si hledá nějaký únik. Proto je agrese na Ukrajině brána jako záležitost, na níž jsou Rusové hrdí. Putin se pro ně stal jedním z hlavních světových státníků. Když si ale přiznají své problémy, zjistí, že nemají žádný smysl života. Nic nemohou svobodně dělat, život je bez cíle.
Psali jsme:
Takže podle vás žije většina Rusů v jakémsi konceptu zbytečného člověka, o němž psal v Oblomovovi Ivan Gončarov, ale psali o něm i Dostojevský, Lermontov, Turgeněv či Puškin?
Třeba Dostojevský neřešil nacionální problémy. Rusko by chtělo být národním státem, takže bych sem Dostojevského nepletl. Můžeme hovořit o lidské beznaději. Rusové žijí v určité skořápce a jakási hrdost je pro ně něco jako droga. Mohou se přirovnávat k Američanům, mohou se povyšovat nad Němce a myslí si, že je jejich země světovým lídrem. Jde ale jen o tupou sílu. Proto se hovoří o tom, že Rusko uznává jen sílu. Když s lidmi u nás začnete vést dialog, za něco poděkujete, tak se to bere jako slabost. Taková je výchova.
Viděl jsem dokument o Putinovi. O vztazích v rodině skoro nehovořil. V judu však skoro všechny porazil, nedávno jako hokejista nasázel protivníkovi šest gólů a tak. V tomto kontextu se hovoří o jeho zamindrákovanosti. Co si o tom myslíte?
Je pravda, že se často píše o jeho mindrácích a komplexech méněcenosti. Ve škole KGB prý nebyl až tak dobrým žákem, ale přesto udělal velkou kariéru. A nyní je na vrcholu. V Rusku o něm jde vtip. Jestliže je Rusko silné v hokeji, v baletu, ve vesmíru, tak by to chtěl všechno Putin zkusit. Je "skvělý" hokejista, s muzikou měl taky pletky a teď mu schází jen ten vesmír. Proto ho je třeba poslat do vesmíru, aby v Rusku bylo lépe.
Zůstal po vraždě Borise Němcova v Rusku nějaký opravdu silný lídr opozice?
Musím spravedlivě říct, že bohužel nezůstal. Němcov byl osobností, která spojovala opoziční síly. S jeho ztrátou se protiputinovská opozice nedokáže vyrovnat. Byl známý po celém Rusku, ale i v zahraničí. Tato ztráta byla pro veškerou opozici v Rusku absolutní. Mohu říct, že u nás neznám osobnost, která by jej mohla nahradit.
Psali jsme:
V novinách Izvestija vyšel komentář Maksima Kononenka o tom, že v materiálu "Putin. Válka", s nímž jste mimo jiné přijel do Česka, není vůbec nic nového, nic objevného. Proč?
To je absolutní pravda. V něm opravdu nejsou žádná nová či objevná fakta. Nejsou tam žádné tajné informace od nějakých agentů. Cílem bylo shromáždit všechny veřejné informace a předložit je celému světu. Jde o veškeré Putinovy zločiny. Co se všechno stalo ohledně Krymu a Ukrajiny. Tento materiál je hlavně pro zahraniční novináře, protože Rusové by všechny ty informace mohli znát. Je v něm, jak se odehrávala anexe Krymu, jak jsou financována vojska na Donbase, jak se tam dostává vojenská technika, jak ruští vojáci a tak dále. Po prezentaci materiálu, kterou jsem udělal na zdejším festivalu Svět knihy, ke mně přišli aktivisté pražského Majdanu. Požádali, jestli to mohou za své peníze rozmnožit. Chtějí to dávat Rusům, kteří se pohybují v Praze. Ať už turistům, nebo Rusům zde žijícím. Chtějí, aby si to lidé přečetli.
Prokremelský politolog Rostislav Iščenko mi sdělil, že občanská válka na Donbase se bude prodlužovat a rozšíří se nakonec po celé Ukrajině. Co vy na to?
Nejsem politolog. Snažím se ale vždy protestovat proti zločinům naší vlády a Putina. Jsem aktivista. Nicméně mohu říct, že jsem jako umělec začal dělat protiputinovská díla v roce 2000. Týkala se cenzůry, restaurace sovětského režimu, sovětské ideologie. Jako umělec jsem se k tomu vyjadřoval hned. Nyní například na místa, kde se staly nějaké zločiny, dávám pouliční cedule s jejich vylíčením. Třeba na most, kde byl zavražděn Boris Němcov, jsem dal ceduli s názvem Němcovův most. Jde o takový můj aktivistický street art.
Svět zná Pussy Riot a to je skoro všechno. Jak se vlastně v Rusku žije umělcům, kteří jsou k režimu Vladimira Putina kritičtí?
Kritika či výsměch Putinovi je pro umělce dost bezduché a hloupé téma. Není v tom hloubka, ostatně stejně jako Putin není žádný hlubokomyslný člověk. Pro umění je nezajímavý. Spíše si z něj dělají srandu aktivisté a opoziční politici. Všichni známe Petra Pavlenského, který pořádal akce na podporu Ukrajiny. Toho dnes sledují. Současné ruské umění ale není avantgardou společnosti. Neformuluje nové cíle, neformuluje postoje.
Rusové už berou za nezpochybnitelný fakt, že je Krym jejich. Nedávno jsem letěl Aeroflotem, v jehož časopise je článek lákající turisty na ruský Krym. To rychle přijali anexi a tamní podivné volby...
Řeknu vám popravdě, že se s lidmi, co si myslí, že Krym náleží Rusku, skoro nestýkám. Prostě člověk, kterému nevadí porušování zákonů a smluv, u mě není vítán. S podobnými lidmi je také velmi složité vést diskusi. Porušování mezinárodního práva je velkou špatností a nemůžeme se divit, že je Rusko tak rozpolcené, když se v něm kašle na zákon. Putin rozumí jen zákonu džungle, zákonu síly. Putin vlastně nikdy neprohrál, myslí si, že je vítěz.
Nedávno jsem četl v The Moscow Times o novinářce ze Smolenska, která dala na sociální síť fotografie nacistických vojáků, kteří za druhé světové války okupovali její město, a byla odsouzena k tisícirublové pokutě kvůli propagaci nacismu. Proč jsou ruské zákony tak děravé, tak zneužitelné?
Ruské zákony se vyrábí tak, aby co nejlépe ochránily současný režim v Kremlu. To je očividné. Lidé jsou pořád jednou nohou v kriminále. Pořád se hovoří o přepisování Ústavy. Vládnoucí politiky zajímá jen jedno, aby ve svých postech zůstali navždy. Zákony jsou pro ně jen instrumentem této politické dlouhověkosti. No a podobně se chovají i k mezinárodnímu právu. Ostatně Státní duma je nelegitimní, protože volby, které se odehrály v roce 2011, byly zcela pochybné. Došlo při nich ke spoustě porušení volebního práva. Takže dnešní poslanci jsou na svých postech protiprávně.
Jde o dost pesimistické úvahy. Myslíte si, že může být ještě hůř?
Podle mě jsou finanční, hospodářské, propagandistické a vojenské síly Ruska dnes připraveny na to, aby tento režim přežil co nejdéle.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jan Rychetský
