Změnilo se podle Vás něco v pohledu na kapitalismus a jeho další budoucnost v důsledku světové hospodářské krize, která vypukla před sedmi lety krachem bank ve Spojených státech? A přispělo k tomu třeba i to, že se kritici současného systému snažili pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají?
Současný globální hospodářský systém dosud ovládaný Západem zůstává těmito diskusemi prakticky nedotčen. Předpolí disproporcí v rozdělování přidané hodnoty, tak pracně a dlouhodobě budované mocnými, se dostalo do karikaturního chápání hospodářské politiky jako adorace tzv. finančních trhů a politiky austerity, která ohrožuje nejen euroatlantický hospodářský prostor. Finanční i mocenské nerovnováhy uvnitř států, mezi státy i nadstátními útvary, narostly do rozměrů, které představují riziko pro další mírovou existenci světa. Současný západní model se vyčerpal a bez zásadních změn podoby základních stavebních kamenů, to jest demokratických mechanismů, forem sdílení hospodářské síly a pružné reakce na nové výzvy, může jen obtížně fungovat dále. Krach oněch bank byl signálem neudržitelnosti systému postaveného na virtualizaci ekonomiky. Tento systém, jehož hlavním rysem je soustřeďování peněz a moci v rukou úzké skupiny podnikatelů, nadnárodních korporací, obsluhujících politiků a nejrůznějších postav polosvěta vzdáleného demokracii zatím nedoznal zásadních změn, bez nichž mohou být vyhlídky velmi chmurné.
Jak bude dle vás vypadat v roce 2050 naše země?Anketa
Můžeme mezi ty chmurné vyhlídky pro lidstvo zařadit i nedostatek práce, k němuž by vlivem neustále se zvyšující automatizace a robotizace, a tím i snižující se poptávce po pracovních silách, mohlo dojít?
Explozivní růst produktivity práce v letech po druhé světové válce umožnil změnu struktury zaměstnanosti. Terciární sektor vstřebal značnou část zaměstnanců, pro které již nebylo uplatnění v primárním a sekundárním sektoru. Ta doba je pryč. Limitujícím faktorem hospodářského rozvoje se stala nízká agregátní poptávka, která byla hnacím motorem ekonomiky ve značné části minulého století. Stále více přidané hodnoty se koncentruje v rukou velkých korporací a především v rukou subjektů tzv. finančních trhů a stále menší procento přidané hodnoty zůstává v rukou lidí a demokratických institucí. Globalizace vytvořila živné podmínky pro tento neokapitalismus tím, že umožnila přesun volných prostředků do míst, která nabízejí větší zhodnocení bez ohledu na veškeré ostatní faktory, jež působily v předglobalizačních dobách jako přirozené regulátory, ať už to byl silný stát, chránící vlastní výrobce a investory, logistická náročnost uplatnění na jiných trzích nebo nekompatibilita právních systémů různých oblastí. Diskuse o zkrácení pracovní doby, nepodmíněném základním příjmu i diskuse o spravedlivějším zdanění a úniku prostředků z jednotlivých zemí nebo zdanění finančních operací jsou sice inspirativní a nastiňují možnosti nápravy současného rizikového stavu, ale nejsou předmětem pragmatických úvah ekonomického mainstreamu, a tím méně politického rozhodování. Nemohu se zbavit dojmu, že Vaše otázka je často interpretována v obráceném gardu: práce není málo, ale lidí je hodně. A cestou, jak tento rozpor řešit, není snaha zapojit do hospodářského procesu co nejvíce lidí, občanů, ale vytvořit jakousi pauperizovanou, zbídačovanou, vnější vrstvu neplnohodnotných, v lepším případě trpěnou. Otázkou zůstává, jaké jsou představy o horším případě.
Psali jsme:
Ať už to vezmeme tak, že je práce málo nebo lidí hodně, vychází z toho rostoucí armáda nezaměstnaných, o které se bude muset postarat stát. Kde na to vezme, razantním zvýšením daní?
Dlouhodobé statistiky ukazují, že tzv. armáda nezaměstnaných nijak výrazně neroste. Nezaměstnanost je výrazný problém, je totiž viditelný a relativně jednoduše kvantifikovatelný. Zároveň je poměrně snadno zneužitelný pro útoky na sociální soudržnost společnosti, jak nám předváděla TOP 09 v minulém volebním období v čele se svým negramotným guru Miroslavem Kalouskem. Za problémem nezaměstnanosti se však skrývá již ne tak viditelný a výše popsaný problém nespravedlnosti v rozdělování a problém demokratického uspořádání státu, respektive států, a do jisté míry i problém humánní. Stát se stále více stává hříčkou vnějších sil, které zplodil nebo jejichž existenci umožnil. Politici, ať už z důvodů nízké kompetence nebo jiných důvodů se stále častěji vzdalují zadání, které mají od občanů, to jest dlouhodobě udržitelné správě státu a společnosti. Zvýšení daní není jedinou cestou, jak bylo naznačeno výše. Problém je hlubší a dotýká se problematiky spravedlivého sdílení celého veřejného prostoru, není tedy jen ekonomický, respektive úzce fiskální, a jeho řešení vyžaduje zásah do celého mechanismu fungování společnosti.
Lze nynější velký problém Evropské unie, tedy migraci, brát čistě z ekonomického hlediska jako přínos pro nekvalifikovanou práci, kterou Evropané už většinou vykonávat nechtějí, nebo jako zátěž pro sociální systémy zemí?
Migrace – a to ani ta ekonomická – není nový fenomén, jen její současná exploze je pro Evropu nová. Do značné míry je výsledkem hroucení států v blízkém i vzdálenějším sousedství Evropy. Dle statistiky Frontexu bylo v prvním čtvrtletí 2015 téměř 70 procent nelegálních migrantů ze tří států – Kosova, Sýrie a Afghánistánu – na jejichž osudu se Západ významně podílí. A z přibližně 180 tisíc žádostí o azyl v zemích Evropské unie bylo přes 50 procent opět z těchto zemí. Imigrace představuje pro Evropu stejnou měrou riziko i šanci. Integrace uprchlíků a migrantů je velmi nesnadná a vyžaduje interdisciplinární a komplexní přístup. Část z nich může saturovat strukturální nedostatky pracovních sil s nízkou kvalifikací v neatraktivních zaměstnáních. Část z nich se může vzdělávat, respektive rekvalifikovat. A část z nich asi zůstane opravdu zátěží pro sociální systémy. Zábrana emigračních vln a minimalizace této třetí části by měly být podle mého názoru hlavním cílem Evropské unie. Není například důvodu, aby se dovážely z Číny výrobky s nízkou přidanou hodnotou, když by mohly být vyráběny v zemích rizikového rimlandu. „Vysunutí“ takových výrob by bylo významným příspěvkem. Lze však jednat o investiční spolupráci s vládami Kosova, Sýrie nebo Afghánistánu? Musím však podotknout, že se necítím být odborníkem na oblast imigrace.
Politika Evropské unie vždy směřovala k solidaritě bohatších států s chudšími. Platí to pro ni nadále i po řecké dluhové krizi?
Cílem Evropské unie by přece neměly být dlouhodobé solidární transfery, ale odolný hospodářský prostor, v němž se jednotlivé prvky vzájemně doplňují. Postmerkantilistické tendence Německa, politizace, respektive politické a mocenské zneužívání eura a voluntarní nakládání s pravidly této specifické měny ohrožují samotnou existenci EU, už tak zatížené institucionálními i demokratickými deficity. Evropská unie nemá skutečnou hospodářskou politiku, která by měla jasný evropský cíl, k němuž bezesporu musí patřit i hospodářská a sociální soudržnost. Nejedná se tedy o solidaritu, ale o přirozenou, pragmatickou a racionální hospodářskou politiku. Tento princip byl v řeckých událostech pohřben. Řecko nemá komplexní ekonomiku, jeho ekonomická výkonnost není vysoká a bez strukturálních změn nemá šanci plnit žádné „ozdravné“ programy. Mechanisticky, téměř účetně pojatý přístup ke vnuceným reformám problém sice rozmělní v čase, ale nemůže zabránit tomu, aby se dříve, či později nevrátil se stejnou, pokud ne větší silou. Dočasné moratorium na dluhy, investice, diverzifikace hospodářských aktivit, rozvíjení perspektivních výrobních odvětví a racionalizace fungování státu, to je recept pro Řecko a tímto směrem se měla EU primárně ubírat. Protože však v Evropské unii neexistují institucionální nástroje a na politiku koheze vynakládá EU ročně mizivých cca 50 miliard eur, tedy desetiny procenta HDP, není jak takový přístup realizovat.
Co se stalo s Evropskou unií od našeho vstupu, když se ozývají hlasy, že jsme hlasovali o vstupu do jiné EU, než je ta nynější? A jak se změnilo euro, je z něj, jak říkal Petr Nečas, nikoliv měnová, ale dluhově-transferová unie?
Měnová politika je jenom jedním z prvků hospodářské politiky a nemůže být jejím jediným bohem. Na makroekonomické úrovni je jejím protipólem politika fiskální, která je v eurozoně decentralizovaná, což je jedna z hlavních příčin současných problémů. Eurozóna také není strukturálně a výkonnostně kompaktní a její jednotlivé ekonomiky nejsou ani plně komplementární. Hospodářská koheze zůstává iluzí a exportně silné a na exportu závislé státy tak přirozeně vytváří nerovnováhy v celém systému eurozóny. Situaci komplikují nejrůznější politické a mocenské tlaky a působení globalizace. Sejdou-li se všechny faktory, pak nastávají nejen hospodářské tragédie celých států, jak jsme toho svědky v současném Řecku. Ztráty jsou ad absurdum socializovány poté, co zisky byly zprivatizovány. Kumulace dlouhé řady řeckých i evropských chyb vyústily do současných austeritních orgií, které mohou mít fatální důsledky nejen pro Řecko, Itálii, Španělsko, Portugalsko, ale i pro samu myšlenku Evropské unie. Poněkud úsměvně lze říci, že euro se nijak nezměnilo, ale změnil se způsob, jakým je s ním zacházeno. Příkladem budiž nákup státních cenných papírů Evropskou centrální bankou, který je v zakládacích smlouvách zapovězen, a přesto se vesele provozuje. Nedodržování pravidel měnové politiky degraduje ekonomický instrument na mocenský nástroj, což bezpochyby škodí všem zúčastněným i nástroji samotnému. Názor pana Nečase nestojí za komentář.
V úvodu jste hovořil o tom, že se současný západní model vyčerpal. Co může pro dlouho ekonomicky dominantní Západ znamenat spojení sil Číny, Indie, Ruska, Brazílie a Jižní Afriky do aliance BRICS?
BRICS je výrazem přirozené integrační snahy zemí, které se musí soustředit na zvyšování své produkční schopnosti a kvality života svých občanů, která je nižší než v tzv. vyspělých zemích, jež vytvářejí aliance jiného typu. Na rozdíl od těchto zemí nehraje BRICS zatím významnou roli ve virtuální ekonomice tzv. finančních trhů. BRICS se snaží prostřednictvím své emancipace omezit transfer přidané hodnoty mimo svůj hospodářský prostor. Buduje k tomu i odpovídající nástroje různého typu. Zvyšuje se podíl vzájemných plateb na bázi clearingu a přicházejí stále silnější signály o snahách na „dedolarizaci“ vzájemného obchodu. Založil Novou rozvojovou banku, hovoří se o vytvoření vlastní instituce s podobnými cíly jako má MMF. Další projekty vedené Čínou, jako je Asijská infrastrukturní a rozvojová banka nebo projekt Nové hedvábné stezky a čínské investice do zemí ležících na tzv. Nové námořní stezce tyto aktivity doplňují. Je zřejmé, že se buduje mocné uskupení podporující hospodářskou expanzi těchto zemí. BRICS představuje cca 25 procent celosvětového HDP, buduje si významné globální hospodářské uskupení a je otázkou, obstojí-li země tzv. vyspělého světa v soutěži s tímto novým fenoménem. Zatím tomu moc nenasvědčuje. BRICS se snaží bojovat s negativními dopady globalizace stejnými nástroji, jaké globalizaci stvořily. Teprve vzdálenější budoucnost dá odpověď na otázku, dokáže-li se vyhnout i problémům, které sužují současný tzv. vyspělý svět, především problémům nerovnosti.
Co lze naopak čekat od Transatlantického obchodního a investičního partnerství, v němž by rády spojily síly Spojené státy s Evropskou unií?
O TTIP existují jen nepřímé signály, protože jednání Evropské komise a USA jsou uzavřená a jejich výsledky tajné. Podle vyjádření Evropské komise bude text velmi podobný již zveřejněnému textu podobné smlouvy s Kanadou CETA. Dle mého názoru spočívá hlavní nebezpečí TTIP v silném zasahování do existujících demokratických mechanismů, ať už si myslíme o současné demokracii cokoliv. TTIP podle všech signálů obsahuje silné integrační prvky a převádí široké spektrum otázek z parlamentní do exekutivní, respektive smluvní roviny. Jedná se zejména o otázky regulatorní spolupráce v oblasti norem včetně norem potravinových, hygienických a zdravotních, otázky sporů států s investory, otázky tarifní, respektive celní, otázky sociální ochrany, otázky intelektuálního vlastnictví a ochrany osobních dat a řadu dalších otázek. Pochybnosti vzbuzují silné aktivity nejrůznějších lobbistických skupin i přímých exponentů velkých korporací, kteří jako tzv. stake-holdeři ovlivňují různou formou jednání. Argumenty pro uzavření TTIP nemají racionální ekonomický základ. Evropská komise například očekává růst HDP v řádu pod jedno procento, což je pod hranicí statistické chyby a zároveň zvýšení příjmů v EU až o stovky eur na hlavu. Tyto údaje nedávají dohromady ani aritmeticky, ani hospodářsky žádný smysl. Jednání o TTIP proto považuji za chybný krok. Evropská unie by se měla nyní soustředit na řešení aktuálních problémů, jako jsou migrace, euro, vztahy s Ruskem, dále pak na vnitřní konsolidaci a zefektivnění své činnosti, nikoliv na riskantní experimenty podobného druhu. Naskýtá se rovněž poněkud provokující otázka: Proč se nevedou obdobná jednání s Čínou?
Při zohlednění faktorů vědeckého a technického pokroku, rizik budoucích válek o zdroje a energie, klimatických změn, migrace, zaostávání za Východem, zkusil byste odhadnout v čem a jak bude žít západní civilizace za dvacet, třicet let?
Je to pohled do křišťálové koule. Osudy nejrůznějších předchozích vyspělých civilizací by však pro euroatlantickou civilizaci měly být varováním. Dominantní postavení Západu bude nepochybně pryč. Nerovnováhy v rozdělování a virtualizace ekonomiky jej oslabí natolik, že je již nebude možné kompenzovat (geo)politickými nástroji a bude muset tvrdě bojovat o příznivé místo v politicky i ekonomicky multipolárním světě. Pokud se zásadně nezmění současný trend k vnitřní ekonomické polarizaci a neracionalitě, bude hospodářská výkonnost stagnovat nebo upadat a vytvoří se výrazné celospolečenské napětí, které bude Západ oslabovat a ohrožovat nejen v oblasti ekonomické. Bez významných změn směřujících k demokracii a větší sociální soudržnosti nelze současný západní model dále rozvíjet. Rostoucí ekonomiky narazí v různé míře na podobné hranice růstu, na jaké jsme nyní narazili my, tedy problémy surovinové bezpečnosti, respektive saturace, neefektivní spotřeby, environmentální problémy a problém koheze společnosti. To však pravděpodobně nastane až za horizontem Vaší otázky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
