Zaměřme se nejprve na prognózy, jak se nový prezident Donald Trump bude chovat na světovém kolbišti. Někteří tvrdí, že bude vstřícný k Rusku, že neuznává „umírněné rebely“ v Sýrii a již dříve říkal, že by uznal Krym jako součást Ruska a podobně. Mnohé prý rovněž vypovídá jeho návrh na jmenování generála Flynna, který je vstřícný k Rusku, poradcem pro národní bezpečnost. Na druhou stranu Trump chce mít šéfem CIA Mika Pompea, který bývá označován za jestřába. Jak se v tom všem máme orientovat? Dá se už dnes charakterizovat Trumpův budoucí vztah k Rusku?
V úvodu odpovědí na vaše otázky si dovoluji poznamenat, že odpovědi jsou dávany bezprostředně po přijetí rezoluce EP o boji s ruskou propagandou. Rezoluce se psala a uschovávala dlouho, nese všechny symptomy politické inerce a ukazuje na vztah EU – EP k Rusku. Přijatá rezoluce dokumentuje rozkol mezi jednotlivými členskými státy EU, mezi parlamentskými frakcemi a v neposlední řade diagnostikuje stav EU a neuvědomění si elitami skutečnosti, že o osudu Evropy a EU nebude nikdy rozhodvat ani EK, ani EP, nýbrž občané Evropy a EU, sami. Pro porozumění uvádím, že rezoluce dovoluje identifikovat jako přivržence ruské propagandy i účastníka diskuse o Rusku, který zastupuje západní pozice. Současně rezoluce identifikuje Rusko jako ochránce tzv. evropských hodnot a EU jako degradátora těchže. Skutečností totiž je, že Rusko ani v těžkých dobách nezakázalo například protiruskou stanici Radio Svobodná Evropa nebo nějaký západní tisk. I dnes vystupují v ruských TV debatách patologičtí rusofobové a kritici současného politického vedení Ruska a prezidenta Putina. Z této absurdní pozice, kterou přijala za svou vlastní i ČR, formuluji odpověi na vaše otázky.
Pro první část otázky se mi nabízí jednoduchá odpověď: Prezident Trump se bude chovat na světovém kolbišti jako sólista všude tam, kde k jeho akci, nebo akcím, bude stačit pouze jeho podpis, a ne souhlas například Kongresu. Na kolbišti, kde bude potřebovat souhlas zákonodárců, bude jeho chování ovlivněno především nikde jasně nedefinovanými národními zájmy USA, zákonodárci a vývojem ve světě. Ten zcela jistě budou spoluurčovat USA, ale i další státy, včetně Číny a Ruska. Pro další část otázky se nabízí několik odpovědí. Všechny mají něco přímo nebo nepřímo společného s odpovědí na první část.
Omezím se na tři krátké části. První indikuje rozpětí potřeb a nutností USA v současné a představitelné budoucnosti. Vychází z objektivních příčin: a) obrovská a pokračující zadluženost USA, b) uvědomění si amerických elit, že hospodářská dominance se musí opírat o reálnou výrobní ekonomiku a kontrolu světového účetnictví c) komplexita perestrojky postindustriální společnosti USA v globalizovaném světě přesahuje rámec možností USA a hospodářského systému, založeném na expansivitě. Jinak formulováno: Zubní pastu vymačkanou z tuby nedá nikdo zpět beze zbytku a bez násilí.
Druhá odpověď indikuje aktuální stav Číny. Odpověď je velice komplexní, protože se týká politické, hospodářské a individuální sféry. Politické vedení Číny si uvědomilo závislost Číny na exportu, z něho vyplývající zranitelnost a nejistotu, promítající se především do vztahů k USA a k EU, potažmo i k Rusku, a k dalším přímým sousedům Číny. Aby Čína překonala interní krizi a mohla přejít na kvalitativně vyšší úroveň rozvoje, musí zabezpečit vnitřní stabilitu v zemi, rozšířit domácí trh a zvýšit spotřebu. Zde se k čisté politice přidává hospodářská politika. Obě budou vyžadovat ‚nové balení‘ ve vlastních inovacích. To proto, že v kontextu politické ekonomie se nachází skutečná potřeba vlastnictví přírodních zdrojů, nebo zabezpečený přístup k nim, přístup k novým trhům, snížení úvěrování USA, a v neposlední řadě systémový intenzivní rozvoj individuálních schopností lidských zdrojů, zabezpečující inovace, jejich řízení, a v neposlední řadě, plánovaní extrémních situací a jejich řízení v dynamickém prostředí.
Třetí odpověď indikuje komplexitu stavu Ruska. Rusko, které si dnes drží respekt v západním světě především díky vojenské moci se všemi představitelnými pro a proti, nemá prokazatelně žádné politické, finanční nebo hospodářské ambice na ovládnutí světa. Rusko nepotřebuje být jedinou velmocí, protože již samo o sobě představuje samostatnou civilizaci. Rusko chce ve své podstatě obchodovat se světem, a být ponecháno svému vývoji. Stav Ruska se proto objektivně a podstatně odlišuje od stavu USA a Číny, co se týče uvedených parametrů. Jestliže pro USA je globalizace plnící svůj účel trvalou potřebou pro udržení role centra vývoje a kontroly ve světě, pro Čínu není důležité, zda globalizace plní svůj účel. Globalizace je pro Čínu totiž pouze dočasnou nutností. Čína, nehledě na to, že se občas považuje za Říši středu, praktikuje politiku, kterou lze pochopit z čínského přísloví – ‚Žij, chráníc svůj klid, přijde doba a květy rozkvetou samy‘. Pro Rusko je jak trvalá, tak i dočasná globalizace v současné formě smrtonosná. To proto, že není potřebou, ani nutností, ale parazitem. Globalizace v současné formě oslabuje roli státu, je v protikladu ke kulturním hodnotám mnohoetnické společnosti Ruské federace, a k historické zkušenosti. Současnou politiku prezidenta Putina lze popsat ruským příslovím – ‚Neexistují silní soupeři, pouze my můžeme být slabými.‘ A chování obyčejných Rusů: ‚Když se duše raduje, ničeho se nestrachuje. Ani smrti.‘
V kontextu uvedeného lze proto konstatovat, že prezident Trump se bude chovat na světovém kolbišti jako všichni předešlí američtí prezidenti. Nikde veřejně definovaný národní zájem USA, prosazovaný elitami, ukáže včas zvolenému prezidentovi-narcistovi jeho místo. Podobně jako ukázal britský soud Britům, kde je jejich místo v případě vystoupení Británie z EI. V případě, že by Trumpův narcismus škodil národním zájmům USA, je představitelné, že odejde ze světa nepřirozenou smrtí. USA mají v této oblasti svoji historii. Že se 53 let nic podobného nestalo, není garancí, že se to stát nemůže. Trump, který svou předvolební retórikou a s ní spojenými stereotypy spoluvytvořil virtuálního nepřítele v podobě Ruska, mluvil současně o Rusku jinak než všichni před ním a ostatní v kampani. Trump nemůže být a nebude vstřícný k Rusku. To i proto, že Rusko vynesl do výšin, do kterých by se Rusko pravděpodobně ani samo nedostalo. Strach z ruských médií dokresluje budoucí obraz vztahu USA a Ruska. Trump bude jednat pragmaticky, protože bez Ruska a Číny nevyřeší ani jeden zásadní problém USA. Naopak: přivede USA a svět do obtížné situace, kterou bude představovat nezbytná volba mezi dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi. První: USA budou ochotny se dělit, a zachovat si tak, alespoň dočasně, finanční kontrolu a účetnictví světa. Nebo druhá: globalizace se transformuje do multipolární pod kolektivním vedením, bez pevné struktury geopolitických a geohospodářských bloků, a tím i bez monopolního účetnictví USA.
Nebudu se podrobněji zabývat následky uvedených představitelných řešení. Jedno je však pro mne zřejmé: pro USA je druhé řešení ještě dnes neakceptovatelné. Čas přiznání pro USA se však blíží. Proto budou finanční oligarchie a elity strašit asymetrické spojence a ostatní svět natolik, že dojde k prodloužení akceptování současné egoistické verze kapitalismu. Strach a svět postavený na izolacionismu po devalvaci USD, to si dovedu jen těžko představit. Proč? Jedná se totiž o odpověď na otázku bytí či nebytí kapitalismu, a tím i lidské civilizace. A historickou zkušenost, že bez velké války se s největší možnou pravděpodobností dluhů, a tudíž kapitalismu na dluh, nezbavíme.
Charakterová, profesionální, vnitropolitická a zahraničněpolitická zkušenostní rozmanitost v masových médiích uváděných kandidátů je proto pro zvoleného prezidenta nutností. Vnitropoliticky a zahraničněpoliticky rozmanitost umožňuje rozehrát zajímavou hru, vyhnout se systému prezidenství s přísnou vertikální hierarchií, a současně garantovat, především EU, větší nervozitu, napětí a konfliktní potenciál, než tomu bylo doposud. Trump zabalí svůj dárek EU do obalu s nápisem politická svoboda a suverenita. Obě označení a obsahy dárku EU jsou pro současnou EU cizí. Evropské elity nevědí a nebudou vědět, jak se chovat, a co s nimi. Trump a jeho poradci to však ví. Nepřímé, veřejně dostupné důkazy, dovolují mé tvrzení.
Analytik Lukáš Visingr řekl pro server idnes.cz, že Trump přestane s politikou vývozu demokracie, místo toho nastolí realismus a společně s Ruskem se spojí proti Číně. Do jaké míry je tohle reálné? Je představitelný scénář, který zrealizoval Richard Nixon s Čínou, kdy Trump by toto nyní udělal obráceně s Ruskem?
Jestliže analytik Lukáš Visingr opravdu řekl to, co přivádí k otázce, tak musím konstatovat, že US politika doposud žádnou demokracii nikam nevyvezla. USA vyvezly od roku 1945 tisíce tun bomb a vojenského materiálu pro přibližně 150 válek, ale žádné poválečné scénáře nebo demokracii. Demokracii USA vyvážet nemohou, protože je v USA deficitem. Trump, jako nemovitostní magnát, se proto nebude zabývat vývozem deficitu, který zvětšuje státní dluh USA, zvyšuje riziko pro své impérium, a staví do stínu fundamentální problém současnosti. Tím je pro nás všechny, včetně Trumpa, celosvětová, globalizovaná krize civilizačních hodnot a atomizace hodnot. Nemohu samozřejmě vyloučit, že Trump pod tlakem elit nebude muset v jiné formě „vyvážet“ demokracii. Zcela určitě ale ne ve formě a v měřítku, jako tomu bylo doposud. Spojení se USA s Ruskem proti Číně nehrozí. Jeví se mi také, že i po prezidentských volbách v Rusku v roce 2018 – za předpokladu, že se do Kremlu nedostanou nepolepšitelní neoliberálové či pučisté, se Rusko bude dále vyvíjet a chovat podle přísloví: ‚Když se přátelíš s vlkem, měj sekyru po ruce.‘ Politika USA, vycházející z podstaty svého hospodářského systému a mající za cíl oslabit a případně si podmanit Rusko, podkopala prakticky veškerou důvěru pracujících občanů Ruska k USA. Zvolený prezident Trump hlásá a bude i nadále hlásat: Amerika především. Proto předpokládám, že se prosadí stará pravda tvrdící, že nedůvěra osekává strom lásky. A také: kde vládne síla, tam rozumu mohyla. Scénář, který zrealizoval Richard Nixon s Čínou, je proto pro mne v současné době, stavu a pozic USA a Ruska ve světě, a za vlády prezidenta Trumpa, nereálný.
Několikrát padlo, že největším poraženým amerických voleb je Ukrajina. Byl postup na Ukrajině natolik svázán s lidmi z Obamovy administrativy, že to bude Trump moci hodit za hlavu a nechat Ukrajinu svému osudu? Do jaké míry je možné dohoda budoucího prezidenta Trumpa s Ruskem ve smyslu, že postovětský prostor nechá být a Rusko dá naopak záruky za klid v Pobaltí? Je taková dohoda reálná?
Ukrajina nebyla poražena prezidentskými volbami v USA. Ukrajina byla poražena svými elitami a vlastizradou. Porazila se sama za pomoci tandemu USA–EU a idealizace hospodářského systému založeného na expanzivitě a politicko-finanční korupci obrovských rozměrů. Proto se dnes Ukrajina nachází ve stavu, který se v angličtině nazývá failed state. Trump nebude moci, jak je formulována otázka, hodit za hlavu a nechat Ukrajinu svému osudu. Ukrajina, jako failed state se totiž stala nepříjemnou vidličkou jak pro Rusko, tak i EU, v ruce USA. Vidlička je velice výhodný instrument. Nejen při zkoušce z etikety, při podávání hrášku, nebo rýže do úst. Každý pohyb ruky, pád, nebo neopatrné zacházení s vidličkou může způsobit zranění a bolest. Proto sdělil prezident Putin EU a USA, že nebude Ukrajinu zachraňovat, nebo dokonce okupovat. Problém Ukrajina se tak stává problémem EU.
USA, během prezidenství Trumpa budou počítat peníze a současně přihlížet, jak rychle a v jakém měřítku se EU a Rusko oslabuje, nebo ne. Trump ví, že problémem EU je již dnešní potřeba tvrdého vnějšího zásahu do politiky Ukrajiny. EU ho není schopná. Proto nevylučuji, že se ke slovu dostane mezinárodní tribunál a podobné soudy, které si pozvou politiky a oligarchy typu Porošenko & Co. Problém pro Rusko je v tom, že failed state nemá nic jiného pro udržení pozornosti na sebe, a tím i očekávání nějaké pomoci, než provokace a terorismus. Zabití vojáka FSB a řadového vojáka v srpnu, následné zatknutí ukrajinských diverzantů a včerejší (21. 11.) unesení dvou ruských vojáků a jejich následné věznění, dokumentují napsané, a dovolují předpověď, že ruská veřejnost takové chování ukrajinských orgánů a gangů nebude dlouho tolerovat, stejně jako nečinnost ruské vlády a ruských orgánů. Proto bude Rusko ještě za prezidenství Putina muset jednat. Ne za jednacím stolem, ale v tichu, bez veřejnosti. Podle svého zvyku, nebo zlozvyku, a čínského přísloví: ‚Nemluvte, jestli to nezmění ticho k lepšímu.‘
Proč nevidím žádný relevantní důvod pro dohodu budoucího prezidenta Trumpa s Ruskem ve smyslu, že postovětský prostor nechá být a Rusko dá naopak záruky za klid v Pobaltí? Rusko již dohodám s USA a s EU nevěří. Nové dohody nebude tak rychle podepisovat, jak potřeba, nebo jak by si někteří přáli. Za druhé, Rusko doposud nechalo, a nechává Pobaltí v klidu. NATO tam haraší zbraněmi, stíhačkami a rotacemi vojáků. Pobaltí, jako zapuštěná zelinářská zahrada NATO a EU, Rusku politicky, hospodářsky, finančně, a dnes i vojensky, nic, kromě starostí a výdajů, nenabízí. Za třetí, v případě západem vyprovokovaného konfliktu je Pobaltí odsouzeno k slzám. Žádné smlouvy v takovém případě nebudou platit. Po nedávné instalaci nových raketových systémů v Kaliningradu a bůhvíkde ještě, by měli Poláci vyrábět kapesníky pro celou EU. Dohoda, jak se ptáte, je již z uvedených důvodů proto nereálná.
Psali jsme:
Objevují se také úvahy o tom, že by mohla vzniknout jakási „Jaltská dohoda číslo 2“, která by byla likvidační pro malé evropské národy, stejně jako tomu bylo pro II. světové válce, kdy si USA a Rusko rozdělily ve světě sféry svého vlivu. Moldavsko, Ukrajina a další země by prý tak propadly znovu do vlivu Moskvy. Mají se tyto státy obávat? A jak bychom na tom pak byli my v Česku?
S dohodou, nebo bez dohody – Jalta 2, nebo Jalta 3, nebo i jinak zvané dohody –, malé národy to mají spočítané. Dokonce, malé národy sami počítaly. A přitom se přepočítaly. Ignorovaly všechny základní psychologické pasti, které je potřeba brát při jednáních a analýze v úvahu, o kterých jsem nedávno psal, včetně mýtu o spravedlnosti, o zákonitosti vývoje přírodních a umělých systémů v kontextu národních zájmů velkých mocností. V neposlední řadě malé národy idealizovaly svůj význam připisováním si vlastností, které buď vůbec nemají, nebo když je mají, tak jsou tyto dnes bezcenné. Česko, a tady podtrhuji to dnešní, nebude zachráněno od slz s pomocí mladé generace. Říkám generace, ne elitou, nebo elitami. Ať se na mě, jako cizince, nikdo nezlobí, nebo se neurazí: ČR se dnes nemůže chlubit suverénní elitou a osobnostmi. Kromě toho nevidím v ČR vychovávání vlastní politické, hospodářské a kulturní elity, oddané dnes nikde nedefinovanému národnímu zájmu, a schopné proplout úspěšně mezi Scyllou nevylučitelného chaosu, včetně války v Evropě, a Charybdou světa nacionalismu, izolacionismu a bůhvíčeho ještě. ČR, včetně cizinců v ní žijících, má zatím obrovské štěstí a žije si jako v bavlnce. Pozor však. Stejně jako nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, neroste žádný strom až do nebe.
Jak moc tvrdý bude Trump podle vás vůči Číně? Začne-li obchodní válku, bude ji chtít podpořit vojensky v Tichomoří? Nabízí se, zda by to, co dělal Obama vůči Rusku, nemohl začít Trump dělat vůči Číně. Z druhé strany, Číňané vlastní značnou část dluhu USA a Američané si navykli na laciné čínské zboží. Co z toho všeho může vzejít?
Čína, podobně jako USA, potřebují globalizaci – především globalizaci obchodu a financí, byť každý z jiného důvodu. Zruší-li například Trump smlouvu TPP (Transpacifické partnerství), získá hned několik výhod. Jednou z nich bude indikace plnění předvolebního slibu o zamezení ztrát a získáváni nových pracovních míst a příležitostí v USA. Druhou bude výhoda bilaterálních smluv na základě amerického obchodního práva. Třetí, a to zcela určitě ne poslední výhodou bude možnost utajování obsahů bilaterálních smluv a doplňků k nim. To se nezmiňuji o skutečnosti, že většinu tendrů na dodávky a služby vypisují státy USA. Menší část tendrů vypisují federální orgány. Jim napovídají, když ne víc, americké nadnárodní korporace, přísné bezpečnostní kontroly, a i v ČR známý, protekcionismus. Zrušení TPP na druhé straně zvětší naději Číně na rozvoj svého programu RCEP. Toho se USA neúčastní. Trump zrušením TPP podpoří i snahu Ruska. Tímto způsobem získá Trump ihned dva (vnitropolitické a zahraničněpolitické) trumfy, zabije dvě mouchy jednou ranou (dovolíc Číně a Rusku pracovat na svých plánech), a současně prodlouží život USD a americkému světovému účetnictví.
Mluví se o tom, že Trump je velký izolacionista a nepodporuje zamýšlenou obchodní dohodu TTIP s Evropou. A o TPP (transpacifická obchodní dohoda, např. s Japonskem, Austrálií atp.) se už vyjádřil, že ji chce zrušit hned po svém nástupu do Bílého domu. Znamená to tedy, že se ztíží přístup na americký trh? A postihne tato situace i Českou republiku, která tak bude mít ještě více omezený přístup se svým zbožím do USA?
Trumpova předvolební retórika a přípravná jednání týkající se složení jeho týmu indikují, že Trump ví, že izolacionismus (z franc. isoler – odloučit, osamostatnit) je politická doktrína upřednostňující domácí politiku před zahraniční. Ke zrušení TPP bude asi stačit jeho podpis. K potratu TTIP stačí jeho nečinnost, i když nelze vyloučit, že moment setrvačnosti americké a bruselské byrokracie je opravdu veliký, a odejít dobrovolně z velice dobře placených pozic se nikomu nebude chtít. V žádném případě zrušení TPP a neexistence TTIP nepředstavují větší omezení přistupu na americký trh než doposud. Důvody jsem naznačil v odpovědi obsahující popis rozdílu počtu tendrů na státní a federální úrovni, a plánovanou platnost smluv TPP a TTIP s omezením na federální tendry. V obchodu platilo a bude i nadále platit, že osobní přítomnost a znalost krajiny a partnera, důvěra a spolehlivost rozhodují.
Předpokládám, že Trump se bude snažit kombinovat snahu minimálně se angažovat v zahraničí a ekonomický protekcionismus. Má k tomu příklad z dějin USA. Izolacionismus se uplatňoval v 30. letech 20. století v USA. Tehdejší vláda odmítla spolupracovat se státy zapojenými do konfliktů a věnovala se spíše domácím záležitostem. Ke změně tohoto přístupu došlo po druhé světové válce. V současné době praktikují izolacionismus různé státy, včetně USA, EU, Číny a Ruska v modifikovaných formách, snažící se současně vyloučit označení jako státy nesvobodné či totalitní. Všichni se hlásí k WTO a jejím principům vědíc, že WTO krizi nepřežije. Touto tzv. narcistní nerovnováhou trpí mnoho jedinců a států. Problém je, že jedinci a státy s těmito poruchami si neuvědomují zvláštnost a následky chování a konání. Proto se v poslední době často spekuluje o tom, zda může být narcismus brán jako životní styl. Životní styl a psychická porucha se navzájem nevylučují. Ale partnerské vztahy jsou pro narcisty skutečným problémem. Proto nic explicitně dobrého od vztahu EU, Číny a Ruska k USA pro ČR neočekávám.
Zároveň Donald Trump usiluje o liberalizaci ekonomiky kapitálových trhů. Dokáže se při té deregulaci vyhnout katastrofám, které nastaly po pádu Lehman Brothers v roce 2008? A co nebepečí obřího amerického zadlužení?
Liberalizace ekonomiky kapitálových trhů podle mého skončila. Případné další deregulace mohou pouze zhoršit současný stav nemocného (západního společenství). Co nevylučuji, je snížení daní pro korporace jak v USA, tak i ve Velké Británii, což přinese s sebou nové problémy a boj. Obří americké zadlužení se při absenci neochoty USA se spravedlivě dělit s asymetrickými spojenci a partnery ve světě, neochotou nechat padnout USD a zaměnit USD opravdovou demokratizací systému světových rezervních valut – bude řešit válka.
Britský tisk uvedl, že generální tajemník NATO si nechal vypracovat analýzu, která ve své mírnější podobě znamená, že Trump nebude chtít platit vojenské výdaje na starém kontinentu a hodí to „na hrb“ Evropě. V horším důsledku to prý znamená absolutní konec angažmá v Pobaltí a na Ukrajině ze strany USA. Hrozí, že v takovém případě evropští členové NATO nebudou chtít požadované peníze uvolnit a ohrozí to i bezpečnost některých evropských států?
Pro tvrzení, že Trump, ani jiní z potenciálních lídrů USA nebudou ochotni chtít platit za bezpečnost Evropy, nemusím číst britský tisk a poslouchat generálního tajemníka NATO. Dnes, kdy čas přiznání pro Evropu již přišel – a lámání chleba začalo –, by evropské elity měly buď odejít na nemocenskou, nebo do důchodu a při předání úřadů poprosit o dialog se sousedem. Vyrovnaný vztah se sousedem je totiž důležitější než láska ke vzdálenému a v zámoří žijcímu přibuznému a asymetrickému spojenci.
Bezpečnost evropských států nezachrání peníze a vyzbrojování. Bezpečnost evropských států může zabezpečit pouze dialog a spolupráce s Ruskem a se všemi těmi, kteří mají opravdovou potřebu s Evropou a s Ruskem spolupracovat a soužít. Skutečnost všedního dne je zcela jiná: stačí se vrátit na začátek odpovědí na vaše otázky a uvědomit si význam rezoluce bezvýznamného EP pro budoucnost Evropy. Komu to nestačí, může napovědět přísloví: ‚Neštěstí vchází těmi dveřmi, které jsme mu otevřeli.‘ Lidem, kteří se neumějí červenat, nelze prostě věřit. Podobně: ‚Je lepší být jeden den člověkem, než tisíc dní stínem.‘ To i proto, že člověk se nikdy nevrací z cesty takovým, jakým byl před jejím začátkem. To platí i pro odpověď na vaší další otázku.
Angela Merkelová ohlásila svoji kandidaturu na post kancléřky i v příštím roce. Je „šedou eminencí EU“ a klasickým představitelem evropského korektního politického stylu, který se mimo jiné vyznačuje i velkou vstřícností k migraci. Jak může fungovat vztah mezi ní a novým americkým prezidentem, který hledí s despektem na celou Evropskou unii?
Kancléřka Merkelová, by měla k ohlášení své kandidatury připojit vysvětlení, proč chce kandidovat. Je kvalitativní rozdíl, jestli je důvodem kandidatury absence osobností, slabost politických elit v SRN a v EU, nebo osobní ambice, či příkaz třetího. Vědět důvod kandidování by dovolilo lépe ohodnotit, nakolik jsou si kandidátka a s ní spojené elity vědomy konce tzv. politické korektnosti.
Trumpovo předvolební hřímání ‚Amerika především‘, i kdyby padlo jen částečně na plodnou a měkkou půdu a nebylo tak slyšet, má druhou stranu určenou pro Evropu: Evropo, probuď se. Prolhaná, lenivá a lakomá Evropa se bude jenom pomalu probouzet a těžko stavět na své nohy bez pomoci. Vstřícnost kancléřky k migraci se bude transformovat do ještě více komplexních lží. Ty svými následky umocní lenivost a lakomost prostřednictvím strachu a paralyzování společenského života. Protože Trump nemůže Evropě pomoci jinak, než když bude na kolenou, nabídne Evropě více politické svobody a suverenity. Tato, jako nová svoboda a suverenita i ve vztahu k USA, ovlivní i vztah mezi staronovou kancléřkou a Trumpem. Vztah bude věcný s absolutní koncentrací na americké národní zájmy. To indikuje chtěně-nechtěný obsah textu dokumentu, který nesl Kris Kobach, a který ofotografoval fotograf AP po návštěvě u Trumpa. To málo, co se dá přečíst, stačí k tomu, aby si vítačí migrantů hledali jiného partnera než Trumpa. Fotografii zveřejnil Süddeutsche Zeitung.
Hřímání pan Fillona, vítěze prvního kola primárek ve Francii, že je to Západ, kdo odmítl spolupracovat s Ruskem a ne Rusko, a že je to Čína, kdo představuje nebezpečí pro EU a ne Rusko, nebo že Rusko není ve své podstatě protivníkem Evropy, nebude přesto v Berlíně vyslyšeno. Podobně jako nebude uviděno a uslyšeno Trumpovo hřímání na účet amerických masových médií, která si pozval do svého mrakodrapu, aby jim tam četl levity a současně ladil s nimi kontakt na prahu dalšího boje, kterým bude 100 dní ve funkci prezidenta. Zástupci všech pozvaných amerických medií přijali Trumpovo pozvání a akceptovali bez křiku zákaz fotografování, elektronických a ručních zápisů během návštěvy u Trumpa. To neznamená, že Trump již vyhrál nad medii. Je to ale indikace, že čas začít mluvit jinak s manipulátory veřejnosti přišel.
Je to indikace, že včerejší rezoluce EP týkající se boje s ruskou propagandou, která prý rozkoluje EU, je hloupost. Podobná hlouposti tvrdit, že Trump se prvních 100 dní v úřadu bude zabývat výlučně vnitřní politikou a problémy USA. Sýrie, Ukrajina, Afganistán a Irák, stejně jako všeobecný boj s terorismem budou brát své z pracovního času Trumpa. V kontextu představitelného společného boje Trumpa a Putina proti mezinárodnímu terorismu se může dokonce potvrdit, že EP se svou rezolucí proti Rusku vědomě narušuje možnost sjednocení v boji proti terorismu, proti IS, proti fundamentalistům apod. Nedat možnost, nebo omezit možnosti veřejnosti srovnávat informace, fakta a analýzy – to lze již dnes kvalifikovat jako informační přestupek. Nevím, jak je tomu v ČR. Ale dovedu si představit, že v několika státech EU lze tento přestupek soudně napadnout.
Má pravdu Hynek Kmoníček, který říká, že konec politiky šíření demokracie všemi prostředky pro nás bude výhodný? Anebo máme i navzdory Trumpovi podpořit tvrdý postoj vůči Rusku? V případě, že bude Trump razit protičínskou politiku, mělo by smysl, abychom pokračovali v naší vstřícné politice vůči Číně? Co bude pro nás výhodnější?
Vážím si a respektuji znalosti a zkušenosti pana Kmoníčka. Souhlasím s jeho hodnocením, že konec politiky šíření demokracie všemi prostředky pro nás bude výhodný za předpokladu, že budeme připraveni, vědět a umět využít novou situaci. Podporovat tvrdý postup proti Rusku, to ČR může. Podle mého hodnocení by ale neměla. Výsledkem podpory proti Rusku bude volná cesta k samobičování a k úpadku, minimálně hospodářskému a kulturnímu. Jakou by Trump realizoval politiku ve vztahu a Číně – ČR by si měla uvědomit, že Čína nepotřebuje z ČR nic, kromě přístupu na trh místní a evropský, něco málo z místního a středoevropského logistického potenciálu, a několika talentů.
Proto jaká bude v konečném výsledku politika ČR vůči Číně, zda vstřícná nebo méně, bude rozhodovat především Čína. Pro ČR a její občany bude vždy výhodnější, uvědomí-li si co nejdříve, že ani nejsilnější vítr nepohne skálou. Bude-li vláda schopná a ochotná si vytvářet pro různé, a především extrémní, situace svá vlastní alternativní řešení, plány a strukturu řízení na základě reflexe minulosti, ale i přítomnosti včetně amerického hnutí Alt-right (National Policy Institute, NPI, prezident Richard Spencer), bude jí možné si představit budoucnost. Do budoucnosti a na horu vede mnoho cest, krajina se ale nemění. Platí totiž, že u hloupého je i štěstí hloupé. A také, že když jsi jednou upadl, neznamená to, že nejdeš správnou cestou. Proto, když uděláte chybu, smějte se. Nesmějte se ale starcům – jednou jimi budete sami. Souhlasu netřeba.
Další analýzy Jana Campbella pro ParlamentníListy.cz:
Autoři: Daniela Černá, Jan Štěpán
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
