-635009235040750700.jpg&id=10920)
V Mostě jej nyní režíroval mladý režisér Pavel Khek, který jej pojal nejen jako ukázku bojů proti třídním bariérám, zlovůli moci jedinců, ale vysledovat lze pod povrchem rovněž paralely i se současnou společenskou náladou, zklamáním z politických „podpásovek“.
Druhý měsíc se příběh svobodomyslného beatnika, bojujícího proti konvencím, hraje na mosteckých divadelních prknech, která podle Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) patří mezi nejnavštěvovanější v České republice.
Psali jsme:
-634997944072622043.jpg&id=10725)
Jako se autor v šedesátých letech minulého století takzvaně trefil do ducha doby, kdy dorůstala generace, která se chtěla postavit tehdejšímu politickému systému nesvobody, tak se severočeské divadlo výběrem hvězdného titulu také tak trochu kromě uměleckých ambic trefilo do společenského ducha stávající České republiky. Jak totiž vyplývá z rozhovoru s režisérem Pavlem Khekem pro ParlamentníListy.cz, slavné dílo má konotace, které současný volič nemůže nevidět, byť se přijde do divadelní lóže posadit i „jen“ kvůli příběhu a kulturnímu zážitku.
„Přelet“ je dílo, kde se objevuje odpor k disciplíně, volá se po svobodě, kde se poukazuje na neomezenou moc jednotlivce. Člověka zejména v současné době v souvislostech společenských nálad v našem státě mohou napadat různá srovnání. Předloha sice není česká, ale co vy si myslíte o současné politické situaci, když na divadlo přicházíte s tématem o svobodě?
Já si myslím, že oni nás moc neposlouchají. Myslím ty, které jsme si zvolili. Jim je úplně jedno, o čem my občané mluvíme a jaké máme potřeby. To je i v tom románu, to Kesey věděl. Zvláštní je, že to není Bulgakov: Že to není ve východní, ale americké společnosti, která je nám prezentována jako svobodná. Myslím, že ta svoboda je ovšem ve velmi úzce vymezených mantinelech. V Čechách to konkrétně způsobila opoziční smlouva – lidé kohosi zvolili a nastalo, že ty dvě partaje si moc rozdělily! Tím občanovi vydali zcela jasný signál: ´Zvolte si, koho chcete, ale my si to stejně uděláme po svém. Co jste zvolili, je nám úplně buřt. Ty dostaneš tadytu sféru, my budeme mít tuhle…´ Člověk opravdu zahořknul kvůli politice. Přestal mít chuť se vyjádřit. Mít chuť a důvod, proč jít volit, když zvolím jednu stranu a stejně se domluví s protistranou odlišného politického smýšlení. V Čechách je toto výrazně pokřiveno. Teď na to dojíždíme a ještě chvíli dojíždět budeme.
Myslíte, že v tomhle směru má význam dostat politické téma na divadlo, ať již satiricky nebo vážně?
To je složitá otázka. Jako umělecký šéf divadla v Mladé Boleslavi na toto rovněž narážím s tamní politickou garniturou, kde také trochu válčíme…. Řeknu dvě premisy: Divadlo musí být apolitické. Nesmí se přiklánět na stranu jednoho nebo druhého politického názoru. Na druhou stranu evidentně uzrál čas pro to si z toho dělat legraci. To Češi umí. Myslím, že těch politických satir bude víc a víc. Evidentně to totiž funguje a jde o vděčné téma.
Takže by divadlo rozhodně mělo reflektovat nešvary současné společnosti?
Divadlo je médium. Tedy kromě toho, že jde o umění. Je to ale i médium stejně jako noviny a televize, dokument, film. Dokonce my jsme na tom dobře, pokud bychom chtěli velmi rychle udělat nějakou hru k politické situaci dnes, tak když budeme hodně šikovní, tak za čtrnáct dní může mít premiéru. Kdežto film natočíte za rok. Takže ano, divadlo by mělo reflektovat současné dění. Ale zase – v provozu městského divadla, kdy musíte myslet rok a půl dopředu…to není úplně tak, že si uděláte politický kabaret ze dne na den.
V „Přeletu“, který se odehrává v psychiatrickém zařízení, jde také o zneužívání psychiatrických metod. V sociální oblasti u nás v současnosti probíhá transformace. Zamýšleli jste se až takto do hloubky, zda se tímto plánem hry nedostáváte do spárů kritik, které se objevily třeba před pár lety díky reakci spisovatelky Rowlingové na klecová lůžka? Myslíte, že v léčebnách není ani dnes vše úplně košér?
Jedno z témat, které jsme si už na začátku zkoušení vytknuli, že se ho nějak dotkneme – jestli se nám podařilo, to posoudí diváci -, je zneužívání psychiatrických metod, což je vlastně trochu pole neorané. Ono se o tom nemluví, je to zahalené rouškou nějaké mlhy. Jestli se šikanují vězni, o tom se občas dočtete, ale co se děje za zdí blázince, z toho my normální máme trochu strach. To jsme mírně chtěli v naší inscenaci ´Přelet nad kukaččím hnízdem ´ otevřít. Mimo toho společensko-politického tématu kombajn a jedinec a svoboda, je tam čistě i ten základ, to reálné, jestli despotická vrchní sestra Mildred Ratchedová je schopná s těmi lidmi manipulovat, ovládat je, šikanovat, deprimovat je. Myslím, že právě tohle se za těch víc jak dvacet let moc nezměnilo. Snad se podařilo něco trochu kultivovat a snad blázince jsou o něco lepší, ale že by se tam neděla takováto zvěrstva, to si úplně nemyslím… Do toho jsme rovněž chtěli mírně šťournout.
Před revolucí se nepohodlní lidé uklízeli do blázince záměrně. Ten motiv tam asi hledat nelze?
On je tam ten motiv právě trochu obrácený naruby. Karetní hráč Randall Patrick McMurphy hraje pomateného, aby se vyhnul vězeňskému trestu za sexuální zneužití a násilné přepadení a dostal se tak vědomě do blázince. Zdrhá z pracovní farmy, z vězení do bezpečí a pohodlí blázince. Je u vytržení, že mají džus ke snídani a že mají měkkou postel. Než mu postupem času dojde, že je to v jistém pohledu horší než ten kriminál. V tu chvíli už je ale pozdě a on není schopen jaksi s odpuštěním držet hubu a krok. On bude rebel v jakémkoliv prostředí. Fakt je ten, že v kriminále jsou trochu daná pravidla, která jsou dodržována: ´Tady budeš uklízet, ale za půl roku budeš propuštěn.´ Kdežto slečna Ratchedová má nad tím člověkem takovou moc, že ona ho pustí, až jí bude připadat zdravý. A to může nastat i za dvacet, třicet let. Takže ona paralela s minulým režimem a s uklízením nepohodlných jedinců do blázince tam není, ale blázinec jako horší vězení tam vidíte!
V hlavních postavách jako by člověk viděl „typy“, které zná…
Ano, za těmi figurami někde vzadu jsou achetypy našich praobrazů – máte tam toho indiána, tedy svobodu, která/ý je ale zavřený. Pak do toho blázince přijde s odpuštěním kovboj – to je typický hrdina z westernu McMurphy. Jenže nad tím vším dlí žena, která tahá za nitky – neumím říci, kde je její předobraz, ale nějaká obrovská gorgona, meduza, která je hlavou toho celého kombajnu. Vidíte, že i ten Kesey vědomě pracuje s nějakými praobrazy – to, co vlastně je ta Amerika: indián, kovboj… Američan osídlil zemi, aby vyhnal indiány. Ale pak jeden z nich mu podá ruku. Bez něho by on nikdy blázinec neopustil.
Vy jste u herců ale vybíral trochu věkově jinak, než jak je to v předloze. To byl rovněž nějaký „generační“ záměr?
Ano, tím že jsou to mladší herci, směřuje příběh trochu ke generační konfrontaci, ale nepotlačuje to podstatné, co v románu je. Pro McMurphyho je svoboda největší hodnota a jestli je mu dvacet, třicet, padesát je jedno. To je víc o názoru, o přístupu k životu, než o té věkové zkušenosti. Pro mě to bylo zajímavé tím, že on přijde do blázince oproti ostatním starším pacientům jako nový, což se dalo dobře nahradit tím ´mladý´. Mladý člověk na prahu života – to mi přišlo inscenačně možné. Což vysvětluje v zásadě to, proč je v hlavní roli tak mladý herec Aleš Petráš. Pro něj je to taky zkušenost a zkouška ohněm. Není jednoduché hrát takovou roli v tak mladém věku. Ale zatím to vypadá, že energii a chuť má.
Psali jsme:
Co byste čtenářům – a voličům – jako potencionálním divákům „Přeletu“ ještě na závěr sdělil?
Hlavně, že je to vlastně kupodivu hodně vtipné. Ono to působí, jako že je jde o nějakou depku, ale já mám hodně rád mostecké herce nejen v těchto třech zmíněných rolích, ale i v těch ostatních: Baví je to, blbnou na jevišti. Je docela osvěžující si zahrát magora – máte dovoleno spoustu věcí. Když budete dělat cokoliv, dá se to schovat za to, že jste v blázinci. To, co do toho Kesey vnesl, je jistý prvek humoru. Ne nadarmo se MyMurphy furt snaží ostatní rozesmát. Ono se to v nějaké rovině tragikomedie pohybuje a - klepu na dřevo - snad ten humor tam pro diváky obsažen je.
Kesey byl koneckonců humorista. Jeden z jeho největších vtipů byl, že zaparkoval svoje auto na útesu nad Tichým oceánem, nechal tam svoje oblečení a dopis na rozloučenou s textem ´Oceáne, ještě si to s tebou rozdám´ a ujel do Mexika. Své manželce zavolal za půl roku, že tedy není mrtvý a je v Mexiku. Drsný vtip, ale fór to tedy je. Kesey stál u zrodu bítnické generace a hippies. ´Přelet´ je jeden z nejpravdivějších příběhů 20. století. Keseymu se opravdu podařilo vystihnout, co znamená jedinec v dnešní době. Pozval bych tedy na geniálně napsaný příběh a na herecké výkony. A to nejen na výkony Zity Benešové v roli sestry Ratchedové a Aleše Petráše jako McMurphyho, ale i těch ostatních. Oni jsou všichni hodně dobří, oni ty blázny hrají s nějakou zvláštní chutí…
Psali jsme:
| Pavel Khek (1978) kromě vlastních projektů spolupracuje s profesionálními divadly, pravidelně například v Mladé Boleslavi a Zlíně. V Mostě režíroval poprvé. Celkově se, včetně prahy, angažoval v osmi divadlech. |
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
_profil_top.jpg)
