Dle vaší facebookové stránky "Právo s láskou" bych vás nazval právoláskařem. Nicméně jakým způsobem přijímáte označení, že jste Havlista či pravdoláskař? A nepřispívá podobné označování k nepříznivému dělení české společnosti jako třeba "pražská kavárna" a ti druzí?

Já vlastně neznám nějakou jednotnou definici pojmu „pravdoláskař“. Spíš jej vnímám jako takovou nálepku, v současnosti spíš posměšnou. Kterou se jedna skupina lidí snaží trochu dehonestovat lidi s jiným názorem. Ono vůbec to nálepkování je oblíbené v české společnosti. A to na všech stranách. A je to jev veskrze negativní, vlastně přímo škodlivý. Brání totiž tomu, co teď strašně moc potřebujeme. Naučit se spolu komunikovat. Hlavně s lidmi s jinými názory, než jsou ty naše. Dneska velmi často jakákoli diskuze lidí rozdílných názorů končí právě tou rychlou nálepkou „ty jsi ten a onen…“ a je po diskuzi dřív než začala. Proto se třeba já sám nálepkování lidí s jiným názorem vyhýbám jak čert kříži. A pokud někdo nálepkuje mě, snažím se to ignorovat. Nebrat si to osobně a dál se soustředit na diskuzi.

Stalo se někdy vaše jméno v souvislosti s Havlovým heslem "Pravda a láska zvítězí..." předmětem posměchu?

Velmi často. Pamatuju třeba heslo člověka, co mě neměl rád a na mé dehonestaci si chtěl budovat svoji politickou kariéru. Znělo „Pravda a nenávist musí zvítězit nad lží a Láskou“. Prostě se to stává, je to takové prvoplánové, lákavé. S tím musím počítat.

S jakými pocity vzpomínáte na Václava Havla?

Se složitými. Můj vztah k němu se v čase dost razantně vyvíjel. Začal negativně. Já byl policista v době jeho první veliké amnestie. A tenhle jeho krok jsem nechápal a opatrně řečeno jsem ho za něj hodně neměl rád. A i dnes si myslím, že tady se jeho humanismus nepotkal s realitou a byl to čin hodně chybný. Postupem času jsem jej začal vnímat šířeji. Hodně na mě působilo to, jak byl respektován v zahraničí, jak dobře naši zemi prezentoval. Ještě později jsem pak vnímal jeho apel na lidská práva a spravedlnost. Přesto, že můj respekt k němu rostl, vlastně až do sklonku jeho života jsem ho vnímal jako osobnost pozitivní, ale nikoli bezvadnou. Možná i trošku kontroverzní. Plně jsem jeho osobnost ocenil vlastně až po jeho smrti. Nejenom v souvislosti s tím, jací jsou jeho následovníci, ale vůbec s náladami, které ovládly naši společnost. Mám za to, že byl osobností výjimečnou. Která nám dnes chybí. A přes chyby, které v životě dělal, byl osobností, na kterou budu vzpomínat s respektem a úctou.

Nezdá se vám z některých současných projevů politiků a aktivistů, že Václav Havel může úplně za všechno? Z čeho tento pocit či antagonismus nejspíš vyplývá?

Tak to se mi zdá hodně. Stal se pro některé hromosvodem všeho špatného. Tuhle jsem viděl na Facebooku status, že může i za drahý guláš na letišti, protože se po něm letiště  jmenuje. Ale vážně. Svět je strašně složitý a najít si jednoho viníka za všechno špatné, co se v něm dnes prokazatelně děje, je pro mě lenost. Lenost a nechuť kriticky přemýšlet. Dělat si svůj názor. Hledat odpovědi na otázky, protože jsou složité a ta „za všechno může Havel“ je strašně jednoduchá a lákavá. A to teď mluvím o veřejnosti. Pokud se tak chovají politici, pak jsou vesměs z ranku těch, kteří prostě řeknou cokoli, co jim zaručí pozornost a hlasy veřejnosti. Na svůj názor rezignovali. Nepotřebují ho.