Pane doktore, začněme dnešním výročím. Česká republika je 15 let členskou zemí NATO. Bylo správné, že jsme se k alianci připojili? Co nám to přineslo?

V mezinárodních vztazích musí být člověk v první řadě realista. Tenkrát asi všichni souhlasili a byli srozuměni s tím, že nastala nová situace, nová doba a že vojenské pakty nemají místo a budou se otázky bezpečnosti řešit nějak jinak. Tenkrát mělo takové stanovisko podporu naprosté většiny obyvatel u nás.

Ukázalo se ale, že tomu nejsilnějšímu hráči vyhovoval jiný způsob, tedy NATO naopak udržet a rozšířit ho a udělat z něho jeden z významných nástrojů prosazování zájmů, které ten hráč reprezentuje ve světě. Z jejich hlediska to byl velice efektivní krok. Jak dalece to bylo efektivní pro nás, o tom můžeme meditovat, ale realita je taková, jaká je. Podle mě náš vstup byl proti vůli většiny lidí, ale po vůli toho, kdo tehdy rozhodoval. Tak to bohužel v mezinárodních vztazích je, byť se od druhé světové války udělalo leccos, ale v těch mezinárodních vztazích platilo vždycky právo silnějšího. Bohužel.