Jaká je u vás ve firmě atmosféra po výstražné stávce? Došlo k nějaké změně?

Zatím se nezměnilo nic. Jen, jak už bylo dříve naplánováno, ve čtvrtek 20. dubna se uskuteční v Praze setkání, kterého se má zúčastnit prezident celé divize ze Švédska. Prý by nám rádi vysvětlili, proč nám nelze přidat peníze, které požadujeme my. Samozřejmě nás tyto informace příliš neuspokojují. Přemýšlíme o tom, jak k situaci přistoupit, protože lidé jsou hodně radikální, vyzývají, abychom šli do skutečné stávky hned. Zatím je nabádáme ke zdrženlivosti a chceme nechat diplomatický prostor pro jednání. Uvažujeme o tom, že pokud jednání ve čtvrtek nebudou uspokojivá, stanovíme termín skutečné stávky. A ta už se neponese v duchu: minimalizovat dopady a škody na zaměstnavatele a demonstrovat, jakou sílu a podporu máme, ale skutečně sílu a podporu využijeme k tomu, abychom škody, které budou dopadat na zaměstnavatele, maximalizovali.

Už jste zmínil pro ParlamentníListy.cz, že mzdy se pohybují i kolem 13 nebo 15 tisíc, a každému tak musí být jasné, že tohle na život prostě nestačí. Předpokládám, že lidé hledají jinou práci, berou si půjčky, případně další část věří, že se to změní?

No, je to rozpolcené. Za poslední rok nám uteklo velké množství nejkvalifikovanějších pracovníků. Zatím v řádu desítek lidí, ale je to problém. Většinu dokážeme stále držet v přesvědčení, že se něco změní a že zkusíme přimět zaměstnavatele, aby situaci přehodnotil. Nemůžeme si dovolit, aby nám utíkali kvalitní lidé dva tři roky. Dostáváme se na hranu, některé věci nemůžeme téměř dělat. Člověk, který je čerstvě zaučen, zaučuje někoho dalšího a práce pak stojí za starou bačkoru, prostě za houby. Pokud se nic nezmění, tak během dvou tří měsíců je připraven exodus lidí. Nemyslím to pejorativně, zkrátka poslední kvalitní lidé jsou připravení práci opustit.
Je potřeba rozlišovat Zlín, Otrokovice, respektive Prahu. Od kolegů v Praze jsme dlouho necítili podporu ke stávce, protože tam mají na výběr pracovních míst tolik, že lidé nemají náladu se s někým handrkovat, prostě nechceš přidat, nevadí, jdu jinam. Ale u nás na Moravě to tak není. Nejen kvůli tomu, že je nabídek méně, ale paradoxně i dnes, když vidíme více nabídek, prostě Moraváci přemýšlejí trochu jinak. Jsou zvyklí strávit klidně padesát let v jedné fabrice. Nejsou zvyklí na fluktuaci a způsob: po pěti letech jsi vyhořelý, musíš odejít. To na Moravě není, lidé nám do posledního okamžiku věří a chtějí dýchat za svoji firmu.
Samozřejmě teď už jsme na hraně a mám strach, že odejdou. Někdo dokonce říká, že zneužíváme situace, kdy je nám nakloněna ekonomika a došlo ke změně majitele. Ale tak to není, loni neproběhla stávka jen proto, že jsme věřili slibům, že se situace změní, bohužel se nic nestalo.