„Čtyřicet let se mluvilo o tom, že nás osvobodili jenom Rusové. Teď si možná někdo myslí, že když budeme čtyřicet let tvrdit, že nás osvobodili Američané, tak se nějak vylepšíme. Přijde mi to trapné,“ domníval se. Také se vyjádřil k Vlasovcům či revolučním gardám. „Někdy se za tu značku RG po válce schovávali ti největší kolaboranti,“ upozornil.

Narodil jste se v listopadu 1940 v Morkovicích. Kde to vlastně je? 

Je to na Kroměřížsku. Když mi bylo sedm, odstěhovali jsme se s rodiči do pohraničí na sever Čech.

Na konci války v květnu vám byly čtyři a půl roku. Máte na ni nějakou osobní vzpomínku?

Mám. Morkovice osvobozovali i rumunští vojáci. Můj tatínek byl košíkář a pletl koše. Mimo jiné i takzvaný praščák. To je takové kanape či gauč. Prostě pohovka, na které se leží a spí. A je z proutí. Protože jsme u nás měli ubytovaného vojáka, tatínek pro něj narychlo tu pohovku z proutí upletl. Bydleli jsme u babičky. A ten voják se mě z legrace lámanou češtinou zeptal, jestli má babičku zastřelit. A zamířil na ni. Samozřejmě jsem začal příšerně brečet. Kdykoli jsme se později s babičkou setkali, vždy na to vzpomínala, jak jsem o ni měl strach, a měla z toho radost.