Spojené státy s Izraelem o víkendu podnikly útok na Írán a během prvních chvil se jim podařilo zlikvidovat nejvyšší autoritu, duchovního vůdce Chámeneího. Již loni podnikly USA cílené údery na íránská jaderná zařízení. Podle Trumpa muselo nyní k akci dojít, aby íránský režim přestal ohrožovat bezpečí USA a jeho spojenců v regionu. Jak celou tu akci chápat?
Předem zdůrazňuji, že jsem, již od jeho prvního prezidentství, velkým příznivcem a obdivovatelem Donalda Trumpa. Rozhodnutí zaútočit na Irán však považuji za velkou chybu, která může dokonce vést k předčasnému ukončení jeho prezidentství, „impeachmentem“.
Umím pochopit, jestliže se Donald Trump snaží provést radikální regime change nebo dekonstrukci íránského státu. Ale podle mého názoru, nejsou ani Spojené státy schopné tohoto cíle dosáhnout. Mohu to doložit řadou argumentů, ale na to zde není prostor. Snad jenom jeden z mnoha. Dosažení výše jmenovaných cílů není možné bez nasazení pozemních sil. Specialisté na toto téma říkají, že by k tomu v případě Íránu byla potřeba zhruba půlmilionová armáda. Spojené státy mají s akcemi tohoto typu špatné zkušenosti již z Vietnamu a ta nejčerstvější je z Afghánistánu. Snaha přesto dosáhnout zmíněných cílů tudíž vede ke stoupání po eskalačním žebříčku, na kterém je i příčka obsahující nasazení taktických atomových zbraní…
Dle řady analytiků i politiků je útok porušením mezinárodního práva či nevyprovokovanou agresí. Je to skutečně tak? A lze pro takové jednání mít pochopení? Zvláště s ohledem na to, že íránský režim se podílel či podílí na financování islámského terorismu, který mnohokrát zasáhl i Evropu.
Ještě jednou. Jsem velkým příznivcem a obdivovatelem Donalda Trumpa, ale zároveň profilovaný zastánce realistické politologické školy. A proto říkám: Ano, útok je porušením mezinárodního práva. A jestli je to ještě vůbec nutné říci, tak i zpochybňuje pohoršení západního světa nad útokem Ruska na Ukrajinu.
Co říkáte na chování Petra Macinky?Anketa
Samozřejmě lze íránský režim právem obviňovat jak z brutálního utlačování vlastního obyvatelstva, tak z podpory islamistického terorismu. Momentálně však daleko větší hrozba teroristických útoků v Evropě vychází z Pákistánu a z Afghánistánu, odkud dnes některé západoevropské země dokonce letecky dovážejí „uprchlíky“.
Skutečné a svým způsobem pochopitelné cíle americké a izraelské operace jsem jmenoval v předchozí odpovědi. Ale jak jsem rozvedl, tak pochybuji, že jsou dosažitelné za „rozumnou“ cenu.
Je útok na Írán situace, které můžeme po objektivním zhodnocení přiřadit otevřeně kladné či záporné znamínko, anebo je to podobné jako v jiných případech, že nic není zcela jednoznačné?
Z mých dosavadních úvah vyplývá, že to s přihlédnutím k šancím a nákladům na úspěch nelze odpovědět jednoznačně. Jednoznačné je ale to (co realista ví a přemýšlivý pozorovatel tuší), že pro velmoci platí jiná pravidla než pro ostatní státy.
Fotogalerie: - Proti útoku na Írán
Objevily se zprávy, že by se do akcí po bok USA a Izraele mohly zapojit některé evropské státy. K tomu však zatím nedošlo. A pokud jde o EU a její centrum v Bruselu, tak šéfka Evropské komise o víkendu vydala krátké prohlášení, že jakmile začne v pondělí pracovní týden, svolá k věci jednání. Tedy, „budeme to řešit, ale teď držíme víkend“. O čem to vypovídá?
Spojené státy nejsou na pomoc Evropanů odkázané. Vojenský potenciál EU nestojí za zmínku. Co USA očekávat mohou a dostanou, je převážná podpora pro jejich operaci. Ale ani o ni Spojené státy, jak se mi zdá, příliš nestojí. Takže s jejím vyslovením nemusela paní von der Leyenová čekat do pondělka.
Další věcí jsou důsledky konfliktu, které mohou dopadnout na nás v České republice a na Evropu. Jedna věc je růst ceny ropy, a tedy pohonných hmot. Také může dojít k problémům s dodávkami plynu kvůli komplikacím v Hormuzském průlivu. Zde se zájmy USA a evropských států zásadně liší. Má zde EU nebo její členské státy prosadit své zájmy?
Americký prezident důsledně slouží tomu, co on definuje jako národní americké zájmy. A z toho plyne i to, že Evropany považuje (což si z velké části zavinili sami) za vazaly. Ve stavu, v jakém se EU momentálně nachází, tak není schopna se proti Spojeným státům mocensko-politicky prosadit.
Pokud jde o zájmy České republiky ve vztahu ke Spojeným státům, považujete za pozitivní jistou diplomatickou ofenzivu ministra zahraničí Petra Macinky, kterému se podařilo díky diskusnímu střetu s Hillary Clintonovou a následné obří pozitivní odezvě v USA, navázat těsné osobní vztahy a několikrát osobně mluvit s Trumpem, Vancem, Rubiem a dalšími vrcholnými činiteli administrativy ve Washingtonu? Je možné toto pro ČR pozitivně využít?
Válka proti Íránu právě znovu dokazuje, že v dnešním světě nehrají roli stylistická cvičení, ale tvrdá mocenská politika. Nepřeceňoval bych význam toho, co vyzvednou senzacechtivá média a váhu slov vůbec. V době, kdy jsou slova jen velmi volně spojená s činy, ztrácí i řečené velkou část svého významu, okamžitě po tom, co je vysloveno. Naproti tomu bych nepodceňoval ultimativní význam národních zájmů v americké zahraniční politice a lehkost, se kterou velmoc přehlíží zájmy vazalů. Jsem český vlastenec a právě proto otevřeně říkám, že si nesmíme nic namlouvat. Naše země a naše zájmy jsou pod horizontem amerického vidění světa.
Má země velikosti, polohy a síly České republiky nějaké skutečné šance, jak v současném rodícím se multipolárním světě, kdy mezinárodní právo a jakžtakž respektovaná pravidla v podstatě přestávají platit? Můžeme účinně dělat svou suverénní zahraniční politiku nebo bychom se měli soustředit třeba na těsnější vazby se státy širšího středoevropského regionu?
Nejenže tyto možnosti má, ale je její povinností ze všech sil sloužit našim národním zájmům. Ale jakékoliv institucionalizované, tj. trvalé vazby oslabují možnosti to dělat. Tím spíše, že se právě znovu potvrzuje, že žijeme ve světě, ve kterém místo pravidel, závazků a sbratřování rozhoduje sebestřednost, flexibilita a oportunismus. Tyto negativní přívlastky jsou však posvětitelné cílem sloužit svojí zemi. Kdyby vláda opravdu chtěla vědět, jak na to, tak se může poučit u sousedů, na Slovensku a zejména v Maďarsku.
Jelikož ještě neuplynulo oněch příslovečných prvních 100 dnů nové vlády, tak nechci dělat předčasné závěry. Ale zatím jsem si nevšiml, že by se zvolená vláda u našich sousedů poučila a odlišovala se, jinak než rétoricky, od svých předchůdců.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Jak hodnotíte rozhovor?
